ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2685.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2685/2022-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. B., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, 2) České republice – Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích , se sídlem v Pardubicích, Na Třísle 153, o zaplacení 12 840 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 59/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2022, č. j. 71 Co 119/2022-23, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2022, č. j. 71 Co 119/2022-23, jíž byl potvrzen výrok III usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 2. 2022, č. j. 13 C 59/2022-10.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolací řízení zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 2. 2022, č. j. 13 C 59/2022-10, řízení zastavil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a zamítl návrh žalobce, aby mu byl v tomto řízení ustanoven zástupce z řad advokátů (výrok III).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 28. 4. 2022, č. j. 71 Co 119/2022-23, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání.
Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné v rozsahu směřujícím proti té části výroku I usnesení odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku III o zamítnutí návrhu žalobce, aby mu byl ustanoven advokát pro dovolací řízení, a to podle §238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. Dovolací soud proto v této části dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř odmítl.
Ve zbylém rozsahu dovolací soud řízení o dovolání podle ustanovení §241b odst. 2 části věty před středníkem, §243c odst. 3 věty třetí a §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. zastavil, neboť žalobce nebyl při jeho podání řádně zastoupen.
Ustanovení §241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení, a to ani přes výzvu a poučení soudu o důsledcích své nečinnosti. Na věci nemění ničeho ani ta skutečnost, že žalobce nebyl po podání předmětného dovolání vyzýván k tomu, aby si zvolil zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce podává mimořádně vysoký počet neurčitě formulovaných žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3878/16, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3784/16, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 112/17, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1963/17, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 464/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 845/18, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2134/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2795/2019, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1229/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3701/2020, nebo ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3669/2020).
Výše uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Ačkoli si je dovolací soud vědom, že dle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které v tomto i dalších řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti, kdy opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1341/2020). Ostatně tato skutečnost vyplývá i z toho, že v předmětném řízení byla žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení advokátů zamítnuta (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 10. 2019, č. j. 10 C 201/2018-33, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2020, č. j. 70 Co 405/2019-42) a řízení o dalších obdobných žádostech žalobce bylo zastaveno (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 12. 2021, č. j. 10 C 201/2018-90, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 70 Co 38,39/2022-97).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu