ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3273.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3273/2022-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Miroslavem Hromadou, Ph.D., v právní věci žalobce H. U. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Filipem, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 12 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 94/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 19 Co 389/2021-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, č. j. 15 C 94/2020-164, zastavil řízení co do částky 128 156,50 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částek 10 829,50 Kč, 5 730 Kč, 12 250 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 394 716 Kč jdoucím od 27. 9. 2018 do zaplacení (výrok II), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v odvoláním napadené části o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 12 250 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobce na náhradu ušlého zisku, kdy přímým důsledkem dvou trestních stíhání, v nichž byl žalobce zproštěn obžaloby (ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 2/2013 a u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 35/2013), mělo být ustoupení společnosti Erenfried Schilbach A 31923, se sídlem v Berlíně, od nabízení pozice zástupce ředitele žalobci, s nástupem od 1. 1. 2014 a základní mzdou ve výši 250 000 Kč. Do 31. 1. 2018 tak měl žalobci ujít zisk ve výši 12 250 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Dovolání ve svém obsahu [v názoru, „že oba soudy učinily nesprávný právní závěr, pokud jde o posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednání žalovaného a majetkovou újmou žalobce“, v polemice „s názorem obou soudů týkajícím se skutečnosti, že u něj (u žalobce) údajně nemohlo dojít k majetkové újmě, neboť ještě neměl s potenciálními zaměstnavateli uzavřenu žádnou smlouvu“, v nesouhlasu s tím, že „jakákoliv újma vyplývající z těchto difamačních účinků je újmou čistě nemateriální“, v přesvědčení, že „odvolací soud … nesprávně vztahuje k tomuto případu právní názor, že pouhé nepříznivé ovlivnění vztahů s obchodními partnery samy o sobě ušlý zisk nepředstavují“] nevymezuje v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Je pouze jeho obecnou kritikou, která však nemůže založit přípustnost dovolání.
Pouze na vysvětlenou lze doplnit, že Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vyložil, že nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly nebo měly vědět (dle zásady ignorantia juris non excusat ), že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného právně či morálně závadného jednání, ale přesto se řídily předsudkem, jež hovoří protichůdně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, jenž na svém závěru setrval i v usnesení ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 579/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 1607/22).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2022
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
pověřený člen senátu