ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2889.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2889/2022-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně Strojírny - RINOH, s.r.o. , identifikační číslo osoby 49786865, se sídlem v Plzni - Severní Předměstí, Luční 67/12, zastoupené Mgr. Terezou Ječnou, advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Štefánikova 1347, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 85/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 13 Co 364/2021-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2021, č. j. 12 C 85/2020-198, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 96 740 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na náhradu nákladů řízení částku 35 372 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 71 330 Kč s příslušenstvím, jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 432 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody odpovídající nákladům, které jako obžalovaná zaplatila za dva znalecké posudky (znalce Ing. Vladimíra Šefrny, kterému zaplatila 71 330 Kč, a dále znalce Ing. Davida Šoffera, kterému zaplatila 25 410 Kč) předložené na její obhajobu v průběhu trestního stíhání vedeného pro zvlášť závažný zločin poškozování finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku v prvním stupni u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 12/2016, v jehož rámci byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 29. 4. 2019, č. j. 6 To 42/2018-4057, podle §226 písm. a) tr. řádu pravomocně zproštěna na ni podané obžaloby.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka zda náklady na znalecký posudek ing. Šefrny směřovaly k odklizení nezákonného rozhodnutí (zde o zahájení tr. stíhání žalobkyně, na něž je nahlíženo jako na nezákonné, byla-li posléze podané obžaloby pravomocným rozsudkem zproštěna) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud výslovně přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3414/2016, uveřejněnému pod číslem 132/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2331/17 a z něj výstižně citoval jeho odstavec 29, v němž bylo zdůrazněno, že „právní praxe, vychází z toho, že je na místě respektovat dosavadní pojímání a výkladovou praxi vyjádřené v §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která podmiňuje rozsah škody účelností vynaložených nákladů. Pojem účelnosti zde pak není na místě vykládat úspěchem poškozeného v řízení, nýbrž tím, že znalecký posudek byl vůbec v řízení procesně použit jako důkazní prostředek a že jeho závěry se staly součástí zjištěného skutkového stavu….“. Nebyl-li proto podle závěrů odvolacího soudu znalecký posudek ing. Šefrny vyhotovený v průběhu odvolacího trestního řízení Vrchním soudem v Praze proveden k důkazu a následně nebyl jím ani hodnocen (srov. §265 odst. 5 a 6 tr. řádu), nelze mít náklady s jeho vyhotovením spojené za účelně vynaložené ve vztahu k nastalé změně nezákonného rozhodnutí. Argumentaci odvolacího soudu (i závěrů rozsudku Nejvyššího soudu, z něhož při svém rozhodování vycházel) lze snad ve stručnosti doplnit v tom směru, že otázka, zda určitý důkaz, resp. náklady s jeho zjištěním (vyhotovením) spojené, byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, představuje posouzení existence nebo naopak absence příčinné souvislosti mezi vznikem takového nákladu na straně jedné a zrušení či změny nezákonného rozhodnutí na straně druhé. Náklady proto musejí být vynaloženy přímo na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu. Nepostačuje, pokud byly vynaloženy pouze v souvislosti s nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013). Již proto je bez významu, zda je opodstatněnost vzniku nákladů hodnocena optikou okamžiku jejich vzniku nebo okamžikem, v němž se usnesení o zahájení trestního stíhání ukázalo jako nezákonné.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Výše nastíněné závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou, pokud jde o náklady spojené se znaleckým posudkem znalce Ing. Šefrny) proto nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobkyně proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), což platí především o jí zpochybňovaném závěru odvolacího soudu, že v trestním řízení nebyl posudek uvedeného znalce základem pro závěr orgánů činných v trestním řízení o skutkovém stavu ústícím ve zproštění žalobkyně obžaloby a že naopak závěry posudku Vrchní soud v Praze do svého rozhodnutí „převzal“. Úvaha dovolatelky o „ryze formalistickém přístupu“ tak neobstojí. Je-li potom argumentováno situací, v níž se má uplatnit „abolice“, pak lze ve stručnosti uvést, že ani rozhodnutí o zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie či individuální milosti samo o sobě nezakládá nárok na náhradu škody (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4169/2015, uveřejněný pod číslem 88/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Skutkové okolnosti právě projednávané věci nelze poměřovat s těmi, jež byly základem, z něhož Nejvyšší soud vycházel ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2014, jak je na něj v dovolání odkazováno, neboť v něm se dovolací soud zabýval účelností nákladů spojených se zastoupením obhájcem (výkonem příkazní smlouvy) a připomenul, že zjišťování příčinné souvislosti v tomu odpovídajícím rozsahu je obtížné, ne-li nemožné (s výjimkou případů jejich apriorní neúčelnosti). U listinných důkazů a znaleckých posudků je však zpravidla exaktně zjistitelné, zda vůbec, popř. jak se podílely na zrušení či změně nezákonného rozhodnutí.
Námitka (že odvolací soud v trestním řízení „převzal“ do svého rozhodnutí závěry znaleckého posudku Ing. Šefrny) představují, jak vysvětleno výše, kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Jelikož žalobkyně k dané materii nevymezila důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (k tomu srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), lze uplatněnou výhradu posuzovat toliko jako poukaz dovolatelky na vadu řízení. K takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu