ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1198.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1198/2018-470
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce P. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 324 660 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 107/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 21 Co 198/2015-358, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 21 Co 198/2015-358, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 C 107/2013-152, uložil žalované uhradit žalobci částku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbývající části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 314 660 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výrok II) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Proti výrokům I a III podala odvolání žalovaná, proti výrokům II a III podal odvolání žalobce.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, č. j. 21 Co 198/2015-219 („první rozsudek“ odvolacího soudu), bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno ve výroku I tak, že se zamítá žaloba, kterou měla být žalované uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku II byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I). Druhým výrokem bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Žalobce se žalobou domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu částku ve výši 324 660 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí orgánu státu dle §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „OdpŠk“). Dne 20. 11. 2011 bylo proti němu záznamem o sdělení podezření zahájeno trestní stíhání pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 95 T 243/2011, bylo trestní stíhání zastaveno, neboť skutek, pro který byl žalobce stíhán, nebyl trestným činem a nebyl důvod pro postoupení věci. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 7. 2012, trestní stíhání žalobce proto trvalo 215 dnů. Žalobce svoji nemajetkovou újmu vyčíslil jako součin počtu dnů trvání trestního stíhání a částky 1 500 Kč za každý den. Dále žalobce požadoval částku ve výši 17 280 Kč jako náhradu nákladů obhajoby. V této částce žalovaná částečně vyhověla a poskytla žalobci náhradu škody ve výši 15 120 Kč. Ve zbytku žalovaná odmítla plnit s tím, že jeden úkon právní služby (2 160 Kč za obhajobu při podání vysvětlení) byl učiněn ještě před zahájením trestního stíhání, tudíž je zde nedostatek předpokladů odpovědnosti státu (absentuje prvek příčinné souvislosti).
4. Žalobce byl za shodný skutek, který však měl být spáchán v jiném časovém období (od 9. 4. 2010 do 27. 5. 2010), trestně stíhán již před zahájením trestního stíhání, pro které je vedeno toto odškodňovací řízení, přičemž předchozí (první) trestní stíhání bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 2 T 84/2010 – 479, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2012, č. j. 4 To 169/2012 – 506. Toto trestní řízení bylo předmětem samostatného odškodňovacího řízení, které bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 2, přičemž rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 21. 3. 2014, č. j. 12 C 34/2013 – 156, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2014, č. j. 16 Co 373/2014 – 186, bylo žalobci přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 10 000 Kč.
5. První rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 2586/2016 - 332, přičemž právní posouzení dovolacího soudu spočívalo na následujících závěrech. Ke stěžejní otázce, která byla dovolacímu soudu předložena, tedy zda za souběžně probíhající trestní stíhání, která nebyla ukončena odsouzením obžalovaného, náleží pouze jedno odškodnění či zda se odškodňuje každé řízení zvlášť, Nejvyšší soud konstatoval, že každé trestní stíhání je individualizovaným procesem, který v sobě zahrnuje množství procesních úkonů. V daném případě bylo druhé trestní řízení zahájeno i přes to, že Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí trestních soudů obou instancí v prvním trestním stíhání (pro shodné jednání jako v druhém trestním stíhání jen pro dřívější období). Dovolací soud proto dovodil, že byl-li žalobce (v trestní věci v postavení obžalovaného) stíhán pro skutek obdobné povahy, avšak v jiných časových souvislostech, není tím vyloučen vznik nemajetkové újmy za každé z takových řízení.
6. Nejvyšší soud dále odmítl názor odvolacího soudu, že žalobci v době cca jednoho měsíce po ukončení prvního trestního stíhání do ukončení trestního řízení druhého, které je v tomto řízení zkoumáno, nemohla vzniknout nemajetková újma, jelikož mohl důvodně předpokládat, že i druhé trestní stíhání bude zastaveno. Naopak zdůraznil, že se tato úvaha neopírá v zákonném podkladu a samotná existence OdpŠk je odrazem předpokladu, že justice je omylná a v činnosti státních orgánů může docházet k nesprávným a chybným postupům. Paradoxní je toto posouzení v tomto konkrétním případě, neboť druhé (nyní zkoumané) trestní stíhání bylo zahájeno i přes rozhodnutí Nejvyššího soudu, které právní základ prvního trestního stíhání zpochybnilo. Bylo dále přisvědčeno žalobci v jeho názoru, že s narůstajícím počtem trestních stíhání, která následně končí jejich zastavením, resp. zproštěním obžaloby, subjektivně prožívané útrapy narůstají a je úkolem soudu tyto zhodnotit a určit míru navýšení s ohledem na individuální okolnosti případu, žalobcem tvrzenou a prokázanou specifickou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s tímto řízením.
7. Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud na základě kritérií uvedených v rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 122/2012, znovu důsledně posoudí nemajetkovou újmu žalobce vzniklou v souvislosti se zkoumaným trestním stíháním, zváží působení jednotlivých újem vedle sebe i jejich vzájemné působení a zhodnotí výsledek v kontextu rozhodnutí o odškodnění prvního trestního stíhání. Pokud by odvolací soud dospěl k názoru, že přiměřenou satisfakcí za tvrzenou újmu by mělo být zadostiučinění relutární, měl zdůvodnit své závěry ve smyslu zásad uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, který byl zveřejněn ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 67/2016 (dále jen jako „R 67/2016“).
8. V druhém rozhodnutí odvolacího soudu, které je předmětem tohoto dovolacího řízení, dospěl odvolací soud k těmto právním závěrům. Městský soud komparoval první odškodňovací řízení (viz odstavec 4 tohoto rozhodnutí) s újmou, jejíhož odškodnění se žalobce domáhá v tomto řízení, opětovně zvážil formu odškodnění, neboť odpovědnostní titul je dán, a zhodnotil, že druhé trestní stíhání nemělo být zahájeno, což mohlo být důvodem opětovného vzniku nemajetkové újmy žalobce, vyvoláním nového stresu, byť nikoli podkladem pro násobení vzniklé nemajetkové újmy. Následně uvedl, že: „nelze přehlédnout, že první trestní stíhání bylo zahájeno 5. 5. 2010 a ukončeno dne 22. 5. 2012, přičemž druhé trestní stíhání bylo zahájeno dne 20. 12. 2011 a ukončeno dne 28. 6. 2012 (právní moc 21. 7. 2012), když žalobce musel výsledek druhého trestního stíhání (zastavení), s ohledem na výsledek prvního trestního, nepochybně očekávat.“ Odvolací soud proto uzavřel, že jako přiléhavější formu odškodnění považuje konstataci porušení práva, a to i za situace, kdy příslušný úřad sám porušení práva poškozeného konstatoval již ve vyjádření k žalobě ze dne 10. 7. 2013 formou: „že jako adekvátní kompenzace žalobcem tvrzené imateriální újmy se jeví konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, ve spojení se zastavením trestního stíhání.“ Odvolací soud takovou „formulaci konstatování porušení práva příslušným úřadem nepovažoval s ohledem na všechny okolnosti případu za adekvátní satisfakci za utrpěnou újmu, kterou žalobce pociťoval“ (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). Nárok žalobce na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu v částce 2 160 Kč neshledal soud v příčinné souvislosti s posuzovaným trestním stíháním, neboť k úkonu obhajoby došlo před zahájením trestního stíhání. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud dle §142 odst. 2 a 224 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť byl žalobce procesně úspěšný, co se týče jeho nároku na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, avšak neúspěšný v druhém nároku na zaplacení majetkové škody.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které nebyly v judikatuře dovolacího soudu doposud řešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. S ohledem na níže uvedené žalobce navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
10. Žalobce napadá rozhodnutí odvolacího soudu v následujících sedmi okruzích:
a. jako neřešenou v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu předkládá žalobce otázku, zda srovnání odškodňovaného případu s jinými případy vykazujícímu obdobné skutkové okolnosti lze provádět tak, že si soud sám vybere jeden podobný případ, který je mu znám z úřední činnosti, a podle tohoto jednoho případu určí výši odškodnění, anebo zda je soud povinen projednávaný případ srovnávat se všemi případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti, které jsou soudu známy, a to známy zejména z úřední činnosti za určité období (například posledních 5 let), tedy zda soud při srovnání odpovídající výše odškodnění má vycházet z toho, jaké odškodnění bývá obvykle (průměrně) přiznáváno anebo zda si může sám, na základě libovůle, vybrat jeden z mnoha obdobných případů.
Žalobce uvádí, že soud prvního stupně a následně i odvolací soud stanovily odškodnění posuzovaného trestního stíhání tak, že provedly porovnání s jiným řízením, a to odškodňovacím řízením, které žalobce inicioval po prvním trestním stíhání (viz odst. 4 tohoto rozhodnutí). Toto porovnání vedlo soud prvního stupně k přiznání relutární satisfakce ve shodné výši jako v prvním řízení, shodná komparace pak vedla odvolací soud k závěru o adekvátním odškodnění ve formě konstatace porušení práva. Žalobce tento postup napadá, neboť soudy při srovnání „vycházely pouze z jednoho jediného případu, který si z mnoha dalších obdobných případů samy, bez přezkoumatelných kritérií, vybraly.“ Takové rozhodnutí je proto nutno považovat za nesprávné a odporující zákonu.
b. za neřešenou považuje žalobce taktéž otázku, zda nepřiměřenou délkou občanskoprávního řízení poškozenému účastníkovi běžně vzniká závažnější nemajetková újma než neoprávněně stíhané osobě za stejně dlouhou dobu neoprávněného trestního stíhání.
Zde žalobce tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od prvního kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, neboť neprovedl srovnání s jinými obdobnými případy náhrad nemajetkové újmy, např. z titulu nepřiměřené délky řízení. Rozdíl mezi déletrvajícím občanskoprávním řízením a neoprávněným trestním stíháním je dle názoru žalobce tak velký, že by odškodnění trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, mělo být několikanásobně vyšší než v případech civilního řízení. Z toho důvodu má žalobce za to, že mu bylo přiznáno nepřiměřeně nízké zadostiučinění.
c. odvolací soud se měl dle žalobce odchýlit od předešlého rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (specifikované v odst. 5 tohoto rozhodnutí) v otázce, zda osobě, která je opakovaně trestně stíhána pro skutek, který již byl jednou v trestním řízení označen za jednání beztrestné, vzniká nižší nemajetková újma, než kdyby tato osoba byla pro takový skutek stíhána poprvé.
Žalobce namítá, že mu neměla být přiznána jiná, resp. nižší forma zadostiučinění a upozornil, že odvolací soud v rozporu s prvním kasačním rozhodnutím v této věci uvedl, že „žalobce musel výsledek druhého trestního stíhání s ohledem na výsledek prvního trestního stíhání, očekávat.“ Odvolací soud tak nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, kterým je dle §243g o. s. ř. vázán. K tomu dodává, že pociťoval v posuzovaném trestním řízení o to větší imateriální újmu, neboť ani v prvním, ani v druhém trestním stíhání nebyla ze strany orgánů činných v trestním řízení, včetně trestních soudů respektována judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu ohledně nedostatku trestnosti žalobcova jednání.
d. odvolací soud se měl odchýlit od téhož rozhodnutí v právním posouzení otázky, zda s narůstajícím počtem trestních stíhání, která následně končí jejich zastavením, resp. zproštěním obžaloby, subjektivně prožívané útrapy narůstají či nikoli. Žalobce uvádí, že takové posouzení odvolací soud neučinil, čímž nedodržel závazný právní názor dovolacího soudu.
e. žalobce tvrdí, že se odvolací odchýlil od judikatury Ústavního soudu (nález se dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09) v posouzení otázky, zda postup orgánů činných v trestním řízení, které zcela vědomě nerespektovaly stávající judikaturu a v rozporu se stávající judikaturou vědomě zahájily trestní stíhání určité osoby, představuje úskočný výkon veřejné moci a zda v takovém případě náleží poškozenému vyšší zadostiučinění.
f. žalobce dále předkládá otázku, která doposud neměla být řešena v judikatuře Nejvyššího soudu, a to, zda stát odpovídá za škodu způsobenou v důsledku toho, že policejní orgán předvolal poškozeného – jako podezřelého ze spáchání trestného činu – k podání vysvětlení i přesto, že si měl být policejní orgán vědom, že skutek, kvůli kterému bylo podáno trestní oznámení, není trestným činem, což vyplývá z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Žalobce se domáhá uhrazení částky ve výši 2 160 Kč jako škody, která mu vznikla v podobě nákladů nutných ke své obhajobě při úkonu podání vysvětlení před zahájením trestního stíhání, přičemž postup orgánů činných v trestním řízení považuje žalobce za nesprávný ve smyslu §13 OdpŠk.
g. odvolací soud se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, při posouzení určení poměru úspěchu a neúspěchu účastníka v řízení, kdy by měl soud vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot uplatněných nároků dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif (dále jen jako „AT“). Odvolací soud však vyšel ze skutečnosti, že žalobce uspěl a zároveň neuspěl v jednom ze svých nároků.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dle §243g odst. 1 ve spojení s §226 o. s. ř. je odvolací soud vázán právním názorem soudu dovolacího.
17. Dovolání není přípustné pro otázku shora uvedenou pod písmenem b), neboť na předestřené problematice napadené rozhodnutí nezávisí (§237 o. s. ř.), neboť se jí odvolací soud nezabýval. Pro úplnost však dovolací soud doplňuje, že tato otázka byla podrobně řešena v jiném žalobcově řízení, a to v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, či již vícekrát zmiňovanému rozhodnutí R 67/2016.
18. Dovolání není objektivně přípustné dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v otázce pod bodem f), neboť se jedná o nárok ve výši 2 160 Kč, tedy nižší než 50 000 Kč.
19. Dovolání splňuje předpoklady přípustnosti pro ostatní žalobcem předestřené okruhy, jelikož v případě otázky a) se jedná rozvedení problematiky řešené v R 67/2016 a tato nebyla v žalobcem předestřeném rozsahu doposud judikatorně vyřešena. V okruzích c-e) se pak odvolací soud odchýlil od předešlého rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, tedy odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, a v bodě g) se odvolací soud taktéž odklonil od judikatury Nejvyššího soudu v otázce poměřování úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení pro účely ne/přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
22. Úvodem je nutné konstatovat, že odvolací soud nedodržel požadavky §243g ve spojení s §226 o. s. ř. ve smyslu vázanosti odvolacího soudu právními závěry soudu dovolacího. Jak je shrnuto v odst. 5 – 7 tohoto rozhodnutí, dovolací soud odmítl předchozí závěr odvolacího soudu o tom, že s ohledem na výsledek prvního trestního stíhání, mohl žalobce pro něho pozitivní výsledek druhého trestního stíhání očekávat, což odvolací soud následně promítl do svého posouzení otázky přiměřené formy a výše žalobci přiznaného odškodnění. Odvolací soud však tento svůj závěr zopakoval i v dovoláním napadeném rozhodnutí (poslední 2 řádky strany 3 napadeného rozhodnutí). Dále pak v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí nelze shledat posouzení nároku žalobce ve světle kritérií R 122/2012, což bylo dovolacím soudem soudu odvolacímu výslovně uloženo. Shodně se pak odvolací soud nezabýval, resp. pominul právní závěry dovolacího soudu, které byly promítnuty i do právní věty, o vzájemném vztahu případných újem plynoucích z paralelně probíhajících trestních stíhání.
23. Taktéž žalobcova námitka, že odvolací soud nezkoumal postup orgánů činných v trestním řízení (odst. 10 bod e) odůvodnění tohoto rozhodnutí), je oprávněná. Odvolací soud se tomuto posouzení měl věnovat z důvodu pokynu obsaženého v závažném právním názoru prvního kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, tedy aby zvážil nemajetkovou újmu ve smyslu kritérií uvedených v R 122/2012, které ukládá zohlednit okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání v bodě 3 („následky způsobené trestním řízení v osobnostní sféře poškozené osoby“). Odkazuje-li žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, je vhodné upozornit, že citované rozhodnutí není k projednávané věci přiléhavé, neboť se jednalo o skutkově odlišnou situaci (vazební stíhání). Nicméně i toto rozhodnutí připouští při splnění určitých podmínek poskytnutí morálního zadostiučinění v případech trestního stíhání.
24. Úvaha odvolacího soudu o nedostatečnosti formy konstatování porušení práva ze strany žalované (první odstavec na straně 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí) není na místě, neboť návrh žalované „že jako adekvátní kompenzace se jeví konstatování porušení práva“ bylo pouze procesním návrhem žalované v rámci probíhajícího řízení a nelze jej považovat za konstataci porušení práva ve smyslu §31a OdpŠk, natož odvolacím soudem citované judikatury.
25. Žalobce napadá rozhodnutí odvolacího soudu taktéž v části, kde odvolací soud přirovnával posuzované trestní řízení s prvním trestním stíháním a odškodněním, kterého se žalobci za první trestní stíhání dostalo. Je namítáno, že si soud sám (fakticky na základě libovůle) vybral jeden podobný případ (odškodňovací řízení o prvním trestním stíhání žalobce), který je mu z úřední činnosti znám, a podle tohoto případu určil odškodnění. Žalobce kritizuje tuto metodu, neboť soud vycházel pouze z jediného podobného případu (odškodnění, kterého se žalobci dostalo za první trestní stíhání), jenž si sám z mnoha dalších obdobných vybral, bez přezkoumatelných kritérií. Upozorňuje na databázi Evropského soudu pro lidská práva, který běžně ve svých rozhodnutích odkazuje na několik skutkově obdobných věcí, přičemž rozhodnutí, na která je poukazováno, jsou volně dostupná na internetu.
26. Jak Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí, stanovení formy a/nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
27. Shora citované R 67/2016 je mimo jiné vystavěno na již předchozí judikaturou zmíněných tezích, že při stanovování přiměřeného zadostiučinění (formy i výše), by tato satisfakce měla odpovídat individuálním okolnostem případu, ale zároveň i výši přiznaného zadostiučinění v jiných případech, jež se s projednávanou věcí shodují v podstatných znacích. „Významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu“. Jestliže nebude možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).“
28. Nejvyšší soud ale v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že „je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle §31a odst. 2 OdpŠk. Byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce.“
29. Soud v roli arbitra by měl argumentaci účastníků řízení posoudit, avšak v souladu s výše uvedeným, je i neopomenutelnou rolí soudu, aby své úvahy, zejména v případech, kdy právní vypořádání vztahů vyplývá ze zákona a soud tak není vázán žalobním petitem (§153 odst. 2 o. s. ř.), což je právě projednávaná problematika, své úvahy pečlivě osvětlil a zdůvodnil své závěry (§157 odst. 2) tak, aby byla vyloučena libovůle a závěry soudu byly přezkoumatelné.
30. Soudce je ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou pak vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro soud. Nejvyšší soud vydává sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, jejímž cílem je publikace zásadních rozhodnutí a sjednocení judikatury nižších soudů a výkladu právních norem (§24 ve spojení s §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Dle §159a odst. 2 platí, že „výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.“ Jedním ze způsobů založení přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. je i odchýlení se od judikatury dovolacího soudu, resp. soudu ústavního. S účinností nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) přibyla v §13 do té doby judikaturou a právní teorií dovozovaná zásada důvodného očekávání, tedy že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
31. Nejvyšší soud považuje za kontraproduktivní a ústavně nekonformní, aby ve své judikatuře vytvářel nová procesní pravidla a jakákoli kvantitativní omezení (či příkazy), která by zasahovala do nezávislého a individuálního posouzení každého případu, jak ve svých důsledcích žádá žalobce. Na druhou stranu je nutné zdůraznit princip právní jistoty a legitimního očekávání určitého rozhodnutí a to zejména ve vztahu k typově podobným případům z hlediska hmotného práva. Absence zákonného vyjádření závaznosti již vydaných rozhodnutí pro obdobné případy nutně odpovídá neprecedenčnímu významu judikatury v právním řádu, ale právě ustanovení §13 občanského zákoníku vnáší výrazný podnět k jejímu posílení v soudních řízeních.
32. Řízení o nároku dle OdpŠk je řízením sporným a klade tedy v první řadě nároky na účastníky řízení, aby legitimnost svého procesního postupu vysvětlili, tedy je v zájmu samotného účastníka, aby své úkony doprovodil odkazem na rozhodnutí v obdobných věcech. Zajisté však nelze s deficitem takového poukazu spojovat procesní důsledek nesplnění procesní povinnosti, či dokonce neunesení břemene tvrzení, neboť stále platí zásada, že soud zná právo a jeho výklad (judikaturu), takové znalosti podřazuje vytýčení rozhodných skutečností a dbá na to, aby v řízení aktivní účastník pro neznalost práva neutrpěl újmu (§5 a 6 o. s. ř.). Řízení o nároku dle OdpŠk je jedno z typových řízení, kde v úvahu připadá možnost smírného řešení dle §99 o. s. ř., přičemž o takové řešení by měl soud usilovat. Dle citovaného ustanovení soud (mimo jiné) s účastníky věc probere, upozorní na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde je prostor pro seznámení účastníků i s rozhodovací praxí soudu v obdobných věcech.
33. Pokud shrneme shora uvedené, je tedy primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru, že žalobou požadované zadostiučinění je přiměřené, tedy (mimo jiné) též odpovídající zadostiučiněním poskytnutým v jiných případech. Ovšem nepochybně je též v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy svědčícími naopak její námitce, že je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené výši. Není pak jistě vyloučeno, a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Již v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud apeloval na žalovanou, aby zveřejnila způsobem dostupným soudům, ale i potenciálním žalobcům a jejich zástupcům, částky, které v minulosti vyplatila ve věcech odškodnění trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, včetně uvedení kritérií, na jejichž základě byla výše zadostiučinění stanovena, neboť bez tohoto srovnání jsou požadavky zákona na přiměřenost zadostiučinění, zdůrazněné i ve výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, jen obtížně realizovatelné.
34. V podmínkách projednávané věci lze konstatovat, že porovnání s odškodňovacím řízením za první trestní stíhání bylo na místě už jenom s ohledem na závěry předešlého rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jelikož však odvolací soud neprovedl posouzení věci ve světle kritérií R 122/2012 (viz odst. 22 tohoto rozhodnutí), nemohl své úvahy a závěry o přiměřeném zadostiučinění zdůvodnit i komparací s jinými rozhodnutími v obdobných věcech. Právní posouzení odvolacího soudu v této otázce proto bylo neúplné, proto nesprávné.
35. Je taktéž oprávněná námitka žalobce v bodu g), jelikož odvolací soud posoudil otázku úspěchu v řízení rozporně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 68/2018. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle §8 a násl. AT. Z tohoto důvodu je právní posouzení ve výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné.
V. Závěr
39. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. V rámci nového projednání odvolací soud provede nové právní posouzení nároku žalobce v kontextu závazných právních názorů uvedených jak v tomto rozhodnutí, tak i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016.
40. Při posouzení formy a výše spravedlivého zadostiučinění zejména neopomene přihlédnout k podstatným společným a rozdílným znakům projednávané věci s jinými případy peněžitého zadostiučinění nemajetkových újem (přičemž může využít databáze zveřejněné Ministerstvem spravedlnosti na webové stránce: https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim ) a v odůvodnění svého nového rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným v jiných případech nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání (popřípadě i újmy z jiného právního důvodu). K tomu Nejvyšší soud dodává, že se souběžně probíhajícími trestními stíháními žalobce zabýval taktéž v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015, kde zejména právní úvahy obsažené v odst. 26 – 28 citovaného rozhodnutí mohou být ve svých základech aplikovatelné i na projednávanou věc.
41. Pokud odvolací soud dospěje k závěru, že pro právní posouzení absentují důležitá tvrzení, případně důkazy, vyzve účastníka/účastníky k jejich doplnění dle §118a o. s. ř.
42. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu