ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2200.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2200/2021-452
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně PUMAX, spol. s r. o., IČO 46981730, se sídlem v Třebíči, Na Klinkách 173/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 45/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 21 Co 392/2020-403, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 21 Co 392/2020-403, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 11. 4. 2016 domáhala na žalované zaplacení částky 50 259 000 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby jen částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím) jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v délce řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 88/2008.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 9. 2020, č. j. 11 C 45/2016-357, ve spojení s opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2020, č. j. 11 C 45/2016-378, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 371 310 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 628 690 Kč (výrok II), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 900 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé tak, že se žaloba, aby žalovaná byla určena povinnou zaplatit žalobkyni částku 371 310 Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 7 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Třebíči dne 16. 4. 2008 se V. a F. Z. domáhali postupem podle části V. občanského soudního řádu vůči 1. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „ÚZSVM“) a 2. České republice – Pozemkovému fondu České republiky (dále jen „PFČR“) změny rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Třebíč ze dne 19. 2. 2008, č. j. 205/08/PUTR/Ž, tak, že se dnem právní moci rozsudku stávají vlastníky, a to každý id. ½ parc. č. XY, par. č. XY, parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY. Učinili tak poté, co byli neúspěšní se svou žalobou vedenou u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 459/95 na určení, že žalobce není vlastníkem týchž nemovitostí, které měl nabýt do svého vlastnictví na základě dražby v rámci privatizace dne 13. 6. 1992 a poté, co bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Třebíč ze dne 19. 2. 2008, č. j. 205/08/PUTR/Ž, změněno rozhodnutí téhož úřadu ze dne 22. 9. 2006 u určení spoluvlastnictví Z. k předmětným pozemkům. Usnesením ze dne 15. 5. 2008, doručeným dne 20. 5. 2008, vyzval soud ÚZSVM a PFČR k vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů. Dne 22. 1. 2009 se konalo ústní jednání, při kterém bylo zahájeno projednávání věci, byly prováděny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na den 11. 3. 2009 za účelem ohledání předmětných pozemků. Dne 20. 3. 2009 došla soudu žádost žalobkyně o vstup do řízení v pozici vedlejší účastnice, kdy žalobkyně argumentovala naléhavým právním zájmem opírajícím se mj. o skutečnost, že dle výpisu z katastru nemovitostí je jediným řádným vlastníkem předmětných nemovitostí. Dne 14. 4. 2009 bylo nařízeno ústní jednání a současně byly od katastrálního úřadu žádány výpisy z katastru nemovitostí. Dne 30. 4. 2009 se konalo ústní jednání, které bylo bez dalšího odročeno na den 21. 5. 2009, když se nedostavila žalobkyně a nebylo vykázáno doručení. Dne 20. 5. 2009 bylo ústní jednání na žádost žalobkyně odvoláno a dne 21. 5. 2009 nařízeno na den 16. 6. 2009. Dne 16. 6. 2009 se konalo ústní jednání, při kterém byly provedeny listinné důkazy a výslech jednatele žalobkyně, dokazování ukončeno a jednání bylo odročeno na den 23. 6. 2009 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Dne 23. 6. 2009 byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo změněno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Třebíč tak, že V. a F. Z. jsou každý v rozsahu ideální ½ spoluvlastníky v žalobě uvedených pozemků o celkové výměře 9 263 m 2 . Dne 5. 8. 2009 došlo soudu odvolání žalobkyně, dne 7. 8. 2009 odvolání ÚZSVM. Krajský soud v Brně nařídil dne 6. 9. 2010 odvolací ústní jednání na den 23. 9. 2010. Dne 8. 10. 2010 došlo soudu pravomocné usnesení o projednaném dědictví po V. Z., zemřelém dne 7. 3. 2010, spolu s plnými mocemi dědiců udělených právnímu zástupci. Dne 20. 9. 2010 bylo ústní jednání odročeno na neurčito a dne 12. 11. 2010 bylo vydáno usnesení o procesním nástupnictví po V. Z. Dne 9. 12. 2010 se konalo odvolací ústní jednání, při kterém byla jen přednesena stanoviska účastníků a žalobkyně a jednání bylo za účelem vyhlášení rozhodnutí odročeno na den 13. 12. 2010. Dne 13. 12. 2010 bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Třebíči zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku a vrácení věci byl dle Krajského soudu v Brně předčasný závěr Okresního soudu v Třebíči o tom, že vydání předmětných pozemků nebrání překážka v podobě jejich zastavění, k čemuž uložil soudu prvního stupně provést další dokazování. Dne 6. 4. 2011 bylo nařízeno ústní jednání na den 21. 4. 2011. Dne 14. 4. 2011 došla soudu žádost žalobkyně o odročení jednání z důvodu nepřítomnosti jejích jednatelů v České republice. Dne 18. 4. 2011 bylo jednání odročeno na den 3. 5. 2011. Dne 3. 5. 2011 se konalo ústní jednání, při kterém bylo provedeno obsáhlé dokazování listinnými důkazy, dokazování ukončeno a jednání odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 10. 5. 2011. Dne 10. 5. 2011 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla podaná žaloba v plném rozsahu zamítnuta, a to z důvodu, že vydání pozemků brání jejich zastavěnost. Dne 8. 6. 2011 došlo soudu blanketní odvolání Z., které bylo přislíbeno odůvodnit ve lhůtě 3 týdnů. Dne 19. 9. 2012 bylo nařízeno odvolací ústní jednání na den 11. 10. 2012. Dne 24. 9. 2012 došla soudu žádost zástupce Z. o odročení jednání z důvodu dovolené, jednání bylo dne 27. 9. 2012 odročeno na den 1. 11. 2012. Dne 8. 11. 2012 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku jen formulačně změněn a byl změněn ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Dne 11. 2. 2013 došlo soudu dovolání Z. Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 26. 2. 2014 o odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Dne 26. 1. 2015 žádal Ústavní soud o zapůjčení spisu v řízení o ústavní stížnosti Z., spis mu byl odeslán dne 28. 1. 2015 a vrácen byl dne 23. 2. 2015. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1569/14. Žalobkyně původně vyčíslila výši škody následujícím způsobem. Podle Ing. Havelky, znalce z oboru ekonomiky, škoda plynoucí žalobkyni z nemožnosti užívat uvedené pozemky činí za dobu od roku 1995 do roku 2014 celkem 41 585 000 Kč. Podle předběžné zprávy – studie VŠE ze dne 23. 9. 2014, na kterou žalobkyně rovněž odkazovala ve své žalobě, mělo ujít žalobkyni na nájemném za dobu od roku 1995 do roku 2014 včetně úroků celkem 8 674 035 Kč. Výzvou ze dne 25. 9. 2015, došlou žalované dne 30. 9. 2015, uplatnila žalobkyně u žalované z důvodů uvedených v následně podané žalobě požadavek na náhradu škody ve výši 50 259 000 Kč. Výzvu pak žalobkyně doplnila podáním ze dne 31. 3. 2016, ve kterém mj. uváděla své argumenty ve vztahu k promlčení, a které pojala též jako předžalobní upomínku. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne 10. 5. 2016, kterým požadavek na náhradu škody s argumentací uvedenou následně ve vyjádření k žalobě odmítla.
5. Později v průběhu řízení, po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 3. 2018, č. j. 11 C 45/2016-160, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2018, č. j. 11 C 45/2016-172, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2019, č. j. 69 Co 296/2018-200, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně částky 45 259 000 Kč s příslušenstvím a soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu usnesením ze dne 5. 6. 2019, č. j. 11 C 45/2016-227, zastavil.
6. V rámci právního posouzení soud prvního stupně nejprve uvedl, že s ohledem na povahu žalobou uplatněného nároku, tj. náhrady škody – zisku, který měl žalobkyni ujít v důsledku nemožnosti využívat dotčené pozemky po dobu neukončeného soudního sporu, je nutno konstatovat, že při závěru o nepřiměřenosti délky dotčeného soudního řízení není možné uvažovat o poskytnutí náhrady škody za celou dobu řízení tak, jak je postupováno v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Samotné zahájení a vedení soudního řízení totiž nelze přičítat k tíži státu a nelze je považovat za nesprávný úřední postup. Za nesprávný úřední postup je nutno považovat pouze průtahy v řízení, tj. dobu, o kterou se kvůli vadnému postupu státu řízení prodloužilo. Odškodnitelnou dobou, kterou je možno přičíst k tíži státu, je pak jen doba mezi určeným datem, kdy by řízení nebýt nesprávného úředního postupu v podobě průtahů skončilo, a skutečným datem skončení řízení. Řízení pod sp. zn. 8 C 88/2008 bylo zahájeno dne 16. 4. 2008 a skončilo až usnesením Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 11. 2. 2015. Soud prvního stupně uvedl, že řízení zejména u Okresního soudu v Třebíči probíhalo plynule a zcela bez průtahů, dílčí období nečinnosti přičitatelné státu je však dle soudu prvního stupně nutno konstatovat u Krajského soudu v Brně, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. První takové období podle soudu prvního stupně nastalo v době po předložení spisu Krajského soudu v Brně s odvoláním do prvého vydaného rozsudku. Spis byl Krajskému soudu v Brně předložen dne 1. 10. 2009 a prvním úkonem Krajského soudu v Brně ve věci bylo nařízení odvolacího ústního jednání na den 23. 9. 2010, k čemuž došlo dne 6. 9. 2010. V této době 11 měsíců soud prvního stupně spatřuje prodlevu přičitatelnou státu v délce 8 měsíců. Obdobně tomu pak bylo podle soudu prvního stupně v případě druhého předložení spisu Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí o druhém podaném odvolání, kdy spis byl předložen dne 8. 9. 2011 a prvním úkonem bylo nařízení odvolacího ústního jednání na den 11. 10. 2012, k čemuž došlo dne 19. 9. 2012. V uvedeném období 12 měsíců tak soud prvního stupně spatřuje prodlevu přičitatelnou státu v délce 9 měsíců. Nejvyššímu soudu pak byl spis předložen k rozhodnutí o dovolání dne 29. 3. 2013 a dovolání bylo odmítnuto usnesením ze dne 26. 2. 2014. Uvedenou dobu 11 měsíců je dle názoru soudu nutno považovat za nepřiměřeně dlouhou, kdy za přiměřenou by bylo možné považovat lhůtu 6 měsíců následně včleněnou novelou do §243c odst. 1 občanského soudního řádu a dobu 5 měsíců je nutno podle soudu prvního stupně považovat za prodlevu přičitatelnou státu. Obdobnou úvahu pak soud prvního stupně učinil rovněž ve vztahu k řízení před Ústavním soudem, kterému byla podána ústavní stížnost dne 5. 5. 2014 a usnesení o jejím odmítnutí bylo vydáno dne 11. 2. 2015. Soud prvního stupně zde tak spatřuje prodlevu přičitatelnou státu v délce 3 měsíců. S ohledem na uvedené, soud prvního stupně uzavřel, že v předmětném řízení došlo k prodlevám či průtahům přičitatelným státu v celkové délce 25 měsíců. Nebýt těchto prodlev a průtahů, které je nutno považovat za nesprávný úřední postup, mohlo řízení skončit o 25 měsíců dříve, tedy již dne 11. 1. 2013. Dobu od 11. 1. 2013 do 11. 2. 2015 pak soud považuje za dobu, po kterou zde byl nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené doby trvání soudního řízení. Na základě provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyni v příčinné souvislosti s vymezeným nesprávným úředním postupem vznikla škoda v podobě ušlého zisku z pronájmu. Zároveň soud prvního stupně uzavřel, že neskončené řízení sp. zn. 8 C 88/2008 bylo v dané době jedinou příčinou pro nerealizaci zisku žalobkyně očekávaného z pronájmu předmětných pozemků společnosti R. Ušlý zisk z pronájmu budovy však soud za prokázaný nevzal, prokázán byl ušlý zisk z pronájmu pozemků, na kterých si měla společnost R. postavit své budovy (výrobní haly). S ohledem na vše výše uvedené, považoval soud prvního stupně podanou žalobu v rozsahu po částečném zpětvzetí za důvodnou jen do částky 371 310 Kč, v tomto rozsahu jí vyhověl a ve zbytku jako nedůvodnou zamítl.
7. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Byť odvolací soud souhlasil s tím, že projednávání věci u Okresního soudu v Třebíči probíhalo plynule a bez průtahů, a že u Krajského soudu v Brně, Nejvyššího soudu i Ústavního soudu bylo určité období nečinnosti přičitatelné státu, je nepochybné, že tento závěr soud prvního stupně zaujal, aniž by současně zkoumal všechna zákonná kritéria [§31a odst. 3 pod písmeny b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“], tj. složitost řízení, jednání poškozeného, postup orgánů veřejné moci a význam předmětu řízení pro poškozeného. Soud prvního stupně zaměřil totiž svou pozornost pouze na jedno z uvedených kritérií, a to postup soudů, ostatními zákonnými kritérii se nezabýval. Jeho závěr, že celková délka řízení 6 let a 9 měsíců je nepřiměřená, neboť nebýt prodlev ze strany soudů v délce 25 měsíců, by řízení skončilo mnohem dříve, nemohl proto podle odvolacího soudu obstát, když je zřejmé, že soud prvního stupně nezohlednil všechny okolnosti případu. Odvolací soud uvedl, že jak vyplývá z obsahu posuzovaného spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 8 C 88/2008, toto řízení bylo sice poznamenáno určitými dílčími prodlevami Krajského soudu v Brně, nikoli však prodlevami takového rozsahu, aby bylo možné dovodit, že zásadně ovlivnily celkovou délku řízení, a že by tak bylo možné dojít k závěru, že celková doba řízení byla pouze jen v jejich důsledku nepřiměřená. Podle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že řízení bylo na odvolacím stupni v obou případech skončeno ve lhůtě cca 1 roku, tedy ve lhůtě přiměřené. V prvním případě navíc došlo i k procesnímu nástupnictví na straně žalobců (po úmrtí účastníka řízení), o čemž muselo být rozhodováno, a což si nepochybně také vyžádalo určitý čas, ve druhém případě došlo k jednomu odročení nařízeného jednání z důvodu žádosti účastníka řízení. Na straně tohoto soudu tedy odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal takový postup, který by měl zásadní podíl na celkové délce posuzovaného řízení. Při posuzování otázky existence nesprávného úředního postupu v podobě žalobkyní tvrzené nepřiměřené délky posuzovaného řízení odvolací soud přihlédl k tomu, že řízení bylo skutkově i právně složité (složitost věci ostatně konstatovala sama žalobkyně již v průběhu posuzovaného řízení, kdy žádala, mimo jiné z tohoto důvodu o odročení jednání za účelem zajištění právního zastoupení – viz žádost ze dne 20. 5. 2009), neboť v něm byla zkoumána a posuzována otázka vlastnictví ke sporným nemovitostem, otázka jejich dražby, restituce a privatizace v minulosti, jakož i průběh předcházejícího správního řízení, což vyžadovalo od soudů nemalý čas na přípravu jednání, na seznámení se s obsahem celého případu a na náležité a podrobné prostudování nikoli zanedbatelného množství materiálu. Pokud proto za tohoto stavu věci i Krajský soud v Brně poté, co mu byla věc předložena s podanými odvoláními k soudnímu přezkumu, ve věci ve velmi krátké době po nařízení jednání a fakticky na jedno takto nařízené jednání rozhodl, nelze mu klást dílčí prodlevy v počáteční fázi řízení, jak byly výše zmiňovány, k tíži, a nelze také od toho dovozovat, že by délka řízení před tímto stupněm soudní soustavy, a potažmo i délka celkového řízení ve věci měla být nepřiměřená. Za nepřípadnou shledal odvolací soud úvahu soudu prvního stupně o nepřiměřené délce řízení u Nejvyššího soudu a u Ústavního soudu. V obou těchto případech bylo řízení o podaném dovolání či ústavní stížnosti skončeno do jednoho roku, což lze podle odvolacího soudu označit za dobu zcela přiměřenou pro rozhodování těchto soudů, a to jak vzhledem k významu těchto soudů, tak i množství a závažnosti věcí jím projednávaných pro celou Českou republiku. Při posuzování jednotlivých zákonných kritérií odvolací soud také nepřehlédl, že žalobkyně do řízení před Okresním soudem v Třebíči, sp. zn. 8 C 88/2008, vstoupila jako vedlejší účastnice na straně žalované, a to na základě své žádosti ze dne 20. 3. 2009, tedy až po téměř roce od podání žaloby. Nelze tedy již jen z tohoto důvodu přisvědčit, že by ve vztahu ke své osobě (a navíc i jejímu právnímu postavení) mohla argumentovat délkou celého posuzovaného řízení, započatého již dne 16. 4. 2008 a své nároky odvozovat z jeho celkové délky. Takto mohla uvažovat pouze o době od 20. 3. 2009, kdy do řízení vstoupila, do 11. 2. 2015, kdy bylo řízení skončeno rozhodnutím o ústavní stížnosti. K právnímu postavení žalobkyně jako vedlejší účastnice v posuzovaném řízení odvolací soud poukázal na to, že soudní praxe je ustálená v tom, že vedlejší účastník nemá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Ačkoliv nelze vyloučit, že důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, pociťuje nejen účastník řízení, nýbrž také vedlejší účastník, děje se tak nikoli přímo, nýbrž zprostředkovaně skrze jeho hmotněprávní poměr k účastníkovi řízení. Odvolací soud však přisvědčil, že výsledkem posuzovaného řízení mohla být žalobkyně jako vedlejší účastnice dotčena ve svých právech tak, že měla na výsledku řízení právní zájem. Nelze podle odvolacího soudu nicméně dovodit, že by šlo o význam zvýšený, a to právě i s přihlédnutím k tomu, že výsledek řízení by její právní postavení nemohl nikterak ovlivnit, neboť nelze dovodit, že by její postavení vedlejší účastnice v posuzovaném řízení vedlo k posílení či potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Význam řízení pro žalobkyni proto z uvedených důvodů shledal odvolací soud pouze jako standardní. Při posuzování přiměřenosti délky zkoumaného řízení odvolací soud též přihlédl k dílčímu podílu samotných účastníků na délce tohoto řízení, neboť, jak vyplývá z obsahu posuzovaného spisu, dvakrát bylo jednání u Okresního soudu v Třebíči odročeno na žádost vedlejší účastnice (žalobkyně v této projednávané věci) na jiný termín, jednou vedlejší účastnice nezaplatila soudní poplatek za podané odvolání, takže musela být k zaplacení vyzývána soudem, jednou žalobci podali odvolání, které vykazovalo vady a museli být proto k jejich odstranění vyzýváni, a jednou žalobci žádali o odročení jednání u Krajského soudu v Brně. Závěrem odvolací soud též zohlednil skutečnost, že posuzované řízení probíhalo celkem na čtyřech stupních soudní soustavy, z toho u dvou soudů opakovaně. Na základě uvedeného rozboru jednotlivých zákonných kritérií uvedených v §31a odst. 3 pod písmeny b) až e) OdpŠk, odvolací soud dospěl k opačnému závěru, než jaký zaujal soud prvního stupně, a to, že délku předmětného řízení, byť trvající 6 let a 9 měsíců, nelze z výše uvedených důvodů označit za nepřiměřenou a je tak namístě učinit závěr, že na straně státu k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk nedošlo. S ohledem na tento závěr proto odvolací soud shledal nadbytečným zabývat se dále přezkumem dalších předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., tedy vznikem škody na straně žalobkyně i příčinnou souvislostí mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť absencí byť i jen jednoho z uvedených předpokladů (což v tomto případě představovala neexistence nesprávného úředního postupu) již odpovědnost žalované za škodu nelze dovodit.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je možné přiměřenost délky řízení zkoumat dle kritérií uvedených v §31a odst. 3 pod písm. b) až e) OdpŠk. Podle žalobkyně již ze systematického výkladu §31 OdpŠk vyplývá, že tento se týká zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalobkyně však v této věci žádnou nemajetkovou újmu nepožaduje, a proto je toho názoru, že výše uvedené ustanovení na předmětnou věc aplikovat nelze.
10. Odvolací soud dále dle žalobkyně nesprávně posoudil otázku, zda je možné pro účely určení délky průtahů řízení vyjít z úvahy, že nalézací i odvolací soud by měly učinit nějaký úkon do 3 měsíců a Nejvyšší soud a Ústavní soud by měly učinit nějaký úkon do 6 měsíců. Odvolací soud totiž uvádí, že je špatná úvaha nalézacího soudu o tom, že určil v rámci posouzení průtahů řízení jako tolerovatelné období nečinnosti 3 měsíců u nalézacího a odvolacího soudu a 6 měsíců u dovolacího a Ústavního soudu, a že co je nad rámec této doby, lze právě vnímat jako průtahy, které způsobují nepřiměřenou délku řízení.
11. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je porušením práva na zákonného soudce změna senátu odvolacího soudu, kdy o každém odvolání ve stejné věci rozhoduje jiný senát. Žalobkyně má za to, že je nepřípustné měnit obsazení odvolacích senátů a že jde o porušení práva na zákonného soudce.
12. Dále odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda vyžaduje předvídatelný postup soudu dle §6 občanského soudního řádu, aby v případě, že ruší částečný nebo mezitímní rozsudek z formálních důvodů upozornil nalézací soud na to, že jeho úvaha o důvodnosti části nároku není právně správná.
13. Další nesprávně posouzenou otázkou je podle žalobkyně otázka, zda je možné považovat za právní názor odvolacího soudu ve smyslu §226 odst. 1 občanského soudního řádu, kterým je vázán soud prvního stupně, situaci, kdy odvolací soud právní úvahy nalézacího soudu, kterým odůvodňuje důvodnost nároku, mlčky přejde a neuvede, že jde o vadné právní posouzení věci.
14. Závěrem žalobkyně uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je možné, aby odvolací soud poté, co vyslovil, byť implicitně, právní názor na existenci průtahů řízení a délky jejich trvání, tento názor zcela negoval při dalším posouzení věci.
15. Přípustnost dovolání ohledně daných otázek spatřuje žalobkyně v tom, že tyto otázky nebyly dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny.
16. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.).
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Otázka, zda je porušením práva na zákonného soudce změna senátu odvolacího soudu, kdy o každém odvolání ve stejné věci rozhoduje jiný senát (bod 11 rozsudku), přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o námitku nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.), ale námitku zmatečnostní vady podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
22. Otázky uvedené po body 13 a 14 tohoto rozsudku („zda je možné považovat za právní názor odvolacího soudu ve smyslu §226 odst. 1 občanského soudního řádu, kterým je vázán soud prvního stupně, situaci, kdy odvolací soud právní úvahy nalézacího soudu, kterým odůvodňuje důvodnost nároku, mlčky přejde a neuvede, že jde o vadné právní posouzení věci“ a „zda je možné, aby odvolací soud poté, co vyslovil, byť implicitně, právní názor na existenci průtahů řízení a délky jejich trvání, tento názor zcela negoval při dalším posouzení věci“) taktéž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť ze znění §226 odst. 1 o. s. ř. je zcela zřejmé, že soud prvního stupně může být vázán jen takovým právním názorem odvolacího soudu, který odvolací soud výslovně ve svém kasačním rozhodnutí uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3018/2015).
23. Dovolání je však přípustné pro otázku, zda je možné nárok na náhradu škody způsobené tvrzenými průtahy v řízení posoudit podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 pod písm. b) až e) OdpŠk (bod 9 tohoto rozsudku), neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je v části, ve které je přípustné, taktéž důvodné.
25. Podle §5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.
26. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
27. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
28. Nejvyšší soud již několikrát ve své judikatuře dovodil, že při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, se na řízení hledí jako celek, tj. celková délka řízení [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se nahlíží optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. Oproti tomu v případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky nebo ušlém zisku jako důsledku délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči svému dlužníku pohledávku, již mohl reálně vymoci, případně mohl realizovat zisk, pokud by řízení proběhlo bez průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup (§13 odst. 1 věta první OdpŠk) nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu.
29. Z uvedeného vyplývá, že pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající v ušlém zisku v důsledku průtahů v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3631/13).
30. Odvolací soud tedy rozhodl v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud zaměnil nárok na náhradu nemajetkové újmy a kritéria pro jeho posouzení uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk s nárokem na náhradu škody.
31. Nejvyšší soud se zatím nemůže vyjádřit k otázce, zda je možné pro účely určení délky průtahů řízení vyjít z úvahy, že nalézací i odvolací soud měly činit úkony ve lhůtě do 3 měsíců a Nejvyšší soud a Ústavní soud měly činit úkony do 6 měsíců (bod 10 tohoto rozsudku), protože tuto otázku odvolací soud pro svou chybnou úvahu o povaze nároku žalobkyně dosud ve vztahu k nároku na náhradu škody, jak je výše uvedeno, neposoudil. Daná otázka proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Nejvyšší soud může v tomto směru jen obecně odkázat na závěry své judikatury projevené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012. V něm uvedl, že závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, je vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit, popř. ji v případě již nastalé újmy zmírnit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2018/2014).
32. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Závěrem se tedy Nejvyšší soud zabýval žalobkyní namítanými vadami řízení, přičemž sám z úřední povinnosti žádné vady řízení neshledal.
33. K námitce vady řízení spočívající v nesprávném obsazení senátu odvolacího soudu, kdy o každém odvolání ve stejné věci rozhoduje jiný senát (bod 11 tohoto rozsudku), Nejvyšší soud uvádí, že se nejedná o porušení práva na zákonného soudce, neboť sám občanský soudní řád v ustanovení §119 odst. 3 se změnou v obsazení soudu počítá. Podstatné je jen to, aby byla změna v souladu s rozvrhem práce, ale rozpor s ním žalobkyně netvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1261/17).
34. K další námitce vady řízení spočívající v přesvědčení dovolatelky o povinnosti odvolacího soudu v případě, že ruší částečný nebo mezitímní rozsudek z formálních důvodů, upozornit nalézací soud na to, že jeho úvaha o důvodnosti části nároku není právně správná, Nejvyšší soud uvádí, že z občanského soudního řádu neplyne povinnost soudu vyjádřit se ke všem aspektům věci a někdy to nemůže být ani účelné, například v situaci, kdy je uplatněný nárok v základu posouzen chybně a není zřejmé, zda budou další otázky rozhodné i pro posouzení věci v novém rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2364/21).
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
36. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu