ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3279.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3279/2022-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou ve věci žalobkyně V. V., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 104/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 68 Co 396/2021-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 8. 2021, č. j. 10 C 104/2020-135, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 501,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení dalších 220 998,60 Kč s příslušenstvím a dále úroků z prodlení z částky 444 000 Kč za den 23. 10. 2020 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 68 Co 396/2021-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalobkyně neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm není řádně vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalobkyně pouze uvádí, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (konkrétně ve výkladu a hodnocení kritéria složitosti řízení a kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného), aniž však specifikuje, který z důvodů přípustnosti v tomto ustanovení alternativně uvedený je podle jejího názoru v daném případě naplněn.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Tuto náležitost, jak uvedeno výše, předmětné dovolání nesplňuje. Kromě shora zmíněného je třeba doplnit, že dovolatelka specifikuje závěry odvolacího soudu, s nimiž však polemizuje toliko v obecné rovině. Dále dovolatelka sice zmiňuje některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by však uvedla, zda se odvolací soud od těchto rozhodnutí odchýlil, zda má být v nich vyřešená otázka posouzena jinak, či zda se jedná o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, případně zda se jedná o otázky, které jsou v této rozhodovací praxi posuzovány rozdílně. Naplnění této náležitosti dovolání se přitom nepodává ani z obsahu dovolání.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Jan Kolba
pověřený člen senátu