ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3337.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3337/2021-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. M., nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Martinem Hyklem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 879/27, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 201/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, č. j. 35 Co 45/2021-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se po žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, uveřejnění písemné omluvy učiněné žalovanou, a dále úhrady nákladů řízení. Žalobce v podané žalobě uvedl, že je předsedou představenstva a akcionářem společnosti L., IČO XY, se sídlem ve XY(dále jen „L.,“). Rozhodnutím Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj – Územní pracoviště ve Frýdku-Místku, se sídlem ve Frýdku-Místku, Na Poříčí 3208 (dále jen „správce daně“), ze dne 6. 5. 2015, č. j. 13849/15/5100-41453-706611, byla společnosti L., dodatečně doměřená daň z přidané hodnoty ve výši 114 540 611 Kč. K zajištění této daně vydal správce daně dne 9. 3. 2015 zajišťovací příkazy s okamžitou vykonatelností. Uvedená rozhodnutí byla společností L., napadena žalobou, kdy výsledkem řízení bylo zrušení rozhodnutí o vyměření daně i uvedených zajišťovacích příkazů (na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, č. j. 5 Afs 321/2017-29). Žalobce dále uvedl, že předmětné zajišťovací příkazy způsobily faktickou likvidaci společnosti L., ale i zásah do osobních práv akcionářů a statutárních orgánů společnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 24 C 201/2019-19, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9. 2020, č. j. 24 C 201/2019 27, žalobu zamítl, a to jak v rozsahu o zaplacení částky 100 000 Kč (výrok I), tak v rozsahu o uložení povinnosti písemné omluvy (výrok II) a dále určil povinnost žalobci zaplatit žalované náklady řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 2. 2021, č. j. 35 Co 45/2021-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Otázka aktivní věcné legitimace společníka obchodní společnosti ve sporech, kdy poškozením společnosti došlo zároveň k újmě (na majetkových poměrech) společníka, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolací soud se touto otázkou v minulosti opakovaně zabýval (oproti tvrzení žalobce v podaném dovolání), odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále) a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Z judikatury Nejvyššího soudu, představované např. usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněným pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2588/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1840/18, vyplývá, že žalobce nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem obchodní společnost, jejímž je žalobce společníkem, neboť obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má svůj vlastní majetek, odlišný od majetku svých akcionářů, a s tímto svým majetkem podniká a hospodaří. Definičním znakem právnických osob je totiž mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu (akcií); za závazky kapitálových obchodních společností (akciová společnost a společnost s ručením omezeným) společníci neručí anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k tomu společníci nemohou jednak být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, a jednak se sami mohou dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví – zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností – o tzv. vlastnících těchto společností. Ani ti totiž nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu ( Šámal , P., Púry , F., Sotolář , A., Štenglová , I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 266).
Obdobně v usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2738/2016, Nejvyšší soud s odkazem na tam blíže označenou ustálenou judikaturu dovolacího soudu shrnul, že skutečná škoda způsobená společnosti se projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku utrpí škodu. Tato tzv. reflexní škoda je však svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti a její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti. Je-li tedy škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, je odstraněna i škoda, způsobená jejím společníkům v důsledku snížení hodnoty jejich podílů (srov. též tam označenou prejudikaturu, jakož i navazující odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1335/17). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvádí, že společníkovi nesvědčí právo domáhat se vůči jednatelům náhrady (odvozené) škody na jeho podílu, může-li se odstranění této újmy domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody. Byť uvedené usnesení primárně řešilo otázku škody způsobené jednateli společnosti, závěr o závislosti tzv. reflexní škody společníků na škodě způsobené společnosti, která ji tak jako poškozený musí u škůdce uplatnit, je obecně platný a lze jej uplatnit i v případě náhrady újmy nemajetkové.
Pokud dovolatel cituje judikaturu dovolacího soudu, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, je třeba uvést, že předmětné rozhodnutí se týká zcela odlišné skutkové situace a nelze z něj dovozovat závěry uvedené žalobcem v podaném dovolání. Pokud Nejvyšší soud v daném rozhodnutí hovoří o aplikaci §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, ve vztahu k jiným osobám, než byl obviněný, má tím na mysli osoby, které se na trestním řízení v určité jeho fázi podíleli, což však není případ žalobce. Nad rámec procesně určených účastníků řízení Nejvyšší soud oproti přesvědčení dovolatele působnost §7 odst. 1 OdpŠk nikdy nerozšířil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu