ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3518.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3518/2021-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., IČO 45317054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované A. P. , notářky se sídlem v XY, o zaplacení 86 599 687,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 99/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. 91 Co 113/2021-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic, ani vedlejší účastnice na straně žalované, nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též jen „OdpŠk“, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem notářky A. P. (dále též jen „vedlejší účastnice řízení“) při sepsání notářského zápisu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. N 454/2016, NZ 373/2016, se svolením k přímé vykonatelnosti, neboť vedlejší účastnice řízení notářský zápis sepsala, aniž podle §32 odst. 2 občanského soudního řádu zohlednila, že mezi zúčastněnými osobami byl dán zřetelný střet zájmů, když osoba z notářského zápisu oprávněná zastupovala při jeho sepisu coby jednatel a společník osobu z notářského zápisu povinnou (za obě strany jednala táž osoba).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 42 C 99/2018-124, žalobu zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi jeho účastnicemi (výrok II) a dále o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalované (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 91 Co 113/2021-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (výrok II) a ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalované (výrok III).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky, zda nezbytným předpokladem pro úspěšné uplatnění náhrady škody způsobené poškozenému nezákonným rozhodnutím orgánu či osoby, za jejichž činnost nese žalovaná odpovědnost, je to, aby takové rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno i v případě, kdy se poškozený nemůže zrušení nezákonného rozhodnutí reálně domoci, neboť rozsudek odvolacího soudu není rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže je založen na závěru, že v daném případě nelze dovodit odpovědnost žalované za tvrzenou škodu, neboť tvrzený nesprávný úřední postup vedlejší účastnice se projevil ve vydání rozhodnutí o nařízení exekuce (pověření soudní exekutorky k provedení exekuce), přičemž tato exekuce nebyla zastavena z důvodu nevykonatelnosti předmětného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, a proto není možné takové rozhodnutí považovat za nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, nebo ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2306/2020; v této souvislosti srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1638/2021).
Na posouzení této otázky naopak nedopadají dovolatelkou označená rozhodnutí Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2217/2009, se dovolací soud zabýval v intencích daného případu tím, zda se notář dopustil při sepisu notářského zápisu nesprávného úředního postupu, avšak neřešil situaci, kdy by se tento nesprávný úřední postup následně projevil v rozhodnutí o nařízení exekuce. Totéž se týká i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2734/2016. V rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, se pak Nejvyšší soud zabýval zcela jinou otázkou, totiž tím, zda bylo Ministerstvo financí na základě žádosti žalobce oprávněno vydat příkaz k pozastavení výkonu práva nakládat se zaknihovanými cennými papíry.
Odvolací soud přitom neuzavřel – oproti mínění žalobkyně – že mělo být zrušeno pověření soudní exekutorky k provedení exekuce, které není soudním rozhodnutím (srov. §43a odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů; a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5300/2017), nýbrž dospěl k závěru, že exekuce nebyla (pro nezpůsobilost exekučního titulu) zastavena, a proto není možné na zahájení, trvání a provedení exekuce nahlížet jako na nezákonné.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže v této souvislosti založit ani námitka dovolatelky, že žalobkyně nebyla účastnicí exekučního řízení a že nezbytným předpokladem pro dovození odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není vždy to, aby takové rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, neboť ani z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu není rozporné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka přehlíží, že v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu byla výjimka z požadavku na zrušení nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk dovozena toliko ve specifických případech, a to za splnění předpokladu, že později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo možno považovat za nezákonné ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08). Téhož závěru bylo dosaženo i v dovolatelkou uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1469/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1536/2020. Tato judikatura však na daný případ nedopadá, neboť soudy nižších stupňů nebylo zjištěno, že by nezákonnost exekuce, v níž se projevil žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup vedlejší účastnice řízení, byla konstatována v jiném řízení či že by její účinky byly z důvodu její nezákonnosti odklizeny alespoň fakticky.
Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, není přiléhavý, neboť v něm bylo výslovně dovozeno, že pokud se poškozený domáhá náhrady škody způsobné nezákonným rozhodnutím, vyžaduje zákon existenci rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak v případech zvláštního zřetele hodných není nutné trvat na využití všech opravných prostředků poškozeným. V tomto případě byla nadto posuzovaná odlišná skutková situace, kdy poškozeným byl účastník řízení (povinný), který se objektivně nemohl bránit nepřiměřenosti vedené exekuce na svůj majetek nikoliv z toho důvodu, že by neměl k dispozici způsobilé procesní prostředky, nýbrž proto, že jeho zájmy v řízení měla bránit soudem ustanovená opatrovnice, která však po celou dobu řízení zůstala pasivní.
Ani dovolací argumentace závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, není případná, neboť v uvedeném rozhodnutí se Ústavní soud zabýval situací, kdy sice dotčené rozhodnutí okresního úřadu, na jehož základě bylo vydáno stavební povolení, nebylo pro nezákonnost formálně zrušeno, avšak posléze se za nezměněného skutkového stavu nezákonným ukázalo, když Ministerstvo životního prostřední neudělením výjimky de facto stavbu zakázalo. Jednalo se tak o situaci identifikovanou výše, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo možno považovat za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk.
Žalobkyní v dovolání zpochybňovaný závěr odvolacího soudu není v rozporu ani s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž si soud rozhodující v kompenzačním řízení nemůže otázku nezákonnosti rozhodnutí posoudit sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud vycházel ze své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe, podle které platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2816/2020).
Již závěr odvolacího soudu o nesplnění zákonných předpokladů odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu sám o sobě postačoval k zamítnutí žaloby, a bylo-li dovozeno, že pro řešení této otázky nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v §237 o. s. ř., nemohlo být dovolání žalobkyně shledáno přípustným, i kdyby druhá v dovolání formulovaná otázka (týkající se závěru o předčasnosti žaloby) přípustnost (a třeba i důvodnost) dovolání zakládala.
Dovolání proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu