ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1794.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1794/2022-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 2044/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 5 082 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 146/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 91 Co 299/2021-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 20. 1. 2020 po žalované domáhal zaplacení částky 5 082 500 Kč, a to jednak z titulu náhrady škody ve výši 189 113 Kč (coby nákladů vynaložených na obhajobu), a jednak z titulu náhrady nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč, kteréžto mu měly být způsobeny nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) a h) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství, vydaným v trestním řízení vedeném posléze u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 9/2016, a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou výše uvedeného trestního řízení, to vše podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaná v podání ze dne 27. 11. 2020 konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci poskytla náhradu škody ve výši 189 113 Kč a dále zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí ve výši 67 500 Kč. Naopak na zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení žalovaná nevyplatila žalobci ničeho, neboť měla za to, že v daném případě k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce trestního řízení nedošlo. Žalobce vzal posléze žalobu co do částky 256 613 Kč zpět a Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) řízení v tomto rozsahu usnesením ze dne 22. 12. 2020 zastavil. Předmětem řízení tak zůstal žalobcem uplatněný nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím ve výši 4 932 500 Kč a za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřeně dlouhým trestním řízením ve výši 150 000 Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2021, č. j. 10 C 146/2020-174, uložil žalované povinnost, aby žalobci zaplatila (na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním) částku 12 500 Kč (výrok I), žalobu co do částky 5 070 000 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 91 Co 299/2021-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro vady dovolání, zčásti pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Přípustnost dovolání je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý jednotlivý dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014).
Dovolatel zejména v bodě VII svého dovolání, v němž brojí proti závěru, že trestní řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, žádný důvod přípustnosti dovolání neuvádí. V bodu III sice přípustnost dovolání obecně vymezuje tak, že se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (což opakuje i v bodu VIII), avšak v souvislosti s důvody dovolání uvedenými v bodu VII neuvádí žádný právní závěr dovolacího soudu ani žádné jeho rozhodnutí, od něhož se měl podle názoru žalobce odvolací soud odchýlit.
V bodu VIII dovolání je též zmíněno, že právní otázka související s určením výše nároku na náhradu blíže nespecifikované nemajetkové újmy by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, ovšem již není vymezeno, o jakou „související“ otázku se má jednat. Nadto je třeba poznamenat, že podmínka přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, znamená, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V takovém případě by pak musel dovolatel také uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013), což dovolatel v daném případě nečiní.
V dosud uvedeném rozsahu tak dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, snáší dovolatel v bodu VI dovolání argumenty, které podle jeho názoru svědčí ve prospěch závěru, že zadostiučinění v penězích mu mělo být přiznáno ve výši, kterou požadoval v žalobě. Podle dovolatele vychází nemajetková újma ze subjektivních pocitů poškozeného, jenž je proto tím, kdo se jako jediný může vyjádřit k její výši, a chce-li někdo jím vyčíslenou újmu sporovat, může tak činit jen na základě objektivního posouzení, jakým je například znalecký posudek či srovnání (i tak se jedná jen o „jakési“ vodítko). K podpoře svých argumentů pak cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, s nímž mají být závěry odvolacího soudu (zřejmě) v rozporu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. však tyto námitky dovolatele nezakládají, neboť řešení přijaté odvolacím soudem, jenž při posouzení intenzity nemajetkové újmy žalobci způsobené a jí odpovídající výši zadostiučinění zhodnotil, jaké složky nemajetkové sféry žalobce byly trestním stíháním zasaženy, jak dlouho trestní stíhání trvalo a jaká byla povaha a závažnost trestného činu, pro který byl žalobce trestně stíhán, přičemž výši přiměřeného zadostiučinění srovnal i s jinými obdobnými případy, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu závěr o odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, a tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., nezakládá. Podle tohoto rozsudku je totiž třeba při úvaze o vzniku újmy vycházet z toho, že vznik takové újmy je zpravidla dovoditelný tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně. Vznik nemajetkové újmy tedy nelze dokazovat, a v řízení se proto zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Není tudíž rozhodující, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit poškozeným. S těmito závěry je právní posouzení provedené odvolacím soudem v souladu, naopak přitakání argumentům dovolatele by vyžadovalo se od nich odchýlit.
Uvádí-li dovolatel, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho námitkami a s judikaturou, na níž upozorňoval (bod VI dovolání), formuluje tím námitky procesního charakteru, které jsou však v dovolacím řízení významné jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné, což v souzeném případě splněno není (viz §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu