ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2684.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2684/2021-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) M. K., nar. XY, a b) J. K. , nar. XY, oba bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 465 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 113/2020, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 63/2021-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V předmětném řízení se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 465 000 Kč s příslušenstvím, jež jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 154/2010 (dále též jen „posuzované řízení“).
Rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 15 C 113/2020-61, Obvodní soudu pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům „společně a nerozdílně“ částku ve výši 182 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 283 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III). K odvolání jak žalobců, tak i žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem identifikovaným v záhlaví tohoto usnesení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci ve výroku I dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací praxi konstatoval, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva, a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak nezakládá otázka vztahující se k toleranci dílčích průtahů v řízení, neboť závěr odvolacího soudu není v tomto ohledu rozporný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jestliže v rámci hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci dospěl odvolací soud k závěru, že období nečinnosti odvolacího soudu a dovolacího soudu v posuzovaném řízení nemělo zásadní vliv na jeho celkovou délku. Rozhodnutí odvolacího soudu se tím neocitlo v rozporu se závěry citovanými dovolateli a učiněnými v rozsudku Nejvyššího soudu 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, neboť při posuzování otázky, zda došlo či nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, odvolací soud v souladu s tímto rozhodnutím (a například i s částí III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 – dále též jen „Stanovisko“) vycházel z celkové délky posuzovaného řízení, přičemž existenci průtahů a jejich vliv na celkovou délku řízení hodnotil až v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci tak, jak uvedeno ve shora identifikovaném rozhodnutí, a dále například i v části IV Stanoviska. Rozhodnutí odvolacího soudu se tak neprotiví ani té konstantní judikatuře dovolacího soudu, podle které k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení s ohledem na konkrétní okolností případu očekávat (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2407/2016).
Nad rámec odůvodnění je třeba poznamenat, že po dobu, po kterou bylo posuzované řízení přerušeno, se nemohlo pojmově jednat o průtahy v řízení (ve smyslu nečinnosti soudu), neboť je-li řízení přerušeno, je ve smyslu §111 odst. 1 o. s. ř. vyloučena jakákoliv aktivita soudu vedoucí k ukončení řízení (k tomu srov. a contrario závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 954/2014).
Rozpor s judikaturou dovolacího soudu a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani dovolateli zpochybňovaný závěr odvolacího soudu o větší skutkové a procesní složitosti posuzovaného řízení, jestliže tento závěr vychází ze zjištění o potřebě rozsáhlého dokazování stran existence vlastnického práva žalobců (viz dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, či část IV Stanoviska), a dále ze zjištění, že do doby pravomocného rozhodnutí o přerušení řízení rozhodovaly soudy tří instancí (viz rovněž část IV Stanoviska). Je přitom nerozhodné, zda předmětem přezkumu v odvolacím či dovolacím řízení byla otázka výkladu práva hmotného nebo procesního (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015).
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky související se závěrem odvolacího soudu ohledně standardního významu předmětu posuzovaného řízení, neboť právní hodnocení odvolacího soudu je v tomto směru souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dovodil-li odvolací soud, že řízení, jehož předmětem byla ochrana a realizace vlastnického práva žalobců, nespadá typově do skupiny řízení, s nimiž judikatura Evropského soudu pro lidská práva spojuje zvýšený význam řízení pro jeho účastníky (viz a contrario část IV Stanoviska). Argumentace dovolatelů spočívající v tom, že řízení se týkalo nemovitostí určených k bydlení, nemá oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně či soudem odvolacím, přičemž správnost těchto zjištění nelze v dovolacím řízení zpochybňovat (§241a odst. 1 o. s. ř.). Navíc ze samotných tvrzení dovolatelů vyplývá, že na pozemcích, ve vztahu k nimž byla v obou řízeních řešena otázka vlastnického práva žalobců, nebyla žádná nemovitost, určená k jejich bydlení, umístěna (v této době podle tvrzení samotných dovolatelů nebylo vydáno ani příslušné územní rozhodnutí), a proto se posuzované řízení ani řízení vedlejší z povahy věci nemohlo dotýkat práva žalobců na bydlení.
Ve spojitosti s hodnocením významu předmětu řízení pro žalobce nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ani otázka, zda je řízení pro jeho účastníky méně významné po dobu, po kterou je toto řízení přerušeno (za účelem vyřešení pro toto řízení významné otázky), neboť odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce standardní (viz výše) a toliko nad rámec odůvodnění, byť nutno připustit, že poněkud nepřiléhavě, doplnil, že pouze v době přerušení řízení, byl význam předmětu řízení pro žalobce menší (velmi malý).
Z téhož důvodu nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit ani námitka žalobců, že při absenci jakýchkoliv relevantních tvrzení ze strany žalované odvolací soud konstatoval nižší význam řízení pro žalobce, neboť odvolací soud vycházel ze standardního významu předmětu řízení pro žalobce. Navíc se jedná o námitku spočívající v existenci vady řízení, k níž dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), k čemuž však v souzeném případě nedošlo.
Dovolání nelze podle §237 o. s. ř. shledat přípustným ani pro vyřešení otázky, zda je pro posouzení přiměřenosti délky řízení v případě jeho přerušení rozhodná délka vedlejšího řízení a postup soudu toliko po tu jeho část, po kterou trvají účinky přerušení řízení hlavního, neboť řešení přijaté odvolacím soudem se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže je založeno na posouzení přiměřenosti délky toliko té části vedlejšího řízení, po kterou bylo přerušeno řízení hlavní. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009 (jimiž dovolatelé argumentují), je třeba interpretovat toliko v právě uvedeném smyslu, jenž byl potvrzen i v pozdějších rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to například v rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016; z něj vyplývá, že je sice třeba hodnotit celkovou délku vedlejšího řízení, avšak jen potud, pokud představuje překážku pro postup v řízení hlavním (viz jeho bod 33).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu