ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1521.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1521/2022-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou v právní věci žalobkyně V. S. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2 400 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 37/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 35 Co 408/2021-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 26 C 37/2021-48, zamítl žalobu žalobkyně (výrok I) a uložil jí povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky ve výši 2 400 000 Kč se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku vedení trestního řízení u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 31/2019, které skončilo zprošťujícím rozsudkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro vady.
Podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod. Z dovolání je pouze patrné, že žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její nárok je promlčen, neboť dle žalobkyně doručením opožděné reakce žalované na předběžné uplatnění nároku žalobkyně došlo ke změně okamžiku, kdy se dozvěděla o vzniku újmy a její výši, resp. pro případ, že by tento závěr byl správný, považuje aplikovanou právní úpravu promlčení za protiústavní, když promlčecí doba 6 měsíců je obecně nedůvodným procesním zvýhodněním veřejnoprávních subjektů včetně žalované oproti obecné právní úpravě s promlčecí dobou 3 roky.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ).
Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Žalobkyně v dovolání neuvedla explicitně žádný z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř., podané dovolání je pak pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky s právními závěry soudů obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně nesplňuje zákonné náležitosti, nelze dovolání posuzovat věcně a zabývat se tak i žalobkyní namítanou protiústavností zákonné úpravy promlčení a předkládat ji jako předběžnou otázku k posouzení Ústavnímu soudu, jak žalobkyně navrhovala.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Hana Polášková Wincorová
pověřená členka senátu