ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1343.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1343/2021-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce P. J. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 208/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 20 Co 158/2020-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 1. 2020, č. j. 42 C 208/2018-67, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 140 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 28. 9. 2018 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 20 Co 158/2020-87, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud se předně neztotožňuje s dovolací námitkou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu třeba pokládat za nepřezkoumatelné, neboť jeho závěry jsou bez vazby na skutková zjištění, eventuálně jsou irelevantní či rozporná s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se problematiky odškodňování. Podle ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
Odůvodnění:napadeného rozhodnutí v daném konkrétním případě sice lze označit za relativně stručné, jsou z něj ovšem dostatečně poznatelné úvahy odvolacího soudu zejména ve vztahu k odvolacím námitkám, rovněž pak ztotožnění se se závěry soudu prvního stupně. Z dovolání žalobce je zřejmé, že žalobce byl schopen formulovat své výtky proti rozhodnutí odvolacího soudu včetně otázek právních.
Pokud žalobce odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení významu předmětu řízení, neboť soud konstatoval, že se rozsah vypořádávaného majetku měnil, přípustnost dovolání danou námitkou založena být nemůže. Co se týká stránky skutkové (tedy okolností, že o vlastnictví k chatě bylo rozhodnuto, a to s ohledem na výsledek jiného řízení, již v prosinci roku 2015, a že se předmětné řízení téměř rok vedlo již jen o výši náhrady nákladů řízení) platí, že zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015). Právní závěr, že se význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), může měnit, je souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, na který bylo v samotném dovolání poukázáno). Z napadeného rozhodnutí se konečně ani nepodává, že by význam předmětu řízení pro žalobce byl hodnocen jinak, než jako standardní. Nelze tedy uzavřít, že by se odvolací soud odchýlil od právních závěrů vyjádřených mimo jiné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011.
Namítané odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3290/2018, dovolací soud rovněž neshledal. Pokud odvolací soud hovořil o „obtížích při provádění znaleckých posudků“, jedná se bezesporu o značně eufemistické označení nesprávného úředního postupu spočívajícího v nedostatku projednání vhodnosti ustanovení znalce; na stranu druhou je nepochybné, že k dané okolnosti odvolací soud přihlížel s tím, že jí pokládal za příčinu prodlužující předmětné řízení, ovšem nevýznamně. Celkovou dobu trvání řízení odvolací soud posoudil jako výrazně se nevymykající z průměrné doby trvání řízení s obdobným předmětem. Vzhledem ke zmíněnému dovolací soud rovněž neshledává rozpor ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ani žalobcem uváděným citacím.
Konečně dovolací soud neshledal ani namítaný rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že odvolací námitky žalobce neberou v potaz realitu činnosti soudu a jednotlivého soudce, žalobce jej zřejmě vykládá jako omluvu průtahů z důvodu dlouhodobě přetíženého soudce. Z kontextu rozhodnutí (zejména s ohledem na konstatování, že k dlouhodobým nečinnostem soudu v předmětném řízení nedocházelo), je zřejmé, že tato žalobcova interpretace části odůvodnění není přiléhavá, neboť se odvolací soud takto vyjadřoval k názoru žalobce ohledně možnosti skončit řízení v době tří let, kterou odvolací soud pokládal za toliko teoretickou.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu