ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2843.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2843/2021-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce WAKKENHAT ZETTA s.r.o., koncern, IČO: 27123197, se sídlem v Praze 10, Sázečská 560/8, právně zastoupen Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o 668 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 421/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 21 Co 141/2021-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 421/2014 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích krajských pracovišť úřadu práce v XY a v XY s uzavřením dohody o vymezení chráněných pracovních míst ve smyslu §75 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy platném znění (dále jen „ZoZ“), kdy tímto jednáním mu ve 3. a části 4. čtvrtletí roku 2012 nebyly poskytnuty příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením dle §78 odst. 1 ZoZ.
Ve věci již bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, č. j. 30 Cdo 5865/2017-173, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-145, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-150, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2016, č. j. 42 C 421/2014-123, v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o náhradu škody ve výši 668 750 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení před těmito soudy, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, ve zbylém rozsahu bylo dovolání žalobce odmítnuto.
V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 12. 2021, č. j. 42 C 421/2014-221, rozhodl tak, že se žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 668 750 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 1. 9. 2014 do zaplacení, zamítá (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Žalobcem označená řízení o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa dle §75 ZoZ byla zahájena žádostmi žalobce podanými u příslušných pracovišť úřadu práce dne 23. 3. 2012 a dne 29. 3. 2012. První úkon žalované byl učiněn dne 2. 5. 2012 v podobě místního šetření u žalobce jako zaměstnavatele. Žalobce byl následně vyzván k doplnění podkladů pro rozhodnutí, na která obratem reagoval. Dne 28. 6. 2012 a dne 4. 7. 2012 bylo žalobci úřadem práce sděleno, že s ním dohody o vymezení chráněných pracovních míst uzavřeny nebudou, neboť nesplnil podmínky pro tento postup (s výjimkou jednoho chráněného pracovního místa, o jehož vymezení byla uzavřena písemná dohoda mezi žalobcem a úřadem práce dne 29. 6. 2012). Dopisem ze dne 1. 8. 2012 žalobce reagoval na zamítavá rozhodnutí úřadu práce s tím, že úřad práce zaslal žalobci dopis ze dne 3. 10. 2012, v němž rozvedl důvody zamítnutí žádostí žalobce. Dopisem ze dne 29. 10. 2012 žalobce opětovně požádal o vymezení chráněných pracovních míst, doplnil přitom chybějící doklady a na základě toho došlo dne 9. 11. 2012 k uzavření dohody o vymezení (dalších) chráněných pracovních míst mezi úřadem práce a žalobcem. Odvolací soud dále doplnil dokazování se skutkovým zjištěním, že z podání žalované ze dne 28. 6. 2013, adresované žalobci, vyplývá, že žalobce podal proti vymezení chráněných pracovních míst příslušným úřadem práce k datu 9. 11. 2012, resp. 15. 11. 2012, stížnost, kterou odůvodnil tím, že žádosti o vymezení chráněných pracovních míst byly podány dne 23. 3. 2013, resp. 23. 3. 2012, a v návaznosti na prodlevu ve vymezení chráněných pracovních míst nebyl žalobci poskytnut příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 3. kalendářní čtvrtletí roku 2012 a za 4. kalendářní čtvrtletí roku 2012, přičemž tato stížnost žalobce byla shledána nedůvodnou, neboť v postupu úřadu práce nebyla zjištěna pochybení.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Nesprávný úřední postup žalované v podobě průtahu v řízení v postupu úřadu práce lze shledat v rozmezí od 23. 3. 2012, resp. 29. 3. 2012 (podání druhé žádosti žalobce), do 2. 5. 2012, kdy bylo učiněno místní šetření u žalobce. Jestliže řízení u úřadu práce vyústilo v konečné negativní stanovisko ve vztahu k uzavření dohody o vymezení chráněného místa dle §75 odst. 1 ZoZ, nemohl mít žalobce legitimní očekávání, že příspěvky na zaměstnávání osoby se zdravotním postižením ve smyslu §78 ZoZ získá a že mu uchází zisk, když předmětné uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa dle §75 odst. 1 ZoZ v průběhu 1. a 2. kalendářního čtvrtletí roku 2012 bylo předpokladem k poskytnutí příspěvků za 3. kalendářní čtvrtletí roku 2012 a části 4. čtvrtletí roku 2012. Odvolací soud proto uzavřel, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzeným ušlým ziskem a nesprávným úředním postupem úřadu práce v podobě průtahů v řízení o uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst dle §75 ZoZ, neboť negativní rozhodnutí ohledně uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem žalované a tvrzeným ušlým ziskem žalobce přerušila, resp. vyloučila, přičemž ani dodržení lhůt dle správního řádu ze strany žalované by nevedlo ke splnění předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za dovolatelem tvrzenou škodu dle OdpŠk. V případě uzavření dohody mezi úřadem práce a žalobcem o vymezení chráněného pracovního místa ke dni 9. 11. 2012 šlo o posouzení nových podkladů na základě další žádosti žalobce ze dne 29. 10. 2012, a od data 9. 11. 2012 pak žalobci příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením dle §78 ZoZ náležel. K argumentaci žalobce, dle které mu byly dlouhodobě poskytovány příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením i před podáním předmětných žádostí o vymezení chráněných pracovních míst, od kterého žalobce odvozoval svůj nárok na příspěvky a legitimní očekávání kladného vyřízení jeho žádostí, odvolací soud uvedl, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 Ads 115/2016, že od 1. 1. 2012 s účinností novely ZoZ provedené zákonem č. 367/2011 Sb. byla stanovena nová zákonná podmínka pro přiznání příspěvku dle §78 ZoZ (od 3. čtvrtletí roku 2012), a to právě uzavření písemné dohody o vymezení chráněných pracovních míst s úřadem práce dle §75 ZoZ, na jejíž uzavření není z povahy věci právní nárok (k tomu odkaz na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 9 Ads 83/2014).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel v posuzovaném dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5865/2017, neboť nesprávně posoudil otázku možnosti přezkumu rozhodnutí soudem v řízení o žalobě o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Dovolatel namítá, že z citované judikatury dovolacího soudu vyplývá, že řízení o žádosti o vymezení chráněných pracovních míst je řízením, na které se vztahuje správní řád, a které proto podléhá soudnímu přezkumu dle správního řádu. Dovolatel současně namítá, že se odvolací soud odchýlil od shora citovaného rozhodnutí v otázce posouzení odpovědnostního titulu žalované dle OdpŠk, neboť dovolatel nespojuje vznik ušlého zisku se zamítavým rozhodnutím úřadu práce, ale s nesprávným úředním postupem v podobě průtahů s uzavřením dohody o vymezení chráněných pracovních míst.
Dovolatel rovněž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5865/2017, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, neboť nesprávně posoudil otázku, zda je při splnění podmínek pro uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst právní nárok na poskytnutí příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Dovolatel se domnívá, že měl shodně s uvedeným judikátem (tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013) právní nárok na uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst, neboť uzavření dohody bylo součástí obvyklého chodu věcí, a proto měl úřad práce povinnost dohodu o uzavření chráněných pracovních míst s žalobcem uzavřít již na základě prvních žádostí (ze dne 23. 3. 2012 a ze dne 29. 3. 2012) ve lhůtě dle správního řádu.
Dovolatel v posuzovaném dovolání jmenuje řadu dalších otázek, u kterých však buď neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů pro přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nebo uvádí rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí s nekonkretizovanou judikaturou dovolacího soudu. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 668 750,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky ode dne 1. 9. 2014 do zaplacení a náklady řízení před soudy všech stupňů a náklady dovolacího řízení do tří dnů ode dne právní moci rozsudku.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že považuje argumenty odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozhodnutí za souladné s judikaturou dovolacího soudu, a proto navrhuje zamítnutí dovolání v plném rozsahu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání zčásti nepřípustným, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř., a zčásti trpícím vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny, a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka dovolatele, dle které se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5865/2017, v posouzení otázky možnosti přezkumu rozhodnutí soudem v řízení o žalobě o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu posouzení jeho souladu se zákonem a soudního přezkumu správního rozhodnutí přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Dovolatel v souvislosti s uvedenou námitkou zjevně nerozlišuje rozdíl mezi přezkumem rozhodnutí soudem v řízení o žalobě o náhradu škody dle OdpŠk a soudním přezkumem správního rozhodnutí. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí sice vyjádřil názor o použitelnosti správního řádu na řízení o uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst (zde nutno podotknout, že tak učinil v souvislosti s použitelností úpravy lhůt dle správního řádu, nikoli výslovně i co do soudního přezkumu správního rozhodnutí), avšak uvedené neznamená, že by soudní přezkum správního rozhodnutí měl činit soud v řízení o žalobě o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, jak argumentuje dovolatel. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí soudním přezkumem správního rozhodnutí nezabýval (a ani neměl důvod zabývat) a konstatováním, že soud v řízení o žalobě o náhradu škody dle OdpŠk není oprávněn posuzovat případný nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem, se od citované judikatury dovolacího soudu nikterak neodchýlil. Stejně tak přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani s tím související námitka dovolatele, dle které odvolací soud nesprávně spojoval vznik ušlého zisku s rozhodnutím úřadu práce o neuzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst, neboť právě uvedené z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, když závěr o nedůvodnosti žaloby dovolatele odvolací soud postavil na neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované v podobě průtahu v řízení a tvrzeným ušlým ziskem dovolatele, čehož se dovolatel v souvislosti s uvedenou námitkou dovolává a již z tohoto důvodu postrádá uvedená námitka dovolatele zcela své opodstatnění.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatele, dle které se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlil od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5865/2017, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, v posouzení otázky, zda je při splnění podmínek pro uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst právní nárok na poskytnutí příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, neboť se odvolací soud při řešení namítané otázky od uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5865/2017, vyplývá v souvislosti s dovolatelem namítanou otázkou závěr, že za účelem zjištění existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá OdpŠk v průtazích s učiněním úkonu v řízení o uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst a vznikem škody představované nepřiznáním příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením dle §78 ZoZ je zapotřebí zkoumat, zda na uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst v určité lhůtě existoval právní nárok. Tímto se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí zabýval, dospěl přitom k závěru, že na uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst právní nárok není, a to z důvodu právní povahy dohody mezi úřadem práce a žadatelem jako veřejnoprávní smlouvy (k tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 9 Ads 83/2014 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 Ads 133/2012). Právě povahou dohody o vymezení chráněných pracovních míst mezi úřadem práce a žadatelem jako veřejnoprávní smlouvy se posuzovaný případ liší od případu předestřeného dovolatelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013), ve kterém byl řešen právní nárok na vydání úředního povolení pro výkon určité činnost, tj. rozhodnutí ve smyslu správního řádu, nikoli uzavření veřejnoprávní smlouvy mezi dotčenými subjekty, jako je tomu v posuzované věci. Již z tohoto důvodu nemohl odvolací soud vycházet z dovolatelem předestřeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, pro učinění závěru o právním nároku na uzavření dohody mezi úřadem práce a dovolatelem a od uvedeného rozhodnutí se co do dovolatelem namítané otázky v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil.
Co do zbývajících dovolatelem předestřených námitek neobsahuje posuzované dovolání náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce u zbývajících námitek uvedených v posuzovaném dovolání neuvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. považuje pro uvedený dovolací důvod za splněný, nebo pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý zbývající jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný, a aniž by uvedl, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se podle něj odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.)“.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jednak je zčásti nepřípustné, jednak zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila toliko tak, že navrhuje zamítnutí dovolání, neboť argumenty odvolacího soudu, kterými odůvodnil dovoláním napadené rozhodnutí, považuje za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. Na takové vyjádření má žalovaná právo, které jí nemůže být odpíráno, odlišnou otázkou je ovšem posouzení, zda náklady vynaložené na podání uvedeného charakteru lze pokládat za účelné ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Tuto dovolací soud vyhodnotil s negativním výsledkem a žalované proto právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu