ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2062.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2062/2022-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. B. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 30 000 Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 186/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, č. j. 58 Co 60/2022-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím a omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku dlouhodobého, systematického a plošného zveřejňování údajů o jejím majetku a osobních poměrech podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. (dále jen „zákon o střetu zájmů“, jehož část byla dotčena derogačním nálezem Ústavního soudu), z důvodu působení žalobkyně jako starostky obce XY.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2022, č. j. 22 C 186/2021-65, zamítl návrh žalované na spojení věcí ze dne 18. 11. 2021 (výrok I), zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení ze dne 21. 12. 2021 (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě tam specifikované omluvy (výrok III), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve výši 30 000 Kč (výrok IV) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I a II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích III a IV o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, nejprve v celém rozsahu včasným dovoláním (výslovně na straně 3 dovolání je sice uvedeno „rozsudek…ze dne 9. 3. 2022, č. j.: 23 Co 25/2022-130…“, což je však dle dovolacího soudu zřejmá chyba v psaní), které později částečně vzala zpět a omezila jeho rozsah jen na tu část výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do nároku na zadostiučinění ve formě omluvy. Nejvyšší soud tak zpětvzetí dovolání podle §243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.) vzal na vědomí z hlediska rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá a ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolací soud ve smyslu §241b odst. 3 věty první o. s. ř. nepřihlédl k části obsahu podání (co do nároku na poskytnutí omluvy) nazvaného jako doplnění dovolání (došlého po lhůtě stanovené k podání dovolání), tedy s výjimkou omezení rozsahu podaného dovolání, jak bylo uvedeno shora.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. v rozsahu otázek, jež má dovolatelka v rozhodování dovolacího soudu za dosud nevyřešené, a to v rozsahu (1) otázky přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), a (2) čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), v předmětné věci, (3) otázky ústavně konformního výkladu pojmu „nesprávný úřední postup“ ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v předmětné věci a (4) otázky odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupné na nalus.usoud.cz), jehož derogačním důvodem byl závěr, že aplikace zrušeného ustanovení právního předpisu působí porušení práva na ochranu soukromí zaručeného čl. 7 a 10 Listiny.
Dovolací soud předně poznamenává, že předmětné otázky jsou jazykově a obsahově shodně formulované a vycházející v podstatných znacích z obdobné skutkové situace (viz §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, §6 o. s. ř.) jako v jiné právní věci, která již byla předmětem zkoumání obecných soudů, přičemž tyto otázky byly předmětem právních úvah Nejvyššího soudu v jeho rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ) a od tam přijatého řešení právních otázek se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil.
Tento závěr, co do přípustnosti dovolání, nemůže být dotčen ani pozdějším nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 579/22, neboť dovolací soud nepřehlédl, že již soud prvního stupně nevyhověl požadavku na vyslovení omluvy kumulativně ze dvou důvodů, a to 1) že postup žalované v období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, není nesprávným úředním postupem a 2) že pokud omluva má být podle žaloby vyslovena i za toto období, kterýžto požadavek je nedůvodný, soud není oprávněn zasahovat do žádaného znění omluvy, a to ani doplňováním časových údajů. Odvolací soud nepochybně i toto řešení právních otázek převzal, jak ostatně uvedl v bodě 18 odůvodnění rozsudku: „Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani v právním posouzení věci.“
První důvod přitom není zpochybněn ani nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 579/22, jak je zřejmé z věty prvé bodu 22 nálezu: „Podstatou sporu byla otázka, zda mohou orgány veřejné moci postupovat podle ustanovení zákona prohlášených nálezem Ústavního soudu za neústavní v situaci, kdy byla vykonatelnost zrušujícího výroku tohoto nálezu odložena.“ Druhý důvod uvedený již soudem prvního stupně pak žalobkyně nenapadla nejen v dovolání, ale ani v odvolání, ostatně jistě proto se odvolací soud spokojil s konstatováním, že soud prvního stupně nepochybil v právním posouzení věci, a dále se v rámci vypořádání odvolacích námitek řešením této otázky blíže nezabýval. Tím je ovšem správnost řešení této právní otázky vyloučena i z přezkumu dovolacím soudem, neboť rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Za tohoto stavu nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť i pokud by se dovolací soud ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 579/22 rozhodl překonat své závěry vyplývající z jeho dosavadní judikatury představované rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, co do posouzení postupu Ministerstva spravedlnosti v období po vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, nemohlo by to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku, nebyly-li současně účinně zpochybněny zbývající důvody zamítnutí žaloby v rozsahu požadované omluvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu