ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2210.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2210/2022-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně K. Š. , narozené XY, bytem v Chomutově, náměstí Dr. Beneše 1056/1, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 72/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 91 Co 356/2021-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 8. 2021, č. j. 14 C 72/2020-149, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky určené podle předpisu práva občanského jdoucím od 29. 8. 2019 (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně a žalované rozhodl rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 91 Co 356/2021-183, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce zajištění peněžních prostředků ve výši 46 000 Kč v rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2014 proti příteli žalobkyně L. E. jako jednomu z obžalovaných, a to za dobu od 27. 3. 2013, kdy se stala účastnicí řízení, do 17. 9. 2019, kdy jí byly peněžní prostředky vráceny.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o částce 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které ve lhůtě k dovolání doplnila. Nejvyšší soud však podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud se neztotožňuje s předně v dovolání uvedenou námitkou, podle níž je napadené rozhodnutí prima facie protiústavní, neboť délku trestního řízení trvajícího 6 let a 10,5 měsíců nelze pokládat za přiměřenou za situace, že žalobkyně nebyla obviněnou (resp. obžalovanou) a šlo v něm o její finanční prostředky zajištěné při domovní prohlídce. I pro trestní řízení obecně platí, že vzhledem k velmi odlišnému stupni složitosti a náročnosti jednotlivých věcí, které jsou projednávány, není dost dobře možné obecně stanovit lhůtu, v níž by soud měl rozhodnout. Pominout tedy posouzení, zda doba řízení byla nepřiměřeně dlouhou podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), v zásadě nelze. Obecné poukazy na principy trestního práva (subsidiarity trestního práva, rychlosti procesu, oficiality, přiměřenosti) na uvedené nemají přímý vliv. Rovněž upozornění na různé případy, v nichž byla shledána nepřiměřená délka řízení, která nedosahovala délky trestního řízení nyní projednávaného, jsou s ohledem na výše uvedené, nepřínosné.
Pakliže žalobkyně v dovolání formulovala otázky: „Zda pro újmu účastníka v trestním řízení, který není účastníkem v pozici obviněného/obžalovaného, je určující cíl trestního řízení ve vztahu k obviněným/obžalovaný, či zda se tato újma posuzuje hlediskem předmětu řízení ve vztahu toliko k takovému účastníku řízení?“ a „Zda pro újmu účastníka v trestním řízení, který není účastníkem v pozici obviněného/obžalovaného, je podstatný pozitivní výsledek řízení – dosažení cíle sledovaného účastníkem v řízení?“ dovolací soud neshledal, že by citované otázky přípustnost dovolání zakládaly.
Předně je třeba uvést, že soudy se otázce posouzení újmy nevěnovaly, jelikož nedospěly k závěru o nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Vzhledem k dovětku, který žalobkyně k uvedeným otázkám doplnila, podle nějž má za to, že na její účastenství v řízení mělo být hleděno obdobně jako na účastníka civilního soudního řízení uplatňujícího finanční částku, zřejmě tyto její otázky směřují ke kritériu podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a jeho vlivu na posouzení otázky přiměřenosti délky řízení. V tomto ohledu ovšem žalobkyně vyjadřuje názor, který je souladný s napadeným rozhodnutím (viz odst. 21 odůvodnění napadeného rozsudku). Jelikož dovolání může být podle §241a odst. 1 o. s. ř. podáno pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nelze dovolání podat ve vztahu k právnímu posouzení, s nímž se dovolatel ztotožňuje (viz též §241a odst. 3 o. s. ř.). Míní-li (snad) žalobkyně, že soudy měly při posouzení přiměřenosti délky řízení přihlédnout k výsledku řízení ve vztahu k ní (tj. k vydání peněžních prostředků), patří poukázat na závěry plynoucí např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, podle nichž samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není bez dalšího zásadně rozhodný pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a tedy ani pro stanovení případného odškodnění.
Uvádí-li žalobkyně, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku existence průtahů v řízení, nevyjádřila v této souvislosti právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí mělo záviset. Napadené rozhodnutí obsahuje dílčí závěr, že k průtahům v trestním řízení nedošlo (přičemž se odvolací soud výslovně zabýval obdobími zdánlivé nečinnosti orgánů státu), který není dovoláním relevantně zpochybněn. Pokud tedy žalobkyně v této souvislosti cituje judikaturu definující průtahy v řízení a konstatující potřebu přihlédnout ke zjištěné existenci průtahů v řízení při stanovení přiměřeného zadostiučinění, jedná se o odkazy, které přípustnost dovolání založit nemohou. Obdobné je třeba uvést k námitce (rovněž doplněné odkazy na judikaturu), podle níž odvolací soud nepřihlédl k okolnosti, že v trestním řízení došlo k vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí. Soudy nižších stupňů totiž neučinily tomuto korespondující zjištění. Cituje-li žalobkyně v dovolání pasáž, v níž měl Vrchní soud v Praze (jakožto odvolací soud v trestním řízení) označit rozsudek soudu nižšího stupně za „těžko přezkoumatelný“, není tímto jejich zjištění zpochybněno, neboť uvedené zpravidla nelze ztotožnit s konstatováním (zcela) nepřezkoumatelného rozhodnutí. Patří zde též připomenout, že v řízení o dovolání je hodnocení skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně či soudem odvolacím v zásadě vyloučeno (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Doplnění dovolání fakticky obsahuje pouze opakování námitek učiněných v samotném dovolání a formulaci otázek, k nimž platí již výše uvedené, tedy že soudy nižších stupňů průtahy ani přítomnost nepřezkoumatelného rozhodnutí v trestním řízení nezjistily.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu