ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3016.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3016/2022-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce J. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované České republice - Vězeňské službě ČR , se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 318/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 28 Co 318/2021-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 40 C 318/2019-96, zamítl žalobní návrhy, aby soud uložil žalované následující povinnosti: i] „upustit od diskriminace žalobce bezdůvodným používáním kázeňských opatření při žalobcových návštěvách věznice, a to jednak vůči navštívenému, tak i vůči žalobci, zejména oddělení osoby navštíveného od žalobce nepropustnou přepážkou“ (výrok I ), ii] zaslat žalobci na jeho trvalou adresu písemnou omluvu ve znění „Omlouváme se tímto za bezdůvodnou šikanu a diskriminaci Vaší osoby Věznicí Valdice při návštěvách vězněného G. M. v srpnu a v září 2019, k níž neexistoval žádný zákonný důvod. Je nám to velice líto a přijmeme opatření, aby se to nemohlo opakovat“, a dále zveřejnit tuto omluvu na webových stránkách Vězeňské služby ČR (výrok II), iii] zaplatit žalobci 60 000 Kč (výrok II.) a rovněž vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku toho, že návštěva vězně G. M. ve Věznici Valdice dne 10. 8. 2019 a dne 14. 9. 2019 neproběhla standardním kontaktním způsobem, ale žalobce a navštívený byli při návštěvě odděleni bezpečností přepážkou, což bylo podle mínění žalobce zcela bezdůvodné opatření. Žalobce popsané opatření vnímal a vnímá jako dlouhodobě a cíleně diskriminující, proto navrhl, aby žalované byla uložena povinnost od popsaného jednání upustit, žalobci se písemně a veřejně omluvit a odškodnit žalobcovu nemajetkovou újmu peněžitým plněním ve výši 60 000 Kč. V popsaném jednání spatřuje žalobce závažné snížení své vážnosti a důstojnosti před širokou veřejností, tj. pracovníky vězeňské služby, vězni i návštěvníky věznice, proto navrhl přisouzení peněžitého plnění a částku stanovil tak, aby byla citelnou jak pro žalovanou, tak i pro žalobce, který by ji chápal jako dostatečné zadostiučinění, jež mu umožní snázeji překonat pocity ponížení a diskriminace, kterým byl veřejně vystaven.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání sepsal žalobce nejprve bez splnění podmínky povinného zastoupení. Podle §241 odst. 4 o. s. ř. však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu §241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel.
Posuzované dovolání neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatel pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Pokud se snad žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu