ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3271.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3271/2021-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce B. P. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Terronská 958/61, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 444 452 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 194/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2021, č. j. 91 Co 147/2021-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 194/2019 se žalobce domáhal vůči žalované dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, zadostiučinění ve výši 139 952 Kč za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu pro Prahu – západ pod sp. zn. 2 T 249/2009 (dále jen „předmětné trestní řízení“) a náhrady škody ve výši 11 737 Kč jako obhajného a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 350 000 Kč z nezákonného trestního stíhání žalobce v rámci předmětného trestního řízení. Soud I. stupně řízení zastavil co do požadavku na zaplacení náhrady nákladů obhajoby ve výši 11 737 Kč a na zaplacení nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 45 500 Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalobcem, když žalovaná tyto částky žalobci zaplatila dne 17. 7. 2020.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2021, č. j. 14 C 194/2019-150, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 2021, č. j. 14 C 194/2019-159, bylo rozhodnuto tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci na náhradě škody úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 11 737 Kč od 21. 9. 2019 do 17. 7. 2020, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), že je žalovaná povinna zaplatit žalobci na nemajetkové újmě z nepřiměřené délky řízení částku 74 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 18. 7. 2020 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 45 500 Kč za dobu od 21. 9. 2019 do 17. 7. 2020, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, přičemž v převyšující části co do 19 952 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 9. 2019 se žaloba zamítá (výrok II.), že je žalovaná povinna zaplatit žalobci na nemajetkové újmě z nezákonného trestního stíhání částku 108 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % od 21. 9. 2019 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že v převyšující části co do 242 000 Kč s úrokem z prodlení od 21. 9. 2019 se žaloba zamítá (výrok III.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně ze dne 14. 1. 2021, ve spojení s usnesením ze dne 3. 3. 2021, ve výroku I. potvrzuje ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu škody úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 737 Kč od 21. 9. 2019 do 17. 7. 2020 do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), že se rozsudek soudu I. stupně ze dne 14. 1. 2021, ve spojení s usnesením ze dne 3. 3. 2021, ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení 77 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 77 350 Kč od 21. 9. 2019 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 45 500 Kč od 21. 9. 2019 do 17. 7. 2020, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku s tím, že v převyšující části, co do zaplacení částky 17 102 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 102 Kč od 21. 9. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá (výrok II.), že se rozsudek soudu I. stupně ze dne 14. 1. 2021, ve spojení s usnesením ze dne 3. 3. 2021, ve výroku III. potvrzuje ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání 108 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 108 000 Kč od 21. 9. 2019 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku s tím, že v převyšující části, co do zaplacení 242 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 242 000 Kč od 21. 9. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá (výrok III.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok IV.).
Odvolací soud částečně zopakoval dokazování spisem Okresního soudu Praha – západ, sp. zn. 2 T 249/2009, kdy ze záznamu o sdělení podezření policejního orgánu Policie ČR ze dne 13. 11. 2009, č. j. KRPS-33704-24/TČ-2009-011621, zjistil, že žalobci bylo dle §179b odst. 3 trestního řádu sděleno dne 25. 11. 2009 podezření z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, neboť minimálně 4x v období od února do května 2008 měl řídit autobus zn. XY z Prahy do zahraničí, ačkoli mu byl dne 18. 2. 2008 Městským úřadem v Písku vysloven zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Odvolací soud dále vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Obžaloba vůči nynějšímu žalobci byla v posuzované věci podána dne 30. 9. 2011, souhrnně se mělo jednat o 4 zájezdy, kdy měl žalobce řídit autobus na území České republiky, ačkoli mu byl vysloven zákaz řízení motorových vozidel. V posuzovaném trestním řízení bylo opakovaně rozhodováno soudem I. stupně, odvolacím soudem, ale i Ústavním soudem, dle jehož nálezu ze dne 20. 7. 2016 došlo k zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces. Žalobce byl zproštěn obžaloby rozsudkem Okresního soudu Praha – západ, č. j. 2 T 249/2009-786, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 12 To 271/2018, dle §226 písm. a) trestního řádu pro všechny 4 skutky, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán (právní moc dne 26. 9. 2018). Žalobce celý život jezdil jako řidič autobusu. Když trestní řízení probíhalo, nemohl sehnat jinou práci vzhledem k jeho věku, dlouhodobě pociťoval bezmoc a stres. Žalobce měl vystavený zákaz řízení motorových vozidel, řidičský průkaz odevzdal, mezinárodní si ponechal, aby mohl řídit v zahraničí, nikdo po něm jeho odevzdání nechtěl.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. V posuzovaném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v jeho nepřiměřené délce dle §13 odst. 1 OdpŠk a přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci z uvedeného titulu činí 159 600 Kč. V posuzovaném trestním řízení dále došlo k vydání nezákonného rozhodnutí dle §8 odst. 1 OdpŠk, kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 11. 2009, když došlo ke zproštění obžaloby žalobce. Odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu z uvedeného titulu je dána, přičemž je na místě, aby žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu v peněžité formě. Žalobce prokázal, že byl po dobu 9 let vystaven psychickému utrpení, pocitu beznaděje a křivdy, hrozila mu ztráta obživy, opakovaně mu byl ukládán zákaz činnosti v podobě řízení motorových vozidel, v posuzovaném trestním řízení docházelo k závažnému a soustavnému porušovaní pravidel trestního řízení soudem I. stupně, došlo k zásahu do jeho soukromého a osobního života, do jeho cti a dobré pověsti, trestní stíhání nebylo medializováno. Odvolacím soudem bylo provedeno srovnání s případy obdobnými, dospěl přitom k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním je částka 1 000 Kč za 1 měsíc trvání trestního stíhání, tj. celkem 108 000 Kč. Argumentaci žalované, že poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nezákonného trestního stíhání odporuje smyslu spravedlnosti, neboť žalobce svým jednáním vědomě porušoval zákony České republiky, když neodevzdal mezinárodní řidičský průkaz, odvolací soud označil za lichou, vyplývající z nepochopení právního aspektu posuzovaného trestního řízení. Žalobce byl trestně stíhán za to, že ačkoli mu byl ve správním řízení uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na území České republiky, měl tento zákaz porušit tím, že na území České republiky řídil autobus, tedy nikoli ve vztahu k zahraničí, proto je uvedená námitka žalované dle názoru odvolacího soudu zjevně nepřiléhavá.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku III., kterým byla potvrzena povinnost žalované zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 108 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalovaná dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dle názoru dovolatelky nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to, zda je při hodnocení intenzity nemajetkové újmy nezákonného trestního stíhání nutno zohlednit primární porušení právní normy profesionálním řidičem v podobě neodevzdání mezinárodního řidičského průkazu za účelem řízení autobusu v cizině, když v následném řízení motorového vozidla v zahraničí bylo spatřováno spáchání trestného činu. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jejími námitkami souvisejícími s jí předestřenou otázkou. Dovolatelka rovněž namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které odvolací soud nesprávně posoudil, u nichž neuvádí, která z podmínek přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. má být splněna.
Dovolatelka závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku III. změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo pokud dovolací soud dospěje k závěru, že změnit nelze, aby jej zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání žalované není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na otázce, která by nebyla doposud dovolacím soudem řešena, a zároveň na vyřešení otázek, které žalovaná formuluje ve svém dovolání, napadený rozsudek odvolacího soudu neleží. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním co do základu za věcně správné, s argumentem žalované ohledně neodevzdání mezinárodního řidičského průkazu se odvolací soud vypořádal. Trestní řízení bylo vedeno pro zcela jiný skutek, než uvádí žalovaná, a to pro pokračující trestný čin spočívající v řízení motorového vozidla na území České republiky. Na posouzení nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tímto trestním stíháním proto nemůže mít otázka odevzdání mezinárodního řidičského průkazu žádný vliv. Žalovaná vytýká žalobci údajné protiprávní jednání, které nebylo předmětem nezákonného trestního stíhání. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl a uložil žalované nahradit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání z části nepřípustným, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř., a z části obsahující vady, které nebyly dovolatelem odstraněny a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka, dle které dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda je při hodnocení intenzity nemajetkové újmy nezákonného trestního stíhání nutno zohlednit primární porušení právní normy profesionálním řidičem v podobě neodevzdání mezinárodního řidičského průkazu za účelem řízení autobusu v cizině, když v následném řízení motorového vozidla v zahraničí bylo spatřováno spáchání trestného činu, která dle názoru dovolatelky nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na vyřešení uvedené otázky dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka konstruuje své odlišné právní posouzení na jiném skutkovém základu, než odvolací soud. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že žalobce byl trestně stíhán za to, že ačkoli mu byl ve správním řízení uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na území České republiky, měl tento zákaz porušit tím, že na území České republiky řídil autobus, tedy nikoli řízením autobusu v zahraničí, jak mylně uvádí dovolatelka. Ve svém základu se proto jedná o námitku proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, že vliv protiprávního jednání na úvahu o formě a případné výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním byl Nejvyšším soudem řešen mj. v rozsudku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, avšak s ohledem na skutková zjištění soudů nižších stupňů se odvolací soud uvedenou otázkou (ve vztahu k řízení autobusu žalobcem v zahraničí a odevzdání mezinárodního řidičského průkazu) neměl důvod zabývat.
Dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalované trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než jej v uvedené části odmítnout.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., z části jako nepřípustné, z části pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelkou odstraněny.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, aby nahradila náklady dovolacího řízení vzniklých žalobci (k rukám jeho právní zástupkyně) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání ve výši 4 114 Kč. Náklady řízení jsou představovány mimosmluvní odměnou advokáta ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby dle §9 odst. 4 písm. a) ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., 1 x režijní paušál ve výši 300 Kč dle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a sazba 21 % DPH ve výši 714 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu