ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2014.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2014/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Ing. J. H. , zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 225/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 25 Co 464/2012 – 63, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 25 Co 464/2012 – 63, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2012, č. j. 64 C 225/2011 – 39, se zrušují ve výrocích, v nichž bylo rozhodnuto o věci samé, a to v rozsahu požadovaného peněžitého plnění ve výši 1,482.460,- Kč, jakož i ve výrocích, v nichž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů řízení před těmito soudy, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 1,552.914,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Výše uvedené částky se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku chybného rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla dne 17. 11. 1992 schválena dohoda o vydání pozemku mezi jejím otcem jakožto osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a Státním statkem Lochovice jako osobou povinnou. Žalobkyně se stala vlastnicí uvedeného pozemku po smrti svého otce (8. 4. 2001). Rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitosti bylo podle žalobkyně nezákonné, neboť vycházelo z nesprávných údajů v evidenci nemovitostí, v níž nebylo zaznamenáno, že pozemek je ve vlastnictví fyzických osob (potomků M. a M. S.). V důsledku toho tak na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody byl v katastru proveden duplicitní zápis vlastnického práva k dotčenému pozemku. Uvedené fyzické osoby pak na základě žaloby o určení vlastnického práva dosáhly určení svého výlučného vlastnického práva k dotčenému pozemku. Žalobkyni tak vznikla škoda, neboť byla zbavena možnosti domáhat se vydání náhradního pozemku nebo finanční náhrady za nevydaný pozemek.
Oba soudy posuzovaly žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon č. 58/1969 Sb.“ nebo „zákon“) a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně dovodil, že odpovědnost žalované nemůže být dána, neboť chybí naplnění podmínky zrušení či změny pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu ve smyslu §4 zákona č. 58/1969 Sb. Žalobkyni nemohlo být vyhověno rovněž z toho důvodu, že nebyla účastnicí řízení, v němž k vydání nezákonného rozhodnutí došlo (§2 zákona).
Odvolací soud (v souladu s rozsudkem soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody osoby oprávněné s osobou povinnou o vydání nemovitostí je rozhodnutím, které ve správním řízení vydal státní orgán. V řízení byl přitom jako jeden z podkladů použit výpis z evidence nemovitostí, v němž nebyla zaznamenána skutečnost, že dotčený pozemek nabyly přede dnem účinnosti zákona o půdě fyzické osoby. Proto se v daném případě může jednat toliko o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Žalobkyní uplatněný nárok je však promlčený, a to pro uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.
Odvolací soud vztáhl na daný případ závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2067/2005. V tomto případě se žalobce domáhal vůči České republice náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem pozemkového úřadu, jehož rozhodnutími byly žalobci podle zákona č. 229/1992 Sb. vydány nemovitosti. Nesprávný úřední postup žalobce spatřoval v tom, že pozemkový úřad nevzal v úvahu proběhnuvší směnu pozemků z roku 1950 a vydal mu pozemky, k nimž bylo v katastru nemovitostí zapsáno duplicitně vlastnické právo. To se žalobce dozvěděl z výpisu ze dne 28. 1. 1997. V průběhu roku 2002 bylo pravomocnými rozsudky určeno, že žalobce není vlastníkem vydaných pozemků. Po té se s nárokem na náhradu škody obrátil na Českou republiku. Ta však nárok neuznala. Nejvyšší soud v tomto případě k subjektivní lhůtě uvedené v §22 odst. 1, větě první, zákona č. 58/1969 Sb. uvedl, že právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Subjektivní promlčecí doba podle citovaného ustanovení počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah. Při úvaze o tom, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o této škodě. Zároveň nejde o vědomost o nesprávném úředním postupu samotném, nýbrž o tom, že v jeho důsledku vznikla škoda, tj. majetková újma vyjádřitelná v penězích, a to v podobě skutečné škody či ušlého zisku. Dovolací soud pak počátek běhu promlčecí doby kladl ke dni, kdy žalobce zaslal pozemkovému úřadu dopis, v němž mu vytkl, že schválil dohody o vydání jiných pozemků, než na které měl nárok, a že se tedy vlastníkem těchto pozemků nestal. V tento okamžik již žalobce věděl o duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí i o tom, že rozhodnutím pozemkového úřadu mu byly vydány neodpovídající pozemky, tedy že mu vznikla škoda tím, že nenabyl vlastnické právo k pozemkům, na které měl restituční nárok a o které se měl zvýšit jeho majetkový stav. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze odvíjet od právní moci soudních rozhodnutí, jimiž bylo určeno, že žalobce není vlastníkem dotčených pozemků, neboť těmito rozsudky byl pro žalobce nežádoucí stav, o němž již dříve věděl, pouze deklarován. Odvolací soud v tomto rozhodnutí nad rámec odůvodnění zmínil, že pochybnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu by bylo možno vztahovat k hmotněprávní kvalifikaci nároku, neboť tvrzená škoda nebyla způsobena nesprávným úředním postupem, nýbrž rozhodnutím pozemkového úřadu, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno.
Vedle toho se odvolací soud ztotožnil též s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobě nemohlo být vyhověno i proto, že žalobkyně nebyla účastnicí řízení, v němž k vydání rozhodnutí pozemkového úřadu došlo. Žalobkyně tak postrádá aktivní věcnou legitimaci k uplatnění nároku.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Dovolatelka předně brojí proti názoru odvolacího soudu, že jí uplatněný nárok byl již promlčen. Odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu je odlišné po skutkové stránce v několika zásadních bodech. Předně, v souzeném sporu nebylo nikde tvrzeno, a tím méně prokázáno, že by se žalobkyně před tím, než bylo ve věci určení vlastnického práva pravomocně rozhodnuto, obrátila na pozemkový úřad s žádostí o řešení předešlého pochybení. Žalobkyně byla až do právní moci rozhodnutí přesvědčena, že své vlastnického právo uhájí. Žalobkyně a její právní předchůdce též drželi pozemek po více než dvanáct let v dobré víře, že jim vlastnické právo k němu náleží. Z tohoto důvodu bylo předčasné a zbytečné zahajovat proti České republice spor o náhradu škody. Samotná existence duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ještě neznamená vznik škody. Značí pouze, že existuje několik titulů, které formálně splnily předpoklady pro zápis a je dána možnost zpochybnění vlastnického práva. Škoda nevzniká, dokud není postaveno najisto, zda titul, který účastníkovi svědčí, je neplatný. I pokud by se dovolací soud s touto argumentací neztotožnil, pak dovolatelka namítá, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka nesouhlasí ani s interpretací §2 zákona č. 58/1969 Sb., tedy že pro neúčast v řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, postrádá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na náhradu škody. Jelikož dovolatelka vstoupila jako jediná dědička do práv a povinností osoby oprávněné v restitučním řízení, přešla na ni i práva založená zákonem č. 58/1969 Sb.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) do 31. 12. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
V souzeném řízení žalobkyně uplatnila celkem čtyři nároky na zaplacení peněžitých částek. Mimo nároku na náhradu škody spočívající v tvrzené ztrátě restitučního nároku ve výši 1,481.460,- Kč, požadovala, aby žalovaná byla povinna nahradit jí škodu spočívající v nákladech vynaložených v řízení o určení vlastnického práva, a to 2.000,- Kč zaplacených za znalecký posudek, 67.454,- Kč vynaložených na náhradu nákladů řízení a výpis z účtu a konečně 1.000,- Kč za zaplacení soudního poplatku za odvolání.
O všech těchto nárocích bylo rozhodnuto jediným výrokem soudu prvního stupně, resp. jediným výrokem soudu odvolacího. Co se týče rozsahu dovolání, žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu. Přesto je nezbytné uzavřít, že soudy takto rozhodly o čtyřech nárocích se samostatným skutkovým základem, a proto je třeba posuzovat splnění náležitostí dovolání a jeho přípustnosti zvlášť ve vztahu ke každému z těchto nároků.
Co se týče uplatněného nároku na náhradu škody spočívající v žalobkyní uhrazených nákladech řízení (ve výši 67.454,- Kč), dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti. Dovolatelka k této části rozhodnutí odvolacího soudu nejenže neuvádí předpoklady přípustnosti dovolání, ale především neformuluje argumenty, z nichž by se dalo usuzovat na to, z jakého důvodu dovolání v této části podává. Slovy zákona dovolatelka ve vztahu k tomuto nároku nevymezuje právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a neuvádí, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). V dovolání přitom musí být (vedle jiných náležitostí) vymezen důvod dovolání a také musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Protože tak dovolání v tomto rozsahu trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud v této části dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl.
Co se týče dvou nároků vyčíslených částkami 2.000,- Kč a 1.000,- Kč, nemůže být dovolání v tomto rozsahu přípustné, neboť dovoláním napadeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Dovolací soud proto postupoval podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. a dovolání v této části odmítl.
Ve zbylé části dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti i podmínku obsaženou v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., a proto se dovolací soud zabýval jeho přípustností ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť je splněna podmínka přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolací soud se dosud meritorně nezabýval posouzením počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., za okolností obdobných souzenému sporu, takže dovolatelkou položená otázka nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Dovolací soud si je vědom existence usnesení Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 2067/2005), o něž opřel své rozhodnutí i odvolací soud, avšak je třeba zdůraznit, že v tomto nemeritorním rozhodnutí je pouze řešeno, zda dovolacímu soudu byla předložena otázka zásadního právního významu (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012).
Dovolací soud pak dospěl k závěru, že dovolání je v této části důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na zodpovězení otázky, od kterého okamžiku počala v daném případě běžet žalobkyni subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.
Dříve než se dovolací soud vysloví k závěru, k němuž odvolací soud ohledně této otázky dospěl, je nezbytné posoudit (v rámci úvahy, zda je otázka promlčení nároku a jakého vůbec relevantní), v čem spočívá případná škoda na straně žalobkyně, a formu (důvod) odpovědnosti žalované za takto vzniklou škodu. Jinými slovy řečeno zvážit, zda v daném případě je možné dovozovat odpovědnost žalované z nesprávného úředního postupu pozemkového úřadu či z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí.
Dovolací soud při posouzení charakteru vzniklé škody vychází z toho, jak žalobkyně vznik škody samotné formuluje. Tedy že v důsledku pochybení pozemkového úřadu její právní předchůdce nenabyl vlastnické právo k dotčenému pozemku a rovněž mu bylo i v důsledku uplynutí času zabráněno požadovat za nevydaný pozemek příslušnou náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb. V rámci dědictví pak žalobkyně sama nenabyla vlastnické právo k tomuto pozemku a nemohla se ani domáhat poskytnutí náhrady.
Je zřejmé, že škoda mohla spočívat toliko v jedné z výše uvedených okolností. Buďto škoda v daném případě spočívá v tom, že žalobkyně (resp. její právní předchůdce) nenabyla vlastnické právo k dotčenému pozemku, anebo v tom, že přišla o možnost domáhat se poskytnutí náhrady. Jelikož dotčený pozemek nebylo možno vydat (z důvodů uvedených v rozhodnutích o žalobě jiných fyzických osob na určení vlastnického práva), nemůže škoda v daném případě spočívat v nenabytí vlastnického práva k pozemku, nýbrž v neposkytnutí náhrady za nevydaný pozemek. Škodou (ušlým ziskem) v daném případě mohla být toliko ztráta nároku na náhradu za nevydaný pozemek ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb.
Pak je ale nutné zabývat se také tím, zda žalobkyně – po zjištění, že se její právní předchůdce nestal vlastníkem dotčeného pozemku – nemohla dosáhnout náhrady za nevydaný pozemek. Dovolací soud dospěl k závěru, že právní řád jí takovou možnost nedával, a to i kdyby započala konat příslušné právní kroky ihned po té, co jí byla doručena žaloba na určení vlastnického práva k dotčenému pozemku (žalobu osobně převzala dne 19. 7. 2005). Žalobkyně nemohla dosáhnout zrušení či změny rozhodnutí pozemkového úřadu (tak, že dohoda o vydání pozemku se neschvaluje), a získat tím podklad pro poskytnutí náhrady za nevydaný pozemek; obnova řízení před pozemkovým úřadem podle §63 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, nebyla možná, neboť návrh na obnovu řízení mohl být podán nejpozději do tří let od právní moci rozhodnutí, zmeškání lhůty přitom nebylo možno prominout. Žalobkyně tak nemohla v důsledku toho podat návrh soudu s návrhem, aby na ni přešlo vlastnické právo k pozemku ve vlastnictví fyzické osoby ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť k tomu je třeba právě rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti (§8 odst. 2 téhož zákona). K tomu je nutno doplnit, že samotné rozhodnutí (byť soudní) o určení vlastnického práva jiných fyzických osob (osob odlišných od restituentů), a tedy rozhodnutí vylučující vlastnické právo žalobkyně a jejího právního předchůdce k danému pozemku, samo o sobě nemůže sloužit jako titul k poskytnutí jiného pozemku ve smyslu §11a zákona č. 229/1991 Sb. nebo náhrady ve smyslu §14 odst. 1 téhož zákona. K tomu srov. obdobné závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 543/98, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, ročník 1999, str. 93; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ): „Je nutné, aby v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů se nevydávají. Pouhé určení, že restituent není vlastníkem požadovaných nemovitostí, znamená, m. j. určení o zániku vlastnického práva, což však §6 zákona o půdě neupravuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1998, sp. zn. 28 Cdo 49/98 – Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, str. 88).“ Je ještě možné dodat, že žalobkyně nemohla požádat o poskytnutí finanční náhrady za nevydaný pozemek také proto, že právo na poskytnutí náhrady podle §14 až §16 zákona č. 229/1991 Sb. zaniklo prekluzí nejpozději do pěti let od 24. 6. 1991 (§13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.).
Dovolací soud se tedy dále zabýval případnou formou odpovědnosti žalované za takto způsobenou škodu.
Odvolací soud přiléhavě uzavřel, že schválení dohody o vydání nemovitosti pozemkovým úřadem má formu rozhodnutí vydaného ve správním řízení (viz výslovně §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Zároveň platí, že zjišťuje-li či posuzuje-li orgán státu předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy), hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje atd., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147). Ačkoliv v daném případě byla příčinnou vydání „nesprávného“ rozhodnutí chybná evidence vlastnických vztahů k dotčenému pozemku v evidenci nemovitostí (nebylo v ní poznamenáno vlastnické právo fyzické osoby), jednalo se o výsledek postupu státních orgánů, který se nakonec projevil v rozhodnutí pozemkového úřadu.
Dovolací soud je tedy toho názoru, že jediným odpovědnostním titulem v daném případě může být nezákonné rozhodnutí orgánu státu ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.
Podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., platí, že „právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí.“ Podle §22 odst. 2 cit. zákona „nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.“
Subjektivní promlčecí doba tedy počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o škodě dozvěděl. Dovolací soud i v tomto případě vychází ze stejných předpokladů pro posouzení počátku běhu promlčecí doby jako odvolací soud, tedy že poškozený se ve smyslu citovaného ustanovení dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (viz výše zmiňované usnesení Nejvyššího soudu, ale i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4157/2011; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vyhlášená po roce 2002 jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ). Je též důležité, že se musí na straně osoby poškozené jednat o vědomost prokázanou, nikoliv o vědomost toliko domnělou.
V daném případě – v souladu s právě uvedenými závěry – se nemohla dovolatelka o vzniklé škodě dozvědět dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto (určeno), že není vlastnicí dotčené nemovitosti. Do okamžiku, než bylo najisto postaveno, že není vlastnicí pozemku, nemohla nabýt prokázané vědomosti, že pozemek není a nikdy nebyl v její majetkové sféře, přestože pro opačný závěr jednoznačně svědčil její dědický titul. I když dovolatelce (coby žalované) byla doručena žaloba na určení vlastnického práva k pozemku ve prospěch osob, které nabyly vlastnické právo před účinností zákona č. 229/1991 Sb., neznamenalo to samo o sobě, že této žalobě bude vyhověno.
Nelze pominout, že rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva závazným způsobem (§159 odst. 2 o. s. ř.) deklaruje, kdo je vlastníkem nemovitosti ke dni jeho určení soudem, řeší tudíž do té doby sporné vlastnické vztahy mezi účastníky řízení, a tedy odstraňuje problém eventuálního duplicitního zápisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002). Je na soudu, aby v případě existence více titulů posoudil, který z nich ve vzájemné konkurenci lépe obstojí a je na rozdíl od druhého právně účinný (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 611/2005).
Je proto srozumitelné a pochopitelné, že žalobkyně v daném případě vyčkala výsledku sporu o vlastnické právo k nemovitosti. Je též důležité, že se žalobě na určení vlastnického práva výše zmíněných fyzických osob (žalobců) bránila; namítala nabytí vlastnického práva jakožto součást dědictví, poukazovala na právní jistotu spojenou s pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu a také žalobě čelila obranou o vydržení vlastnického práva k pozemku (viz rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 2. 2008, č. j. 5 C 298/2004 – 125).
Není tedy možné a správné přičítat žalobkyni takový postup k tíži – ve smyslu dřívějšího počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Jestliže je funkcí (účelem) institutu promlčení motivovat oprávněné osoby, aby se včas domáhaly svých práv a jestliže z výše řečeného vyplývá, že žalobkyně v tomto případě nepochybně svá práva intenzivně a bez prodlení bránila, nelze při možnosti dvojího výkladu o počátku běhu promlčecí doby zvolit ten okamžik, který by byl pro žalobkyni méně příznivý.
V souzeném případě je nutno pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby analogicky aplikovat §22 odst. 1 větu druhou zákona č. 58/1969 Sb., přičemž rozhodnutím, kterým bylo (de facto) změněno rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání pozemku, je třeba rozumět rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 2. 2008, č. j. 5 C 298/2004 – 125, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008, č. j. 28 Co 259/2008 – 155.
Nicméně je nezpochybnitelné, že v daném případě uplynula objektivní promlčecí doba ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., neboť rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání pozemku bylo vydáno dne 17. 11. 1992 a nabylo právní moci dne 7. 12. 1992. Nejpozději k tomuto datu muselo být toto rozhodnutí osobě poškozené (právnímu předchůdci žalobkyně) doručeno. Objektivní promlčecí doba ve smyslu výše citovaného ustanovení, která plyne bez ohledu na plynutí subjektivní promlčecí doby, by tak uplynula nejpozději dne 7. 12. 2002. V tomto ohledu však – s poukazem na okolnosti tohoto případu – je třeba uzavřít, že námitka promlčení vznesená žalovanou byla vznesena v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999).
V souzeném případě jsou takové výjimečné okolnosti dány. Objektivní promlčecí doba skončila dříve, než žalobkyni počala běžet subjektivní promlčecí doba, jinými slovy řečeno, dříve, než vůbec měla možnost shledat, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a že v jeho důsledku vznikla škoda. Nadto žalovaná prostřednictvím svých orgánů a institucí způsobila, že rozhodnutí, na základě něhož měl být dotčený pozemek vydán právnímu předchůdci žalobkyně, nemělo žádné účinky. Takto vzniklou situaci nemohla žalobkyně, ani její právní předchůdce žádným legálním způsobem zvrátit (viz výše). Mimo to je třeba zdůraznit, že žalovaná přijala zákon č. 229/1991 Sb., na jehož základě mělo dojít k vydání pozemku právnímu předchůdci žalobkyně (či v případě jeho nevydání poskytnutí příslušné náhrady) za účelem zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989 (viz preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Zproštění se odpovědnosti za dodržení této povinnosti v důsledku vlastního neřádného postupu či nesprávného rozhodnutí a v návaznosti na to uplatnění námitky promlčení by bylo popřením nejen základních mravních hodnot, k nimž se žalovaná (Česká republika) po roce 1989 přihlásila (viz např. preambule k Ústavě České republiky), ale
i porušením principů materiálního právního státu, na nichž spočívá náš právní řád.
Dovolací soud již z tohoto důvodu považoval dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za nesprávný.
Odvolací soud ovšem ve svém rozhodnutí nastínil i další důvody, pro něž by žalobě nemohlo být tak jako tak vyhověno, a proto se dovolací soud zabýval také správností těchto právních úvah. Jedná se jednak o posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně a jednak naplnění podmínky odpovědnosti žalované při absenci změny či zrušení pravomocného rozhodnutí, jež mělo vznik škody zapříčinit.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že žalobkyně nebyla k podání žaloby v tomto případě aktivně věcně legitimována.
Právní řád České republiky žalobkyni neskýtá jakoukoliv možnost domoci se zrušení či změny příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu. Sama jej ostatně napadnout nemohla, neboť svědčil ve prospěch jejího právního předchůdce, a tak by právě v tomto ohledu postrádala subjektivní legitimaci k podání jakéhokoliv opravného prostředku.
Nárok na náhradu škody, coby nárok majetkové povahy, přechází jako součást dědictví ze zůstavitele na dědice. Škoda v daném případě spočívá v tom, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nedosáhli vydání náhrady za nevydaný pozemek. Škoda tedy vznikla již za života právního předchůdce žalobkyně (nejpozději ke dni, kdy se prekludovalo právo na poskytnutí náhrady – viz výše) a, coby součást dědictví, právo na její náhradu přešlo na žalobkyni. Ustanovení §2 zákona č. 58/1969 Sb. tak žalobkyni nebrání, aby se u soudu domáhala náhrady takto vzniklé škody.
Z výše vyložených důvodů dovolací soud považoval rozsudek odvolacího soudu v této části za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se ve stejném rozsahu vztahují také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. v témže rozsahu také tento rozsudek a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. března 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu