ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2607.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2607/2021-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně J. K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Kociánem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Revoluční 1047/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 200 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 122/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 62 Co 43/2021-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 11/2014. Žalobou podanou dne 21. 6. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 8 (před změnou místní příslušnosti) se tehdejší žalobce R. S. domáhal proti žalovaným UNIDEBT Czech SE, DRS IMMO a. s., (manželům) J. K. a J.K. (nynější žalobkyni), vyslovení neplatnosti veřejné dražby.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2020, č. j. 22 C 122/2020-65, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v celém rozsahu, avšak jen co do částky 100 000 Kč, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolání žalobkyně není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodováno o nákladech řízení.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda je nezbytné posuzovat délku řízení jako celek již od podání žaloby, tj. v posuzovaném řízení od 21. 6. 2013, nikoliv až od doručení žaloby žalované (nynější žalobkyni), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko“), a též od (v dovolání uvedené) rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). Lze sice přisvědčit dovolatelce v tom, že odvolací soud (který převzal právní posouzení soudu prvního stupně jako zcela vyhovující) ne zcela srozumitelně vysvětlil pojetí účastnictví dovolatelky v původním řízení, jež učinil soud prvního stupně, avšak pro posouzení určující rozhodné doby trvání přezkoumávaného řízení pro závěry o možné její nepřiměřenosti (tj. pro otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu záviselo) tato jeho dílčí právní úvaha nemá vliv. Námitka nesprávného posouzení počátku rozhodné doby tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní odpovídá napadený rozsudek ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010), přihlédl-li odvolací soud k tomu, že pro žalobkyni počala rozhodná doba ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), běžet až dnem, kdy jí byla doručena žaloba v posuzovaném řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3211/2020). Pro ujasnění dovolací soud dodává, že dovolatelkou odkazované Stanovisko (vedoucí ke sjednocení judikatury) danou otázku demonstrovalo z pohledu žalobce v původním řízení (poškozeného), a tak je zřejmé, že rozhodná doba počala běžet s podáním žaloby. Na stejném základě (kdy stěžovatelé byli žalobci) je vystavěna i úvaha ESLP v dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích ve věci Buchholz proti Spolkové republice Německo ze dne 6. 5. 1981, stížnost č. 7759/77, nebo ve věci Bock proti Spolkové republice Německo ze dne 29. 3. 1989, Series A no. 150.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, které dle dovolatelky mělo nastat tím, že soudy neuchopily zásadní obsah a smysl odvolací argumentace žalobkyně a nevypořádaly se s ní, čímž se měly odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15. Takové odchýlení dovolací soud neshledává u dovolatelkou předložených námitek týkajících se dílčí argumentace, tj. u poukazu na statistická data THE 2020 EU JUSTICE SCOREBOARD, Quantitative data, uváděná Evropskou komisí. Dovolatelka ve své argumentaci (opakovaně) pomíjí, že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Dovolací soud vztahuje výše uvedené odůvodnění i na opakovanou artikulaci této námitky (krom nyní komentovaného odstavce 39) v odstavcích dovolání 65, 69, 87, 102, 114.
Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. ani pro otázku, zda se má soud zabývat důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí soudu vyšším soudem soudní soustavy, kteréžto důvody by mohly vést k úvaze o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od Stanoviska. Nelze totiž přisvědčit východisku dovolatelky, že se odvolací soud (jež převzal právní závěry soudu prvního stupně) nezabýval zrušovacími důvody. Pokud odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně o tom, že k tíži státu z hlediska postupu orgánů veřejné moci lze klást pouze ta zrušená rozhodnutí, která jsou rušena z důvodu výlučného nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, pro nepřezkoumatelnost či podobné zásadní procesní vady, a vyšel přitom ze skutkového zjištění vyplývajícího z obou rozhodnutí Nejvyššího soudu v původní věci (ve kterých komentované důvody neshledal), a tak řízení vedené na více stupních soudní soustavy nepřipisoval k tíži žalované, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené nejen ve Stanovisku, ale i v dovolatelkou odkazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, ale ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17. V posledně uvedené věci (sp. zn. 30 Cdo 3628/2010) Nejvyšší soud též akcentoval, že lze vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí [Stanovisko, bod IV., písm. a)]. Je třeba zdůraznit, že nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Proto nelze přisvědčit ani dílčímu poukazu dovolatelky, že tehdejší žalobce byl ve druhém dovolacím řízení v původní věci a v řízení před Ústavním soudem neúspěšný, což by se dle ní mělo (s ohledem na délku řízení) připisovat žalované k tíži.
Pokud dovolatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, uplatňuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jelikož však tvrzená vada řízení může mít vzhledem ke svému charakteru povahu porušení základního práva dovolatelky na spravedlivý proces, považuje dovolací soud za vhodné se k ní na tomto místě vyjádřit.
Dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je zřejmé, na čem odvolací soud své rozhodnutí založil, a stručné a jasné odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak neznemožnilo dovolatelce uplatnit její dovolací námitky. Konečně dovolatelka sama svou dovolací argumentací na 22 stranách dovolání dosvědčuje možnost uplatnění dovolacích námitek.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit dále ani otázka, zda je třeba posuzovat řízení za procesně nikoli složité s ohledem na vyšší počet jeho účastníků. Dovolatelka má za to, že se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od Stanoviska, dle kterého konání společného řízení o nárocích více osob v nich může vzbuzovat očekávání, že jejich věc bude projednána urychleně. Nejvyšší soud se však v této části Stanoviska vyjadřoval zejména ke sdílení újmy mezi vyšším počtem poškozených, což může mít (a také má) v rozhodovací praxi ten dopad, že zadostiučinění v případě sdílení újmy bývá výrazně umenšeno, byť s potenciální korekcí tohoto umenšení s ohledem na soudem nevyužité možné urychlení (již nepřiměřeně dlouhého) řízení např. i přesto, že poškození byli zastoupeni společným zástupcem. Dovolatelka se tedy mýlí, pokud svoji námitku staví na předpokladu, že čím více účastníků, tím (bez dalšího) má být řízení (vždy) rychlejší, než v případě menšího počtu účastníků. V daných okolnostech tak není přiléhavý ani odkaz dovolatelky na rozhodnutí ESLP ve věci Kakamoukas a ostatní proti Řecku ze dne 15. 2. 2008, stížnost č. 38311/02. Dovolací soud tak uzavírá, že pokud odvolací soud při posuzování přiměřenosti délky řízení zanesl procesní aktivity čtyř účastníků řízení do svých úvah o kritériu procesní složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], neodchýlil se tím od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené např. právě ve Stanovisku, kde je řečeno, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv (každého) účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (k procesní aktivitě účastníků, četnosti a srozumitelnosti jejich podání a procesních návrhů, k četnosti opravných prostředků, výsledkům řízení o těchto opravných prostředcích atd.; srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 945/2021).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, dle dovolatelky Nejvyšším soudem dosud nevyřešená, zda je řízení o nedobrovolné veřejné dražbě procesně složité, když pro posouzení (ne)platnosti dražby je třeba cca 15 základních listinných důkazů, které jsou nadto k dispozici soudu na počátku řízení. Taková otázka vskutku nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a ani být vyřešena nemohla, neboť její řešení by bylo tak jako tak hypotetické právě vzhledem k tomu, že přesný počet listinných důkazů pro závěr o míře složitosti všech v budoucnu řešených věcí (pro futuro) nikdy nemůže být Nejvyšším soudem judikaturně (sjednoceně) stanoven, nehledě na různý obsah listin. Tytéž závěry platí i pro předloženou „otázku skutkové složitosti řízení o nedobrovolné dražbě“ (odstavce dovolání 85 až 88).
V části dovolání nadepsané (pro odstavce 78 až 84) „právní složitost“ dovolatelka neformuluje žádnou konkrétní právní otázku (dovolací důvod) a k ní předpoklad přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Spolu s nesouhlasem s posouzením právní složitosti věci [v rámci kritéria složitosti řízení dle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] a kritikou úvah soudu v původním (přezkoumávaném) řízení konstatuje sice též „rozpor napadeného rozhodnutí“ s v dovolání uvedenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, avšak uvádí jen citaci obecných postulátů. Z těchto konstatací a obecných odkazů však nelze shledat konkretizující právní otázku, na jejímž řešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu (§237 o. s. ř.), a současně, jejíž řešení považuje dovolatelka za nesprávné (§241a o. s. ř.). Uvedené vady dovolání tak brání tomu, aby se dovolací soud mohl ve vztahu k posouzení dílčí části kritéria složitosti řízení odvolacím soudem věcí vůbec zabývat. Opakovaně se zde dovolatelka vrací i k námitkám ohledně víceinstančnosti řízení a souvisejícím zrušovacím důvodům, a též ke kritice řádnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu s dopadem na právo na spravedlivý proces, proto k tomuto dovolací soud odkazuje na již výše uvedené. Stejně tak dovolací soud neshledal srozumitelnou (konkretizující) právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. ani v části dovolání (odstavce dovolání 89 až 97) nadepsané „kritérium významu věci pro poškozeného“. Text dovolání obsahuje jen prostý nesouhlas dovolatelky s tím, jak pochopil význam věci odvolací soud, a odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a soudu Ústavního, které mají kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] shodně za kritérium nejdůležitější. I zde uvedené vady dovolání tak brání tomu, aby se dovolací soud mohl ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného odvolacím soudem věcí (řešením konkrétní otázky) vůbec zabývat. Přitom dovolací soud nepřehlédl, že odvolací soud se kritériem zabýval, význam tohoto kritéria nezpochybňoval, souhlasil se závěry soudu prvního stupně o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobkyni, a svoje závěry zakomponoval do celkového posouzení věci. Nelze tedy ani přisvědčit dovolatelce, že by se jednalo o nepřezkoumatelnou část úvah odvolacího soudu (viz již uvedené rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2543/2011), jak namítá, neboť pokud chtěla v dovolání zpochybnit závěry odvolacího soudu o roli tohoto kritéria v globální pohledu soudu na celkovou délku řízení za situace, kdy soud shledal zvýšený význam předmětu řízení pro žalobkyni, ale současně i přiměřenost délky přezkoumávaného řízení, mohla tak objektivně učinit. Dovolací soud též nepřehlédl ze zvukového záznamu jednání před odvolacím soudem, že v tomto ohledu žalobkyně ničeho nepřednesla.
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatelky v části dovolání uvozené jako „kritérium postupu soudů“ (odstavce dovolání 98 až 114). V jeho úvodní části dovolatelka namítá opětovně, že odvolací soud neuchopil zásadní obsah a smysl odvolací argumentace, a s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu konstatuje porušení svých práv na spravedlivé projednání věci před soudem. Dovolací soud k opakované námitce též opakovaně odkazuje na svoje již výše uvedené odůvodnění, že namítané porušení práva na spravedlivý proces neshledal. Pokud jde o námitky průtahů (v části řízení o místní příslušnosti soudu v původní věci), které odvolací soud nezohlednil, čímž se měl odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 2475/2020, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), tak tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Namítanou část řízení odvolací soud ani nezahrnul do určující rozhodné doby délky řízení pro posouzení její možné nepřiměřenosti. Konečně v části dovolání, kde dovolatelka komentuje průtažné rozhodování soudu o žádosti (původního žalobce) o osvobození od soudních poplatků v původním řízení, tak ani v této části není dovolání prosté vad. Dovolatelka sice odkazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu stran obecných postulátů o potřebě rychlé a účinné ochrany práv v řízení před soudy, ale konkrétní pochybení odvolacího soudu (dovolací důvod) v této jeho konkrétní úvaze o (ne)průtažnosti řízení, spolu s adekvátním (neobecným) předpokladem přípustnosti, nespecifikuje. Pouhý nesouhlas s názorem odvolacího soudu takovou zákonem předvídanou kvalifikovanou otázkou, z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, není.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že jeho shora uvedené závěry nemohly být ovlivněny pozdějším rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 36 Co 20/2022-133, jako soudu odvolacího ve věci žalobce J. K., týkajícím se poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou téhož posuzovaného řízení, v němž odvolací soud dospěl k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Dovolatelka jednak doplnila své dovolání o uvedenou skutečnost až po uplynutí lhůty k podání dovolání (§240 odst. 1 a §241b odst. 3 o. s. ř.), jednak se jedná o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti (§241a odst. 6 o. s. ř.). Krom toho toto pozdější rozhodnutí nemohlo založit legitimní očekávání žalobkyně, že i její žalobě bude vyhověno, a nadto dovolací soud nepřehlédl, že toto pozdější rozhodnutí vychází (byť na základě téhož spisu) z částečně odlišných skutkových a právních závěrů týkajících se průběhu dovolacího řízení v posuzovaném řízení, k nimž se ovšem dovolací soud v tomto dovolacím řízení nemůže vyjadřovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu