ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3261.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3261/2022-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci žalobce P. B., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a 2) M. D. , soudní exekutorce, se sídlem XY, o zaplacení 10 106 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 83/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2022, č. j. 11 Co 296/2022-90, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soudu pro Prahu 10 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 8. 2022, č. j. 12 C 83/2020-82, rozhodl o zastavení řízení o dovolání žalobce (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 23. 9. 2022, č. j. 11 Co 296/2022-90, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, při jehož podání nebyl zastoupen advokátem.
Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ustanovení §241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení, a to ani přes výzvu a poučení soudu o důsledcích své nečinnosti. Na věci nemění ničeho ani ta skutečnost, že žalobce nebyl po podání předmětného dovolání znovu vyzýván k tomu, aby si zvolil zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce podává mimořádně vysoký počet neurčitě formulovaných žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu ať již majetkové škody nebo imateriální újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3878/16, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3784/16, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 112/17, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1963/17, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 464/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 845/18, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2134/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2795/2019, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1229/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3701/2020, nebo ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3669/2020). Ostatně i v předmětném řízení byl žalobce vyzván ke zvolení si zástupce pro dovolací řízení usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 2. 2021, č. j. 12 C 83/2020-41, a o jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů bylo negativně rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 7. 2021, č. j. 12 C 83/2020-51, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2021, č. j. 11 Co 312/2021-60 (proti němuž směřující ústavní stížnost žalobce byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3037/21).
Výše uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Ačkoli si je dovolací soud vědom, že dle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které v tomto i dalších řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti, kdy opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1341/2020). Tak i v souzené věci byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání usnesením ze dne 3. 12. 2021, č. j. 12 C 83/2020-66, přičemž řízení o následné žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků bylo zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 1. 2022, č. j. 12 C 83/2020-70, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 5. 2022, č. j. 11 Co 123/2022-79.
Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení §241b odst. 2 části věty před středníkem, §243c odst. 3 věty třetí, §104 odst. 2 věty třetí a §243f odst. 2 o. s. ř. a řízení zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Jan Kolba
pověřený člen senátu