ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3397.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3397/2021-190
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně L. Š. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 189/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2021, č. j. 36 Co 85/2021-159, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2021, č. j. 36 Co 85/2021-159, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2020, č. j. 16 C 189/2019-118, částečně změněn ve výroku II tak, že žaloba byla co do částky 175 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 16 C 189/2019-118, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), přičemž ve vztahu k ostatním žalobním požadavkům znějícím na zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím a částky 150 000 Kč s příslušenstvím, jakož i na zaslání písemné omluvy, žalobu zamítl (výroky I, III a IV). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobkyně na náhradu škody a nemajetkové újmy, jež jí měly být způsobeny nezákonným trestním stíháním vedeným proti ní pro podezření ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. V této souvislosti se žalobkyně konkrétně domáhala jednak zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím odpovídající škodě ve výši nákladů vynaložených na její obhajobu, jednak zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím a písemné omluvy, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou tímto stíháním utrpěla.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, tento soud uvedl, že žalobkyně byla společně se svým bývalým manželem M. B. od 6. 9. 2017 trestně stíhána pro podezření ze spáchání výše zmíněného trestného činu, jehož se měla dopustit nevhodným informováním svého syna o probíhajícím konfliktu mezi rodiči. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 1 T 16/2018, však byla obžaloby zproštěna, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byla stíhána. Žalobkyně pracovala jako učitelka na prvním stupni základní školy, přičemž informace o jejím trestním stíhání byla známa jak vedení školy, tak i některým rodičům dětí, které učila. Na vlastní žádost pak od 1. 8. 2019 změnila školu svého působení, když své další setrvání na původní škole považovala za neúnosné. Prožívaný stres se negativně odrazil na jejím zdravotním stavu, což v roce 2019 vedlo až k její půlroční pracovní neschopnosti. Trestní stíhání žalobkyně těžce prožívali i její tehdejší manžel P. Š. a její syn, který v jeho důsledku rovněž přestoupil na jinou školu. U manžela žalobkyně se nadto zhoršilo chronické onemocnění, kterým trpěl, a dne 8. 7. 2019 došlo k jeho úmrtí. Poté, co žalobkyně u žalované podáním ze dne 28. 2. 2019 uplatnila svůj požadavek na náhradu škody a nemajetkové újmy, jež jí byly předmětným trestním stíháním způsobeny, jí žalovaná spolu s omluvou zaplatila též částku 25 000 Kč připadající na odškodnění nemajetkové újmy, jakož i částku 18 000 Kč, kterou žalobkyně prokazatelně vynaložila na náklady svého právního zastoupení.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace §1 odst. 1, §2 a §31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež soud prvního stupně v rozsudku citoval, a dále z tímto soudem zmíněné judikatury Nejvyššího soudu, dospěl soud prvního stupně předně k závěru, že existence nezákonného rozhodnutí představovaného rozhodnutím o zahájení trestního stíhání žalobkyně, které posléze skončilo zproštěním obžaloby, zakládá odpovědnost žalované za škodu i za nemajetkovou újmu, kterou toto rozhodnutí u žalobkyně způsobilo. Škodu odpovídající nákladům, které žalobkyně vynaložila na svou obhajobu, však již žalovaná žalobkyni plně nahradila, pročež je její žaloba v této části nedůvodná. Uspokojen byl i nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy formou písemné omluvy, neboť tu žalovaná včlenila do svého stanoviska reagujícího na požadavek vznesený v rámci předběžného projednání dané záležitosti. Totéž pak platí i o části finančního zadostiučinění odpovídající částce 25 000 Kč, kterou již žalobkyně od žalované rovněž obdržela. Tuto částku však soud prvního stupně současně označil za nedostatečnou. Odpovídající měrou totiž nezohledňuje dopady, jaké mělo předmětné trestní stíhání na žalobkyni jako na pedagoga, jednalo-li se o stíhání pro trestný čin ohrožování výchovy dítěte. S tím souvisela i vyšší míra zásahu do jejích osobnostních práv i hrozba ztráty její profesní prestiže. Dále soud prvního stupně poukázal na zhoršení psychického zdraví, jež u žalobkyně v důsledku jejího trestního stíhání nastalo a které vyústilo v její dlouhodobou pracovní neschopnost, jakož i na zhoršení zdraví jejího manžela a následky, které toto trestní stíhání mělo na školní docházku jejího syna. Poté posuzovaný případ porovnal s případem řešeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 15 C 64/2015, načež uzavřel, že odpovídající finanční satisfakci pro žalobkyni představuje částka 225 000 Kč. Po odpočtu částky, kterou již žalobkyně z uvedeného titulu od žalované obdržela, proto soud prvního stupně podané žalobě vyhověl co do částky 200 000 Kč s příslušenstvím, zatímco ve zbývající části tuto žalobu zamítl.
5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (tj. ve výroku II) změnil jen tak, že žalobu zamítl také ve vztahu k částce 175 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2018, č. j. 1 T 16/2018-359, jímž byla žalobkyně spolu se svým bývalým manželem M. B. zproštěna podle §226 písm. a) trestního řádu obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, přičemž poukázal na některé další okolnosti provázející dotčené trestní řízení, které z odůvodnění tohoto rozsudku vyplynuly. Poté zmínil případ řešený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 vydaným ve věci sp. zn. 11 C 15/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 29 Co 375/2015-510, který v řízení označila žalobkyně, jakož i případy, které odvolací soud vyhledal sám, tj. konkrétně případ projednaný Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 93/2014 (rozsudek ze dne 13. 4. 2016, č. j. 10 C 93/2014-224, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 69 Co 302/2016 -391) a případ projednaný Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 164/2016 (rozsudek ze dne 3. 11. 2016, č. j. 19 C 164/2016-63, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2017, č. j. 16 Co 33/2017-63). Následně odvolací soud zkonstatoval, že každé trestní stíhání, a to především u osoby dosud netrestané a bezúhonné, působí diskomfort v její osobní sféře, a zabýval se faktory, které v posuzovaném případě měly či mohly mít vliv na míru tohoto diskomfortu u žalobkyně. Mezi faktory, které tento vliv zhoršovaly, přitom zahrnul reálnou obavu žalobkyně z možného dopadu trestního stíhání do její profesní sféry, jakož i vydání trestního příkazu, kterým byla žalobkyně nepravomocně uznána vinnou ze spáchání činu, jenž jí byl kladen za vinu, a odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody, neboť tím u ní mohlo dojít ke zvýšení obav z hrozícího odsouzení. Současně však zohlednil i to, že její trestní stíhání bylo krátké, trvalo-li jen 13 měsíců, a že snížení její prestiže v zaměstnání ani vliv trestního stíhání na změnu jejího zaměstnání prokázány nebyly, což platí i o přímém podílu tohoto trestního stíhání na zhoršení jejího zdravotního stavu. Byl-li syn žalobkyně vystaven šikaně ze strany spolužáků, opět dle odvolacího soudu nelze konstatovat, že by se tak stalo z důvodu předmětného trestního stíhání, když pravděpodobnějším důvodem byla medializace rodinné situace, kterou žalobkyně sama iniciovala. Po srovnání uvedených okolností s okolnostmi, které provázely trestní kauzy, o nichž rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2 ve výše zmíněných řízeních vedených pod sp. zn. 11 C 15/2013 a sp. zn. 10 C 93/2014, pak odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně utrpěla, odpovídá již poskytnuté omluvě, k níž žalobkyni náleží též finanční plnění ve výši 50 000 Kč, z něhož však žalobkyně částku 25 000 Kč již obdržela. Ve vztahu k dosud neuhrazené částce 25 000 Kč s příslušenstvím proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zatímco ohledně částky 175 000 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež směřovalo proti té jeho části, kterou odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do částky 175 000 Kč s příslušenstvím zamítl.
8. Přestože žalobkyně v úvodu svého dovolání vymezila jeho přípustnost alternativně tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud buď odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo se jedná o otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, z dalšího obsahu jejího podání je zřejmé, že tuto přípustnost dovozuje výhradně ze skutečnosti, že se odvolací soud při posouzení otázky hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. Tato otázka, kterou odvolací soud současně nesprávně právně posoudil, spočívá v tom, zda při hodnocení dopadu, který mělo nezákonné trestní stíhání na rodinný život žalobkyně a který se zohlední při stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež byla tímto trestním stíháním žalobkyni způsobena v její osobnostní sféře, je namístě zohlednit i následky, které toto trestní stíhání způsobilo na psychickém a zdravotním stavu jejího manžela. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že navzdory skutkovému závěru odvolacího soudu o tom, že její trestní stíhání mělo negativní vliv na zdraví jejího manžela, kterým se tento soud od stejného skutkového závěru soudu prvního stupně neodchýlil, při úvaze o přiměřeném zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu již odvolací soud k této skutečnosti vůbec nepřihlédl. V porovnávaném případě, který byl řešen u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 15/2013, přitom skutečnost, že poškozený vnímal negativní dopady svého trestního stíhání na své děti a manželku jako újmu vlastní, zohledněna byla. Tím, že odvolací soud dramatické zhoršení zdravotního stavu manžela žalobkyně, k němuž došlo v důsledku jejího trestního stíhání a které zasáhlo do jejího rodinného života, nezohlednil, přitom postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. V souvislosti s tím žalobkyně též zdůraznila, že osobou, která je oprávněna požadovat odškodnění v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, není její manžel, nýbrž ona sama, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, nebo ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011. Částka, jež byla žalobkyni napadeným rozsudkem přiznána, tak neodpovídá závažnosti zásahu do jejích osobnostních práv.
9. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí i ve vztahu k částce 175 000 Kč s příslušenstvím, jež jí byla tímto soudem přiznána.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení otázky, zda je při stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a odst. 1 a 2 OdpŠk, jež byla žalobkyni způsobena jejím nezákonným trestním stíháním, a to v podobě dopadu, jaký toto trestní stíhání mělo na její rodinný život, možné zohlednit i následky spočívající ve zhoršení zdravotního stavu jejího manžela, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
18. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
19. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který žalobkyně v dovolání přiléhavě poukázala, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.
20. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1) a 2). Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.
21. Nejvyšší soud se ve zmíněném rozsudku rovněž vyjádřil k tomu, k jakým okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna“ (k tomu dále viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Žalobkyně v rámci svých žalobních tvrzení týkajících se následků jejího nezákonného trestního stíhání, ze kterých odvozovala svůj nárok na požadované zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, uvedla, že toto trestní stíhání mimo jiné též negativně ovlivnilo psychický stav jejího tehdejšího manžela, což se následně odrazilo ve výrazném zhoršení jeho chronického onemocnění, které si tak v říjnu a v prosinci 2018 vyžádalo jeho hospitalizaci. Tímto svým tvrzením přitom zjevně směřovala ke kritériu následků způsobených trestním řízením v její osobnostní sféře a spočívajících v narušení její rodinné sféry života. Soud prvního stupně ostatně takto na její tvrzení též nahlížel, přičemž na podkladě provedených důkazů následně učinil skutkový závěr o tom, že trestní stíhání žalobkyně skutečně zdravotní stav jejího tehdejšího manžela negativně ovlivnilo, načež toto zjištění zařadil mezi ta, k nimž při stanovení přiměřeného zadostiučinění přihlédl (viz bod 35 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud však oproti tomu uvedenou skutečnost při svém rozhodování pominul. Skutkové závěry soudu prvního stupně přitom korigoval pouze v tom směru, že žalobkyně dle jeho názoru neprokázala přímý vliv předmětného trestního stíhání na své vlastní zdraví, stejně jako neprokázala ani podíl tohoto trestního stíhání na případné šikaně svého syna či na tvrzeném snížení své profesní prestiže a změně zaměstnání. Otázku tvrzeného dopadu tohoto trestního stíhání na zhoršení zdravotního stavu manžela žalobkyně a z toto odvozených následků postihujících její rodinný život však odvolací soud ponechal zcela stranou své pozornosti a do svých úvah o výši přiměřeného zadostiučinění ji nikterak nepromítl (viz bod 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
23. Nelze-li a priori vyloučit možnost, že tvrzené zhoršení zdravotního stavu manžela žalobkyně, bylo-li skutečně způsobeno jejím nezákonným trestním stíháním, mohlo její rodinný život zasáhnout způsobem, který bude v souladu s výše uvedenými judikatorními závěry nezbytné zohlednit při určení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla, vede tak popsaný postup odvolacího soudu Nejvyšší soud k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné.
24. I v tomto případě však platí, že žalobkyně může být odškodněna pouze za tu nemajetkovou újmu, kterou prokazatelně utrpěla ona sama. Ve vztahu k zadostiučinění za vlastní nemajetkovou újmu, jíž měl na svém zdraví utrpět její bývalý manžel, jí tudíž aktivní věcná legitimace nesvědčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2011).
25. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
26. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu