ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1499.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1499/2021-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) J. B., nar. XY, bytem ve XY, b) K. H., nar. XY, bytem v XY, a c) P. B., nar. XY, bytem ve XY, zastoupených Mgr. Michaelou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská 1281/30, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 3 296 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 44/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, č. j. 14 Co 224/2020-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 7. 1. 2020, č. j. 24 C 44/2018-111, zamítl žalobu žalobců o zaplacení částky 3 296 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 10. 2020, č. j. 14 Co 224/2020-177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení celkové částky ve výši 3 296 000 Kč se žalobci domáhali coby náhrady škody, která jim měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 25. 2. 2010, č. j. 032517/2010/KUSK. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu městyse XY, stavebního úřadu, ze dne 21. 12. 2009, č. j. St. 149/09/S0-1429/S, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobců na vydání územního rozhodnutí o umístění jednoduché stavby na pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, v katastrálním území XY, obec XY, ze dne 17. 3. 2009. Žalobci byla proti předmětnému rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje podána žaloba, kdy v řízení o této bylo mimo jiné rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2014, č. j. 3 As 130/2013-56, tak, že se předmětné rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Následně byla žádost žalobců opětovně zamítnuta z důvodu, že v mezidobí byla obcí XY vyhlášena formou opatření obecné povahy č. 1/2010 stavební uzávěra a formou opatření obecné povahy č. 2/2010 bylo vymezeno zastavitelné území, což znemožnilo realizaci záměru žalobců. Škoda, jež byla žalobci vyčíslena ve výši 3 296 000 Kč, měla představovat ušlý zisk žalobců z provozu rekreačního zařízení, jehož zbudování bylo zmařeno právě nezákonným rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 25. 2. 2010, č. j. 032517/2010/KUSK.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy rovněž ohledně výroku II a výroku III rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dovolání je v tomto rozsahu podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (objektivně) nepřípustné.
Posuzované dovolání v části, ve které žalobci brojí proti závěru odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci v dovolání pouze uvedli, že daná otázka je „v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se nároku na náhradu škody uplatněné dle zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění“, avšak neuvedli žádnou konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Na dalších žalobci vymezených otázkách (vyčíslení škody, případy kompenzace škody státem, význam dobových územních plánů) rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit, což činí jejich dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K namítané vadě řízení (právo na dvojinstančnost řízení) nemůže dovolací soud přihlížet v situaci, kdy je dovolání nepřípustné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu