ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2948.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2948/2022-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 92/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 36 Co 351/2021-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 28 C 92/2020-147, řízení v rozsahu 66 360,50 Kč zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci z této částky 8,25 % úrok z prodlení od 6. 12. 2021 do 9. 2. 2021 (výrok II) a ve zbylém rozsahu 5 343 975,50 Kč s příslušenstvím i 1,75 % úroku z prodlení z částky 66 360,50 Kč od 6. 12. 2020 do 9. 2. 2021 žalobu zamítl (výrok III). Žalobci přiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV) a žalobci vrátil přeplatek soudního poplatku ve výši 4 000 Kč (výrok V). Následně usnesením ze dne 30. 7. 2021, č. j. 28 C 92/2020-157, opravil výrok II rozsudku tak, že místo data 6. 12. 2021 má být správně uvedeno 6. 12. 2020.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v zamítavém výroku III co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 409,94 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal vedle náhrady škody též přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným zahájením jeho trestního stíhání (usnesením policejního orgánu ze dne 16. 11. 2018), jež bylo završeno pravomocným zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. 4 T 139/2019 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce směřující proti výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž byl k jím podanému odvolání změněn rozsudek soudu prvního stupně a žalobci byla navíc přiznána na zadostiučinění částka 20 000 Kč s příslušenstvím) není subjektivně přípustné.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Pokud žalobce podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v části, jímž dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro něj příznivě, pak dovolání není subjektivně přípustné.
Otázka, zda má být poškozenému, pokud je jím advokát [a s ohledem na v dovolání zmiňovaná (po výtce obecně formulovaná) specifika jeho profese], přiznáno jen proto vyšší zadostiučinění, než osobám jiným, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“], jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.
Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání poškozené osoby, jež mohou být dále umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1) a 2). Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) uvedené právně relevantní skutečnosti zjišťovaly.
Konečně na nevhodnost formálního posuzování výši nemajetkové újmy jen s ohledem na zaměstnání, povolání či postavení poškozeného poukázal Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/14), podle jehož závěrů „ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné. Vždy je třeba přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla veřejně činnou či nikoliv.“
Soudy nižších stupňů tak nepochybily, když ve svých rozhodnutích, vycházejíce z jimi zjištěného skutkového stavu, jímž je Nejvyšší soud podle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. v dovolacím řízení vázán, podrobně popsaly zjištěné (rozuměj před nimi prokázané) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry dovolatele a řádně odůvodnily, jakým způsobem se dobraly k výši náhrady za způsobenou nemateriální újmu. Právě individuální přístup k určování výše zadostiučinění zohledňující jedinečné okolnosti té které projednávané věci ostatně akcentuje i Ústavní soud v dovolatelem označeném nálezu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, podle kterého je obecný soud povinen „vždy pečlivě zvažovat veškeré okolnosti, za nichž k újmě došlo a k závažnosti této újmy“. Nezprotivily se tím ani obsahu žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, který definoval pojem „věc veřejná“. Z tohoto ani jiného nálezu soudu ochrany ústavnosti však v žádném případě nelze dovodit, že by veřejně vystupující osoby (včetně advokátů či jiných právnických profesí) se při ochraně svých práv bez dalšího těšily jakési zvýšené přízni zákona, a to na úkor osob ostatních.
Ani druhá otázka obsažená v dovolání a poukazující na údajná nedostatečná hodnocení kritérií významných pro závěr o výši zadostiučinění, opakovaně akcentující údajné pominutí významu postavení advokáta, není s to závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1818/2015). Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
V projednávané věci se soudy obou stupňů jednotlivými kritérii zabývaly (srov. odstavce 18 až 22 rozsudku soudu prvého stupně, jehož závěry převzal i soud odvolací, srov. odstavce 24 až 28 jeho rozsudku). Tím vyhověly závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí, podle kterého pokud nelze nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Dospěl-li pak odvolací soud k závěru, že žalobce, ale ani žalovaná neoznačili vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, což současně též v přiměřeném rozsahu zdůvodnil, pak na uvedenou skutečnost zareagoval opět plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud provedl, navíc nad rámec komparace provedené již soudem prvního stupně, srovnání ještě s dalším obdobným případem, který mu byl znám z jeho činnosti a s nímž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámil.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, vyšel ze základního principu, že řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je řízením sporným a že tedy klade v první řadě nároky na účastníky řízení, aby legitimnost svého procesního postupu vysvětlili, tudíž je v zájmu samotného účastníka, aby své úkony doprovodil odkazem na rozhodnutí v obdobných věcech a ty podle možností předložil. Žalobce přitom v poměrech daného sporného řízení jakákoliv jiná rozhodnutí neoznačil a nelze při této jeho procesní aktivitě, než vycházet z těch rozhodnutí, jimiž výši poskytnutého zadostiučinění odůvodnily v poměrech právě projednávané věci soudy prvního i druhého stupně.
Nutno rovněž připomenout, že výše poskytnutého zadostiučinění odpovídala skutkovým závěrům soudu prvního stupně, že žalobce, prostřednictvím jen obecných formulací, žádnou zvláště významnou újmu, oproti osobám, jež byly odškodněny ve srovnatelných věcech, neprokázal (srov. odst. 15 a 26 napadeného rozsudku). Žalobce tak, odkazem na údajné notoriety, vztahující se k činností advokátů (s jejichž existencí spojuje v čl. IV dovolání třetí položenou otázku), ve skutečnosti zpochybňuje zjištěný skutkový stav a tím uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Rovněž i námitky (že bylo prokázáno, že jednání, které bylo v rámci trestního řízení kladeno žalobci za vinu „působilo dojmem prazvláštním“ a že žalobce „má vlastnosti podivína“ a že soudy nehodnotily množství věcí, v nichž žalobce v minulosti poskytl svým klientům zastoupení u soudu) představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu