ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.282.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 282/2022-118
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce L. Š. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 560/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, č. j. 14 Co 340/2021-115, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, č. j. 14 Co 340/2021-115, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované poskytnutí omluvy (ve znění blíže specifikovaném v žalobě) a částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované při vyřízení jeho stížnosti ze dne 21. 3. 2017 „na porušení práv“ v souvislosti se služebním hodnocením žalobce za rok 2015 (dále jen „Stížnost“), kterou žalobce podal ve smyslu §153 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Nesprávný úřední postup, podle žalobce formalizovaný kvazirozhodnutím o vyřízení Stížnosti, se měl projevit ve snížení důstojnosti žalobce a zpochybnění jeho odborné kompetence coby „příslušníka právní služby“ (nepřiměřená délka vyřizování stížnosti žalobce naopak předmětem projednávaného sporu nebyla, žalobce se nároků z toho titulu domáhal samostatnou žalobou v jiném řízení).
2. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2021, č. j. 11 C 560/2019-92, zamítl žalobu na poskytnutí omluvy žalovanou v blíže konkretizovaném znění (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce svou stížností ze dne 21. 3. 2017 žádal o přezkoumání předchozího postupu služebního orgánu při jeho služebním hodnocení za rok 2015. Pro případ, že nebude některým z jeho požadavků (ve Stížnosti blíže uvedených) vyhověno, požádal také ve smyslu §112 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, o náhradu škody vzniklé v důsledku porušení povinnosti ze strany zaměstnavatele. Stížnost žalovaná vyhodnotila jako nedůvodnou a k požadavku na náhradu škody se nevyjádřila. Dne 30. 3. 2018 podal žalobce novou žádost o náhradu škody, a to ušlého zisku v souvislosti s uvedeným služebním hodnocením. Žalobci byl následně rozhodnutím ministra obrany přiznán doplatek služebního platu a náhrad zvýšených životních nákladů. Podle odůvodnění rozhodnutí ministra obrany došlo k porušení právní povinnosti (nevypracování řádného služebního hodnocení), a v příčinné souvislosti s tím nebyl chybně žalobci přiznán výkonnostní příplatek. Dne 12. 5. 2019 žalobce předběžně uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající ve vyřizování jeho Stížnosti ze dne 21. 3. 2017. Žalovaná stanoviskem konstatovala porušení práva a poskytla žalobci omluvu za nedodržení zákonné lhůty k vyřízení jeho stížnosti, požadavek na finanční zadostiučinění ovšem jako nedůvodný odmítla.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci jde o nárok na odškodnění nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, neboť vyřízení Stížnosti nepředstavuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Uplatnil-li žalobce nárok u žalované více než rok poté, kdy byl vyrozuměn o vyřízení Stížnosti, učinil tak až po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby dle §32 odst. 3 a §35 odst. 1 OdpŠk. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobci ani v argumentu, že námitka promlčení byla žalovanou uplatněna v rozporu s dobrými mravy, a že žalovaná nárok žalobce na odškodnění uznala, a tím mělo dojít k běhu nové promlčecí lhůty.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2021, č. j. 14 Co 340/2021-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud po opakování dokazování upřesnil, že žalobce byl vyrozuměn o výsledku šetření Stížnosti dne 28. 3. 2018, ve zbývajícím rozsahu odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že při vyřizování žalobcovy Stížnosti stát vystupoval ve vrchnostenské pozici, jednalo se tedy o výkon veřejné moci. Zákon o vojácích z povolání služebnímu orgánu nesvěřuje pravomoc rozhodovat o nárocích na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, tato pravomoc je zákonem č. 82/1998 Sb. dána soudu. V projednávané věci se jedná o nesprávný úřední postup, nikoliv nezákonné rozhodnutí, neboť stížnost podle zákona o vojácích z povolání nepředpokládá vydání správního rozhodnutí, je pouhým podnětem pro správní orgán k provedení úkonů v rámci služebního dohledu a stěžovatel nemá právní nárok, aby na základě jeho stížnosti byly provedeny určité dozorčí nebo jiné úkony. Přípis, kterým je stěžovatel o výsledku šetření stížnosti informován, není správním rozhodnutím. Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně promlčení žalobcova nároku na přiměřené zadostiučinění. Ke vzniku újmy došlo nejpozději 28. 3. 2018, kdy žalobci bylo doručeno vyrozumění o výsledku šetření. Promlčecí doba uplynula dne 28. 9. 2018, tedy necelých osm měsíců předtím, než žalobce uplatnil nárok u žalované.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) v celém rozsahu včasným dovoláním, v němž vymezil následující dovolací otázky:
a) Může být výsledek rozhodovací činnosti správního (služebního) orgánu, který nemá povahu rozhodnutí, přezkoumán soudem z hlediska jeho správnosti, aniž by před tím byla zpochybněna správnost závěrů předmětné rozhodovací činnosti? Řečeno jinak, může se dovolatel domáhat odškodnění pouze na základě vlastního vnitřního přesvědčení o tom, že stížnost byla vyřešena v rozporu s právními předpisy, nebo musí s ohledem na princip presumpce správnosti veřejnoprávních aktů vyčkat, než budou závěry šetření vyvráceny k tomu příslušnými orgány?
b) Od jakého okamžiku lze uvažovat o nesprávném úředním postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v případech rozhodovací činnosti orgánů veřejné správy, která neústí ve vydání formálního rozhodnutí?
c) Kdy započíná svůj běh promlčecí lhůta uvedená v §32 odst. 3 OdpŠk v případech, kdy je úředním postupem (odpovědnostním titulem) výsledek rozhodovací činnosti správního nebo služebního orgánu?
d) Kolikrát během řízení má být úspěšnému nezastoupenému účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení za úkon příprava účasti na jednání dle ustanovení §1 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení, a je úspěšný účastník povinen uskutečnění tohoto úkonu tvrdit a prokázat?
8. Přípustnost dovolání v rozsahu výše vymezených otázek dovolatel spatřuje v tom, že uvedené otázky dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. Nadto dovolatel namítá i nerespektování ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.
9. Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání zopakovala svou dřívější argumentaci, která se shoduje s rozsudkem odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Vyrozumění o výsledku šetření nelze podle jejího názoru považovat za správní rozhodnutí, nejsou pro něj předepsány žádné náležitosti, nelze se proti němu bránit žádnými opravnými prostředky a nerozhoduje se jím o právech a povinnostech vojáků. Vychází se tak z úpravy promlčení dané pro případy nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Promlčecí lhůta počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy, nikoliv o tom, že se v tomto případě jednalo o nesprávný úřední postup.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
15. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není přípustné, neboť jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Jelikož dovolání není v tomto rozsahu podle §238 o. s. ř. objektivně přípustné, Nejvyšší soud je v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, aniž by se mohl zabývat dovolací námitkou, kterou proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalobce uplatnil.
16. K otázce, zda v okamžiku obdržení vyrozumění o výsledku šetření stížnosti má stěžovatel zákonnou možnost domáhat se zadostiučinění za nesprávný úřední postup, a to na základě vlastního přesvědčení, že stížnost byla vyřešena v rozporu s právními předpisy, nebo musí s ohledem na princip presumpce správnosti veřejnoprávních aktů vyčkat, než jsou závěry šetření stížnosti zvráceny k tomu příslušnými orgány, Nejvyšší soud konstatuje, že tuto otázku odvolací soud vyřešil zcela v souladu s ustálenou judikaturou, připomenul-li, že v případě nesprávného úředního postupu podmínkou pro počátek běhu subjektivní lhůty není to, aby se poškozený dozvěděl o tom, že se jednalo o úřední postup nesprávný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1663/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2990/2021), nýbrž to, aby se poškozený dozvěděl o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1001/11), čemuž v případě žalobce odpovídá doručení vyrozumění o vyřízení jeho Stížnosti dnem 28. 3. 2018, a to s přihlédnutím k tomu, že od vyřízení Stížnosti žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy odvozuje. Vychází-li navíc žalobce při formulaci této otázky z principu presumpce správnosti veřejnoprávních aktů, pomíjí, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o existenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk. Naopak explicitně uvedl, že žádné rozhodnutí v řízení o Stížnosti vydáno nebylo (srovnej odst. 67 napadeného rozhodnutí). Uvedená námitka se tak částečně míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Možno už jen pro úplnost doplnit, že ani pozdější rozhodování náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 13. 8. 2018, č. j. MO 195247/2018-1304, ani navazující (měnící) rozhodnutí ministra obrany ze dne 29. 4. 2019, č. j. MO 96294/2018-8694, se netýkaly vyřízení posuzované Stížnosti, nýbrž skutkově odlišného nároku na náhradu škody v podobě doplatku služebního platu, uplatněného samostatným návrhem žalobce (až) dne 30. 3. 2018.
17. Výše uvedené pak platí beze zbytku i pro žalobcem vznesenou otázku, kdy započíná svůj běh promlčecí doba uvedená v §32 odst. 3 OdpŠk v případech, kdy je úředním postupem (odpovědnostním titulem) výsledek rozhodovací činnosti správního nebo služebního orgánu, neboť i zde se dovolacímu soudu předestřená otázka míjí s právním posouzením odvolacím soudem a s jeho skutkovým závěrem, že žádné později vydané rozhodnutí v předepsaném řízení nezrušilo či nezměnilo pro nezákonnost zpochybňované „vyrozumění o vyřízení stížnosti“ (§8 odst. 1 OdpŠk).
18. Ani otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uvedl, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1101/2016). O takovou výjimečnou situaci se však v daném případě nejedná.
19. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. §18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak vzhledem k výše řečenému nemůže být v konkrétních skutkových poměrech projednávané věci považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se ani při řešení takto formulované otázky od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
20. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky pod písm. b), zda lze pochybení při vyřizování stížnosti dle zákona o vojácích z povolání považovat za nesprávný úřední postup, či zda výsledek vyřízení takové stížnosti může být nezákonným rozhodnutím, neboť tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání není důvodné
22. Podle §5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
23. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
24. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
25. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
26. Podle §153 zákona o vojácích z povolání, voják může podat ve věcech výkonu služby a ve věcech služebních vztahů podle tohoto zákona žádost nebo stížnost. Žádost nebo stížnost vojáka se podává písemně nadřízenému nebo služebnímu orgánu (odstavec 1). Žádost nebo stížnost vojáka musí být vyřízena nejpozději do 60 dnů ode dne jejího podání. O vyřízení stížnosti musí být voják v této lhůtě vyrozuměn. Stanovenou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení žádosti nebo stížnosti (odstavec 3). Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, je nadřízený nebo služební orgán povinen bezodkladně učinit nezbytná opatření k nápravě. O výsledku šetření a opatřeních přijatých k nápravě se učiní záznam do spisu; voják bude vyrozuměn jen tehdy, jestliže o to požádal (odstavec 5).
27. Pro posouzení opodstatněnosti podaného dovolání je proto určující, zda vyřízení žalobcovy stížnosti vedlo k vydání rozhodnutí, ve kterém se pochybení projevilo (a šlo tak o odpovědnost z titulu nezákonného rozhodnutí podle §8 OdpŠk) či nikoliv (a šlo naopak o případ přímo odškodnitelného nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 OdpŠk).
28. Za nesprávný úřední postup je třeba mít všechna ta deliktní jednání způsobená orgány a osobami uvedenými v §3 OdpŠk, která jsou v jejich obvyklé rozhodovací činnosti nesprávná, a tudíž ve svém důsledku nezákonná, která se přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí. Stalo-li se tak, jde o odpovědnost založenou vydáním takového rozhodnutí a kritérium jeho nesprávnosti se projevuje v kvalifikovaném deliktním jednání, totiž v rozhodnutí, které lze mít za nezákonné. Soud prvního stupně i soud odvolací v této věci zcela správně dovodily, že odpovědnost státu za vyrozumění stěžovatele o vyřízení stížnosti ve smyslu §8 OdpŠk, tedy z titulu existence nezákonného rozhodnutí, nemůže být dána. Ke vztahu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí Nejvyšší soud konstantně uvádí, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013).
29. Povaha v tomto řízení řešeného nároku nemůže být odvozována od nároku z nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk. Jakkoliv se nabízí úvaha, že logickou příčinou dovolatelem konstruované újmy má být výsledek vyřízení jím podané Stížnosti, nelze opomenout, že úprava v ustanovení §153 zákona o vojácích z povolání úmyslně nepředpokládá vydání správního rozhodnutí (ostatně zákonodárce obdobně postupuje ve vztahu k institutu stížnosti i v jiných odvětvích veřejné správy). Právem předjímaným výsledkem stížnostního řízení totiž nemá být vydání individuálního správního aktu, nejde tu o žádné autoritativní rozhodování o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž faktické zjištění prošetřovaných okolností.
30. Vyrozumění žalobce o výsledku šetření, případně záznam do stížnostního spisu, nemají pojmově povahu rozhodnutí, schází jim právní účinky a nejsou proti nim ani přípustné žádné opravné prostředky. Z toho důvodu ani nelze uvažovat o jejich zrušení pro nezákonnost, což je nezbytnou podmínkou pro úspěšné uplatnění nároku na odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
31. Dle §144 zákona o vojácích z povolání se na řízení ve věcech služebního poměru nevztahuje (mimo jiná zde vyjmenovaná ustanovení) ani §175 správního řádu. Institutem stížnosti podle zákona o vojácích z povolání a podle správního řádu se ovšem zabýval, jak už příhodně připomenul odvolací soud, též Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 As 243/2017, v němž uvedl, že „ustanovení §153 je – až na drobné, avšak nepodstatné odlišnosti vyplývající především z povahy služebního poměru profesionálního vojáka – totožné s úpravou stížnosti dle správního řádu. Na vyřízení stížnosti není právní nárok a sama o sobě nemůže vést k odstranění závadného stavu.“ Lze tak na projednávanou věc vztáhnout i komentářovou literaturu či judikaturu týkající se právě ustanovení §175 správního řádu.
32. K povaze stížností obecně doktrína uvádí, že „stížnost je pouhým podnětem pro správní orgán např. k provedení úkonů v rámci služebního dohledu [...] a stěžovatel nemá právní nárok, aby na základě jeho stížnosti byly provedeny určité dozorčí nebo jiné úkony“ (srov. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 688) a stížnost se svou povahou a právní úpravou blíží spíše dozorčímu prostředku, resp. je nástrojem, který k němu může vést. Vyřízení stížnosti rozhodnutím není a není proti němu přípustný opravný prostředek (srov. POTĚŠIL, L. §175 [Stížnosti]. In: POTĚŠIL, L., HEJČ, D., RIGEL, F., MAREK, D. Správní řád . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 853.) Navíc o výsledku šetření a přijatých opatřeních se stěžovatel (voják) vyrozumívá, jen pokud o to požádal (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 4 Aps 2/2010). Na základě právě řečeného Nejvyšší soud pak ani v obsahu podaného dovolání žalobce neshledává dostatečný argumentační potenciál k tomu, aby totožnou otázku vyřešil odlišně od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a od závěrů nauky, s nimiž se (stejně jako odvolací soud) zcela ztotožňuje.
33. Nelze také opomenout skutečnost, že dovolatel spojuje „vyvrácení závěrů šetření“ provedeného na základě Stížnosti až s odůvodněním rozhodnutí ministra obrany ze dne 29. 4. 2019, které se ovšem netýkalo vyřízení posuzované stížnosti, nýbrž skutkově odlišného nároku na náhradu škody v podobě doplatku služebního platu, uplatněného samostatným návrhem žalobce dne 30. 3. 2018. Nešlo zde tak o přezkumnou činnost stricto sensu , která by mohla vést ke „zrušení“ výsledku šetření při vyřízení původní stížnosti dovolatele. Namítá-li potom žalobce, že by se musel poškozený podle něj alogicky domáhat ochrany před nesprávným úředním postupem při projednávání stížnosti vždy předběžným uplatněním nároku u příslušného ústředního orgánu, popř. podáním žaloby k soudu podle zákona č. 82/1998 Sb., pak na takovém postupu neshledává Nejvyšší soud ničeho nelogického. Naopak, pokud by se měl prosadit opačný názor žalobce, že nesprávný postup služebního orgánu při vyřizování stížností by bylo možno odškodnit jen tehdy, pokud by některé z navazujících rozhodnutí kvalifikovaně deklarovalo vadnost předchozího postupu, pak by mohlo dojít k právem jistě nezamýšlené situaci, že by poškozenému nemohla být ochrana poskytnuta, pokud by (např. v souvislosti s ukončením služebního poměru vojáka z povolání) žádné další řízení, pro něž by bylo určující služební hodnocení za předcházející období, po ukončení vyřizování stížnosti neprobíhalo. Ostatně soudy rozhodující v kompenzačním řízení pravidelně posuzují jako předběžnou otázku nesprávnost konkrétního úředního postupu, aniž by ji potřebovaly mít autoritativně deklarovanou jiným orgánem veřejné moci.
34. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady, byť na ně žalobce poukazoval, v poměrech projednávané věci neshledal.
35. Byl-li namítán „nadržující postup“ odvolacího soudu ve vztahu k výroku o nákladech řízení, pak ten nebyl z důvodů již výše vyložených předmětem daného dovolacího řízení. Spatřuje-li žalobce porušení procesních předpisů v tom, že mu nebylo zasláno vyjádření žalované k odvolání, lze mu potud přisvědčit, že obsah spisu neskýtá podklad pro to, že by bylo žalobci vyjádření žalované před konáním odvolacího jednání doručeno. Zmíněné pochybení soudu prvního stupně (§210 o. s. ř.) sice nenapravil odvolací soud, nicméně Nejvyšší soud vychází z toho, že absence seznámení protistrany s vyjádřením ve věci může být vnímáno jako vada řízení, která mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, jen tehdy, měla-li za následek porušení práva na spravedlivý proces.
36. Ze žádného procesního předpisu uvedená povinnost expressis verbis nevyplývá (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 1139/15 ). Jakkoliv Ústavní soud v tomto nálezu připouští možné porušení práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, způsobené nezasláním vyjádření protistrany k replice (potažmo duplice), děje se tak jen ve zcela specifických situacích, kdy by toto vyjádření bylo schopno ovlivnit výsledek řízení. Výslovně pak soud ochrany ústavnosti zdůrazňuje, že „neústavním zásahem“ není, je-li meritem sporu právní kvalifikace jinak náležitě zjištěného skutkového stavu věci (právní otázka), kterou nemohlo neposkytnutí možnosti k tzv. replice ovlivnit, neboť soud na základě vyjádření protistrany nedospěl k jinému závěru o zjištěném skutkovém stavu ve smyslu §153 odst. 1 o. s. ř., ani k potřebě jeho jiného právního hodnocení. Tak tomu přitom bylo i v poměrech nyní projednávané věci, nadto z obsahu procesního spisu (viz č. l. 107 a násl.) se podává, že vyjádření žalované k podanému odvolání žalobce žádné nové skutečnosti nepřinášelo, žalovaná v něm pouze stručně vyvracela právní argumentaci žalobce, přičemž ona argumentace se nijak podstatně neodlišovala od jí již dříve učiněných vyjádření (srov. zejména obsáhlé vyjádření k žalobě na č. l. 14 procesního spisu). V tomto směru nelze spatřovat v postupu soudů nižších stupňů žádný zásah do ústavně zaručených práv žalobce (k dané problematice srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 3182/20).
37. Na místě není ani výtka o velmi rychlém postupu odvolacího soudu, jemuž byl spisový materiál předložen k rozhodnutí o odvolání dne 5. 10. 2021 a již dne 7. 10. 2021 bylo nařízeno odvolací jednání na 22. 10. téhož roku, kdy byl též vyhlášen napadený rozsudek. Žalobce svou domněnku, že odvolací soud nepostupoval při nařízení jednání podle pořadí jemu došlých a vyřizovaných věcí o žádnou konkrétní skutečnost neopírá, navíc ani tvrzené porušení uvedeného principu (právně nijak neukotveného) by nemohlo mít ze své podstaty vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Lze k takto uplatněné vadě shrnout, že dovolatel odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýká, že postupoval v souladu se zákonným požadavkem, aby ochrana práv účastníků občanského soudního řízení byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř). Takto promptně přitom postupuje daný odvolací senát, jak je Nejvyššímu soudu známo z jiné jeho úřední činnosti, i ve věcech jiných účastníků.
38. Kvalifikovanou vadou řízení, jež by mohla mít vliv na výsledek sporu, není ani další žalobcem zdůrazňovaná okolnost, že byl (stejně jako žalovaná) k odvolacímu jednání předvolán prostřednictvím tiskopisu obsahujícího pohrůžku udělení pořádkových opatření (pořádková pokuta, předvedení), pokud by se nedostavil. A konečně neobstojí ani tvrzení, že se odvolací soud dopustil tzv. soudního aktivismu, pokud během (odvolacího) jednání prováděl důkazy z vlastní iniciativy bez návrhu účastníků řízení. Odvolací soud podle obsahu spisu žádné nové důkazy neprováděl, jen postupem podle §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně (jednak vyrozuměním ze dne 28. 3. 2018 „o výsledku šetření Stížnosti“ a jednak žádostí žalobce ze dne 30. 3. 2018, z níž čerpal údaj o datu doručení jiné listiny – srov. odst. 37 až 39 rozsudku odvolacího soudu), přičemž tak učinil procesně zcela korektním způsobem. Na základě uvedeného postupu navíc jen nevýznamně upřesnil skutková zjištění soudu prvního stupně, jež nikdo z účastníků nečinil spornými. Lze tedy shrnout, že řízení před odvolacím soudem nebylo zatíženo takovou vadou, k níž by musel dovolací soud i bez návrhu přihlížet a jež by mohla vést k pochybnostem o správnosti napadeného rozsudku.
39. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto Nejvyšší soud podle §243d odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl v rozsahu, v němž jej shledal přípustným; v části, v níž je dovolání nepřípustné, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
40. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu