ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2466.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2466/2021-695
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně E. Ž., nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 099 698 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 26/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 62 Co 265/2019-653, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 62 Co 265/2019-653, se ve výrocích II, III a IV zrušuje a věc se v témže rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se po žalované v tomto řízení domáhala omluvy a finančního zadostiučinění ve výši 6 500 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného proti její osobě na základě usnesení Policejního prezidia ČR – Úřadu finanční kriminality a ochrany státu, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 8. 1. 2002 pro trestný čin úvěrového podvodu, dále se domáhala peněžitého zadostiučinění ve výši 6 500 000 Kč za nepřiměřenou délku tohoto trestního řízení a konečně též náhrady škody ve výši 1 156 974 Kč jakožto nákladů vynaložených na svou obhajobu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2019, č. j. 28 C 26/2016-420, ve znění opravných usnesení ze dne 2. 9. 2019, č. j. 28 C 26/2016-517, a ze dne 10. 10. 2019, č. j. 28 C 26/2016-518, řízení co do částky 37 450 Kč zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 928 134 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 10. 2015 do zaplacení a úrok z prodlení od 30. 10. 2015 do 14. 7. 2016 z částky 37 450 Kč (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 13 191 390 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 29. 4. 2015 do 29. 10. 2015 z částek 928 134 Kč a 37 450 Kč (výrok III), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala písemné omluvy (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
3. K odvolání žalované i žalobkyně (která své odvolání směřovala proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně, a to toliko v tom rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o částce 4 173 340 Kč, a dále proti výroku IV a akcesorickému výroku V rozsudku soudu prvního stupně) Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, č. j. 62 Co 265/2019-532, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 171 564 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku ohledně částky 4 001 794 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 30 Cdo 3109/2020-603, dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok I) a rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, v měnící části výroku II a ve výrocích III a IV zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Ústavní stížnost žalobkyně proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 969/21, a tak předmětem řízení zůstal již jen nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající v nákladech, které musela vynaložit na svou obhajobu v trestním řízení.
6. Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu tak předmětem řízení zůstala pouze část původně uplatněného nároku žalobkyně na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu v trestním řízení, a to ve výši 1 099 698 Kč. Tento nárok byl původně uplatněn ve výši 1 156 974 Kč, přičemž před rozhodnutím soudu prvního stupně jej žalovaná částečně uspokojila částkou 37 450 Kč, a proto bylo řízení v tomto rozsahu po částečném zpětvzetí žaloby zastaveno. Soud prvního stupně následně přiznal žalobkyni plnění ve výši 928 134 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 10. 2015 do zaplacení a úrok z prodlení od 30. 10. 2015 do 14. 7. 2016 z částky 37 450 Kč a ve zbylé výši, tedy co do 13 191 390 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 29. 4. 2015 do 29. 10. 2015 z částek 928 134 Kč a 37 450 Kč, žalobu zamítl. Odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí o věci samé rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto nároku potvrdil co do již přiznané částky 928 134 Kč s příslušenstvím, a navíc žalobkyni měnícím výrokem přiznal dalších 171 564 Kč s příslušenstvím (zde se odvolací soud dopustil zřejmé chyby v počtech či v psaní, neboť správně se mělo jednat o částku 171 546 Kč, na což byl upozorněn dovolacím soudem v jeho předchozím rozhodnutí).
7. Odvolací soud svým (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 62 Co 265/2019-653, rozhodl o tom, že částečné zpětvzetí žaloby učiněné podáním ze dne 21. 4. 2021 není účinné (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (tedy ohledně částky 928 134 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení od 30. 10. 2015 do 14. 7. 2016 z částky 37 450 Kč) opět potvrdil (výrok II), ve výroku III jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 171 546 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok IV).
8. Po doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že na základě výše identifikovaného usnesení policejního orgánu došlo k zahájení trestního stíhání žalobkyně pro trestný čin úvěrového podvodu, přičemž rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 6 To 22/2014, byla žalobkyně zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní řád, v tehdy platném znění. Je proto dána odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Požadavek žalobkyně na náhradu jí vzniklé škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení shledal odvolací soud plně důvodným. Žalobkyně prokázala skutečné proplacení vyúčtovaného plnění ze strany svého obhájce, který jí vystavil za obhajobu v uvedeném trestním řízení faktury na celkovou částku 1 156 974 Kč, přičemž z daňových dokladů k těmto fakturám je zřejmé, že žalobkyně obhájci zaplatila celkem 1 137 130 Kč (neproplacenou zůstala pouze faktura na částku 19 844 Kč, kterou však obhájce nakonec nepožadoval). Všechny vyúčtované úkony právní služby, jejichž provedení vyplývá z trestních spisů, byly provedeny účelně. Odvolací soud však - na rozdíl od soudu prvního stupně – nepovažoval za potřebné zabývat se detailně účelností jednotlivých úkonů právní služby. S ohledem na mimořádnou skutkovou i právní složitost případu a jeho mediální sledovanost uzavřel, že k řádné obhajobě bylo třeba, aby se obhájce se žalobkyní v průběhu celého trestního stíhání soustavně radil, vyjadřoval se k postupu orgánů činných v trestním řízení, k jednotlivým důkazům atd. Množství úkonů právní služby bylo podle odvolacího soudu dáno právě těmito skutečnostmi a s přihlédnutím k nim, jakož i k tomu, že žalobkyně byla stíhána nezákonně, nepovažoval za korektní zvažovat, zda konkrétní podání či porady byly skutečně nutné, přičemž předložené vyúčtování odpovídá rozsahu a závažnosti trestního stíhání. Obhájce žalobkyně v trestním řízení učinil 160 úkonů právní služby, které odvolací soud vyjmenoval v tabulce zahrnuté do odůvodnění svého rozsudku, a to včetně příslušné sazby odměny a výše tzv. režijního paušálu. Dále odvolací soud uvedl, kterými fakturami byly ty které úkony obhájcem žalobkyni vyúčtovány a jaké daňové doklady byly k jednotlivým fakturám vystaveny s tím, že poslední faktura vystavená na částku 19 844 Kč nebyla obhájcem nakonec vymáhána. Co se týče přestávek v hlavních líčeních, kterých se obhájce žalobkyně zúčastnil, pak tyto byly započítány do jednotlivých úkonů maximálně v délce 30 minut. Odvolací soud tedy rozhodl v zásadě stejně jako ve svém předchozím rozsudku, který byl částečně zrušen Nejvyšším soudem. Zkorigoval toliko početní chybu, které se ve zrušeném rozsudku dopustil, a výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil ohledně částky 171 546 Kč (nikoliv 171 564 Kč).
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výrocích II a III dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů včetně soudu Nejvyššího a nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci. Napadený rozsudek též podle žalované obsahuje zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Dovolací soud by měl rovněž posoudit otázku, která jím dosud nebyla řešena. V dovolacím řízení je podle žalované třeba zodpovědět následující otázky:
a) Zda je možné mít za prokázanou existenci škody v majetkové sféře poškozené osoby pouze na základě prokázání, že došlo k úhradě nákladů právního zastoupení v trestním řízení (obhajoby) vyúčtovaného poškozené osobě, aniž by bylo zkoumáno, zda finanční prostředky skutečně vynaložila poškozená osoba ze svých vlastních zdrojů, respektive aniž by byl zjišťován plátce odměny? Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména pak od rozsudku ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 109/2008, či usnesení ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 214/2012.
b) Zda je možné mít za prokázané uskutečnění konkrétního úkonu právní služby pouze na základě žalobního tvrzení a svědecké výpovědi, z níž plyne toliko obecná informace, že bylo v průběhu let činěno mnoho úkonů daného typu?
c) Zda je přípustné, aby soudy v případě rozhodování o nárocích poškozených na náhradu škody spočívající ve vynaložení nákladů na obhajobu v nezákonném trestním stíhání rezignovaly na přezkum účelnosti jednotlivých úkonů a jejich skutečné vykonání? Při posouzení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014.
10. Žalovaná v souvislosti s řešením těchto otázek rovněž poukazuje na nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku, a to i z pohledu výtek Nejvyššího soudu, jenž předchozí rozsudek odvolacího soudu shledal (v jeho zrušené části) nepřezkoumatelným. Odvolací soud podle žalované znovu přezkoumatelným způsobem neuvedl, na základě jakých skutečností měl za prokázané, že prostředky uhrazené obhájci pocházely výlučně z majetku žalobkyně (z provedeného dokazování nevyplývá, kdo platby obhájci provedl, jakým způsobem a z majetku jaké osoby), učinil nesprávný skutkový závěr o tom, že všechny úkony právní služby vyplývají z trestních spisů, ačkoliv soud prvního stupně dospěl k závěru, že některé z těchto úkonů nebyly fakticky učiněny či byly učiněny v jiném řízení (a je zde proto dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním), a v tomto směru učinil nepřípustné souhrnné zjištění, aniž blíže osvětlil, na základě jakých důkazních prostředků dospěl k závěru o prokázání těchto úkonů. V tomto postupu shledává dovolatelka rozpor jak s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, tak i s jeho další judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu.
11. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně a v rozporu s dosavadní judikaturou nezabýval tím, jaká výše odměny za ten který úkon právní služby náleží ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); například za účast na hlavním líčení, při němž byl vyhlášen toliko rozsudek, náleží odměna pouze ve výši jedné poloviny, nebo podání, jejichž obsahem byly toliko návrhy na doplnění dokazování, nejsou úkony účtovatelnými ve smyslu uvedené vyhlášky.
12. Konečně by měl dovolací soud podle žalované jako obiter dictum předestřít obecným soudům zodpovězení otázky, zda je úprava zakotvená v §31 OdpŠk speciální úpravou k úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a je proto i nadále nutné, aby poškozená osoba vždy tvrdila a hlavně prokazovala nejen vznik dluhu vůči obhájci v důsledku učinění úkonu právní služby v trestním řízení, ale i jeho skutečné uhrazení. Podle žalované by měly soudy stále důsledně dbát na prokázání reálně vzniklé škody, nikoliv škody iluzorní ve formě tvrzeného dluhu.
13. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího v dovoláním napadené části, jakož i v akcesorickém výroku IV, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
14. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího přesvědčení bylo dovolání podáno neoprávněnou osobou, neboť obligatorní jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nepřichází v úvahu z důvodu věcné působnosti a jeho fakultativní jednání je výslovně vyloučeno. Nadto první dvě dovolací otázky nezakládají přípustnost dovolání, neboť v předchozím dovolacím řízení v této věci byly žalovanou položeny identické otázky a dovolací soud shledal její dovolání přípustným výhradně pro řešení otázky procesního práva týkající se odůvodnění rozsudku. Otázka třetí též přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalovaná v souvislosti s ní neuvádí, jaký předpoklad přípustnosti má v souvislosti s ní za splněný. I další námitky žalované postrádají charakter otázek právních, které by mohl a měl dovolací soud řešit. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 297/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.).
17. Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalobkyně, že by dovolání bylo podáno osobou neoprávněnou. Dovolání bylo podáno Českou republikou – Ministerstvem spravedlnosti, za které jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to na základě dohody ze dne 23. 8. 2016 uzavřené podle §6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů. Názor žalobkyně zřejmě vychází z nesprávného východiska, že Ministerstvo spravedlnosti je v tomto případě (v tomto řízení) nadáno samostatnou procesní způsobilostí, a tudíž je postup podle §6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb. vyloučen úpravou obsaženou v §8 písm. b) téhož zákona. Procesní způsobilost v tomto případě však nemá samo ministerstvo, nýbrž toliko Česká republika, tedy stát, neboť ministerstvo je organizační složkou státu a jako takové nemá způsobilost být účastníkem řízení, a nemá tak ani procesní způsobilost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 951/2003, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03).
18. Dovolací soud se tedy dále zabýval přípustností dovolání.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka pod písm. a), neboť odvolací soud se neodchýlil od stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k právní úpravě platné do 31. 12. 2013 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1603/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 421/2015, jakož i rozhodnutí uváděná dovolatelkou), jestliže dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla škoda tím, že advokátovi, který ji obhajoval v předmětném trestním řízení, jím vyúčtovanou částku za poskytnuté právní služby skutečně uhradila. Na rozdíl od předchozího rozsudku odvolacího soudu v této věci není možné jeho závěry v tomto směru pokládat za nepřezkoumatelné, a proto předmětné rozhodnutí není rozporné s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011), neboť v nyní napadeném rozsudku odvolací soud výslovně uvedl, z jakých důkazních prostředků učinil konkrétní zjištění, jaké právní služby byly těmi kterými fakturami vyúčtovány, a konečně i to kdy a kým byly dle daňových dokladů k těmto fakturám jednotlivé částky proplaceny (viz zejména odstavec 41 a závěr odstavce 43 na straně 19 jeho odůvodnění). Mají-li argumenty žalované naplňovat tvrzení, že zaplacením vyúčtovaných částek obhájci nevznikla majetková újma na straně žalobkyně, nýbrž na straně někoho jiného, zpochybňuje tím skutkový závěr odvolacího soudu, což však není přípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
22. Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro zodpovězení otázky, zda je úprava zakotvená v §31 OdpŠk speciální úpravou k úpravě zakotvené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zda je proto i nadále nutné, aby poškozená osoba vždy tvrdila a hlavně prokazovala nejen vznik dluhu vůči obhájci v důsledku učinění úkonu právní služby v trestním řízení, ale i jeho skutečné uhrazení. Napadený rozsudek odvolacího soudu na řešení této otázky nezávisí, neboť je v tomto směru založen na aplikaci právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013 (nikoliv na aplikaci právní úpravy pozdější) přičemž správnost tohoto postupu byla aprobována již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (viz odstavec 45 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3109/2020).
23. Dovolání žalované je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro zodpovězení otázky pod písm. c), s níž souvisí i otázka pod písm. b), a to ve spojení s otázkou procesního práva vztahující se k přezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání je podle uvedeného ustanovení občanského soudního řádu přípustné rovněž pro zodpovězení otázky, zda se odvolací soud přezkoumatelným způsobem vypořádal s výší odměny za jednotlivé úkony právní služby poskytnuté v trestním řízení žalobkyni, a to ve smyslu advokátního tarifu. V otázce nezbytnosti přezkumu časového rozsahu úkonů právní služby a jejich posouzení co do výše odměny dle advokátního tarifu je rozsudek odvolacího soudu založen též na implicitním závěru jsoucím v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Podle §157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
25. Jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku v této věci, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).
26. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18).
27. Dovolací soud ve svém předchozím rozsudku v této věci odvolacímu soudu výslovně vytkl, že na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za účelné všechny úkony právní služby, aniž se však vyjádřil k tomu, že soud prvního stupně neměl za prokázané poskytnutí celkem pěti z nich. Považoval-li odvolací soud za prokázané, že žalobkyni byly poskytnuty všechny úkony právní služby, jež jí byly vyúčtovány, měl odvolací soud uvést, na základě jakých důkazů k tomuto odlišnému skutkovému závěru dospěl.
28. Odvolacímu soudu lze na tomto místě přisvědčit, že pro rozhodnutí o rozsahu skutečné škody vzniklé v důsledku vynaložení nákladů na obhajobu v průběhu trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, není v zásadě třeba zvažovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu totiž vychází z výkladu, že v případě nákladů na obhajobu jedním obhájcem jde vždy o náklady účelně vynaložené, není-li prokázán opak. Tím je jednak respektováno právo obviněného na obhajobu a zároveň tento výklad umožňuje vyhnout se zjevným obtížím při posuzování účelnosti nákladů vynaložených na obhajobu jako takových, tj. hledání odpovědi na otázku, zda skutečně zastoupení obviněného konkrétním obhájcem přispělo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby. Ostatně takový přístup by byl absurdní, neboť by vyžadoval po poškozeném tvrzení a prokázání skutečností objektivně nezjistitelných, nebo zjistitelných jen s nemalými obtížemi (například výslechem státních zástupců či soudců, kteří se podíleli na rozhodování v trestním řízení a zjišťování, do jaké míry k jejich rozhodnutí činnost obhájce přispěla) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2014.
29. Právě řečené však neznamená, že by soudu v kompenzačním řízení nepříslušelo posouzení, zda konkrétní úkon právní služby byl skutečně osobě poškozené poskytnut (zda byl učiněn), případně v jakém rozsahu se tak stalo. Dále soudy při stanovení výše škody musí ve smyslu §31 odst. 3 věty druhé OdpŠk vycházet z toho, že náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení podle tohoto zákona nebyla a není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady. Za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Náklady zastoupení se proto nahrazují v rozsahu podle advokátního tarifu, a nikoliv podle smluvní odměny za zastupování (viz znovu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013).
30. Je tedy třeba znovu (tak jako v předchozím kasačním rozhodnutí) soudu odvolacímu vytknout, že ačkoliv soud prvního stupně uzavřel, že neměl za prokázané poskytnutí celkem pěti úkonů právní služby (viz odstavec 11 odůvodnění jeho rozsudku), odvolací soud tyto úkony bez dalšího opět zahrnul do přehledu úkonů, jejichž poskytnutí zřejmě za prokázané měl (viz tabulka na straně 14 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku), aniž však uvedl, z čeho tento odlišný skutkový závěr dovodil a případně k němu zopakoval dokazování (§213 odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
31. Co se týče výše advokátní odměny za jednotlivé úkony právní služby, odvolací soud se vůbec nevypořádal například se závěrem soudu prvního stupně, že za úkon spočívající v podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání náleží pouze polovina mimosmluvní odměny, a to v souladu s publikovanou judikaturou (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2008), a bez dalšího vycházel ze sazby odměny za tento úkon ve výši 2 000 Kč. Dále odvolací soud přiznal za úkon spočívající v účasti obhájce žalobkyně u výslechu dne 21. 2. 2002 odměnu ve výši 4 000 Kč, ačkoliv soud prvního stupně uzavřel, že odměna za tento úkon náleží toliko ve výši 2 000 Kč, neboť nebylo prokázáno, že by doba výslechu překročila dvě hodiny. Rozdílnost hodnocení časového rozsahu poskytnutého úkonu právní služby soudem prvního stupně a soudem odvolacím se vztahuje například i k účasti obhájce na hlavních líčeních konaných dne 21. 6. 2004, dne 22. 6. 2004, dne 6. 9. 2004 atd. Tytéž či obdobné výhrady (například ohledně rozsahu přestávek v hlavních líčeních) se týkají i dalších úkonů právní služby, jejichž jednotlivý výčet a rozbor by dalece přesahoval přezkum daný Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení.
32. Podstatné pro rozhodnutí o dovolání je totiž již ten závěr, že odvolací soud se přezkoumatelným způsobem nevypořádal s některými – výše vyloženými – otázkami souvisejícími zejména s posouzením rozsahu hrazené škody, což vedlo ke vzniku újmy na právech dovolatelky, neboť ta ve svém dovolání zformulovala otázky relevantní pro výsledek sporu, avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nepodává, jak se s nimi odvolací soud vypořádal.
V. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu, jakož i v závislém výroku IV, podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a podle §243e odst. 2 o. s. ř. mu věc v témže rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
34. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu