ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2160.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2160/2021-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně J. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bolzanova 1615/1, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , identifikační číslo osoby 00020478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 1 454 941,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 225/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 25 Co 322,323/2020-316, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala původně částky 1 552 914 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku chybného rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla dne 17. 11. 1992 schválena dohoda o vydání pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (dále též jako „předmětný pozemek“) mezi jejím otcem, jakožto osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jako „zákon o půdě“) a Státním statkem XY (jako osobou povinnou). Žalobkyně se stala vlastnicí uvedeného pozemku po smrti svého otce (8. 4. 2001). Rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitosti bylo podle žalobkyně nezákonné, neboť vycházelo z nesprávných údajů v evidenci nemovitostí, v níž nebylo zaznamenáno, že pozemek je ve vlastnictví fyzických osob (potomků M. a M. S.). Uvedené osoby pak prostřednictvím žaloby na určení dosáhly určení svého výlučného vlastnického práva k předmětnému pozemku. Žalobkyni tak vznikla škoda, neboť byla zbavena možnosti domáhat se vydání náhradního pozemku nebo finanční náhrady za nevydaný pozemek.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 64 C 225/2011-281, ve znění usnesení ze dne 24. 8. 2020, č. j. 64 C 225/2011-293, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 5 481,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil dále žalované povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 32 990 Kč od 26. 1. 2010 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu na zaplacení částky 1 449 460 Kč s příslušenstvím (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 35 476 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil dále žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 5 174 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 25 Co 322,323/2020-316, tak, že odmítl odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku I. a proti vyhovujícímu výroku II v rozsahu zákonného úroku z prodlení z částky 5 481,60 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), zrušil rozsudek prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. co do zákonného úroku z prodlení z částky 27 518,40 Kč od 26. 1. 2010 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (III.) co do částky 1 449 450 Kč s úrokem z prodlení z této částky a co do úroku z prodlení z částky 10 Kč za dobu od 24. 7. 2009 do 25. 1. 2010 a ve zbytku jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 26. 1. 2010 do 21. 1. 2021 ve výši 8,31 Kč a za dobu od 22. 1. 2021 do zaplacení s ročními úroky z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení (IV. a V.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
Ve věci soudy rozhodovaly opakovaně, neboť zdejší soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, částečně zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 25 Co 464/2012-63, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2012, č. j. 64 C 225/2011-39, ve zrušené části věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (v části dovolání odmítl), a dále zdejší soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2625/2017, částečně zrušil rozsudky Městského soudu ze dne 23. 2. 2017, č. j. 25 Co 460/2016-193, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2016, č. j. 64 C 225/2011-173, a věc ve zrušeném rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Poslední rozhodnutí odvolacího soudu (tj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 25 Co 322,323/2020-316) v rozsahu výroku III., pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1 449 450 Kč s úrokem z prodlení z této částky, žalobkyně napadla včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně v dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku výše způsobené škody, přičemž určující je vyřešení otázky, zda se při určení výše škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, postupuje podle §443 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jako „obč. zák“). Konkrétně je v dovolání polemizováno s vyčíslením žalobkyni vzniklé škody odvozené od ocenění předmětného pozemku k 7. 12. 1995, tedy k datu vzniku škody, s tím, že náhrada odpovídající uvedenému vyčíslení neodpovídá přiměřené finanční náhradě.
Argumentace žalobkyně přípustnost dovolání nezakládá. Pokud se jedná o okamžik, k němuž se určuje výše škody, dovolací soud již v předchozím rozhodnutí v této věci konstatoval, že zásadně určující pro stanovení výše škody je okamžik, kdy škoda vznikla. O aplikaci ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, týkajících se způsobu a rozsahu náhrady škody v případech odpovědnosti za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., nevzniká žádná pochybnost, což je v předchozím rozhodnutí zdejšího soudu v této věci též vyjádřeno.
Pokud žalobkyně namítla, že závěr soudů nižších stupňů nedopovídá spravedlivému vypořádání (přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 409/2017, na které dovolací soud výslovně poukázal ve svém předchozím rozhodnutí v této věci), s uvedeným názorem rovněž nelze souhlasit. Požadavek na spravedlivé vypořádání byl (mimo jiné i uvedenou rozhodovací praxí) formulován ve vztahu k náhradám obsaženým v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pakliže soudy nižších stupňů (též vzhledem k dřívějšímu apelu dovolacího soudu) vyšly při určení výše škody, jež měla odpovídat ztrátě náhrady za nevydaný pozemek (buď naturální či finanční) ze znaleckého posudku oceňujícího předmětnou nemovitost ke dni vzniku škody, a tedy nikoliv z vyhlášky č. 182/1988 Sb. ke dni 24. 6. 1991, uvedenému požadavku vyhověly. Takto došlo k vyjádření škody (zmenšení majetkového stavu poškozené), přičemž změny v ceně nemovitostí do okamžiku, kdy se žalobkyně dověděla o vzniku škody, nebo kdy dosáhla odškodnění, je nutné pokládat za okolnosti nahodilé a bez souvislosti se škodnou událostí či jednáním škůdce.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu