ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3718.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3718/2021-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce V. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 73/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 13 Co 57/2021-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 2020, č. j. 10 C 73/2020-114, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 467 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se domáhal výše uvedené částky z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 194/2003 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 27. 10. 2003 podáním žaloby, kterou se žalobce domáhá na žalovaném RKT – Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci (dále jen „RKT“), zaplacení částky 550 829 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že je spoluvlastníkem RKT užívaných pozemků a budov (dále i jen „nemovitosti“) a že mu RKT za jejich užívání dluží žalovanou částku na nájemném. V období od 31. 5. 2006 do 6. 3. 2013 bylo posuzované řízení přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 119/98 (dále jen „první vedlejší řízení“). V něm se žalobci J. W. a M. J. domáhali žalobou podanou dne 18. 5. 1998 proti žalovaným RKT a V. Š. (zdejšímu žalobci) jednak určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí svědčící V. Š., jednak určení, že vlastníky nemovitostí jsou tito žalobci. V období od 6. 3. 2013 do 20. 1. 2015 bylo posuzované řízení po rozhodnutí o jeho pokračování (ze dne 6. 3. 2013) opětovně přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení o dovolání podaném žalobci proti zamítavému rozhodnutí, jímž skončilo první vedlejší řízení. Dovolací řízení bylo vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 1380/2013 a skončeno zamítnutím dovolání rozsudkem ze dne 6. 5. 2014. V období od 20. 1. 2015 dosud je pak posuzované řízení znovu přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 126/92 (dále jen „druhé vedlejší řízení“). Jeho předmětem je uložení povinnosti žalovanému RKT uzavřít s žalobci V. Š. a J. W. dohodu o vydání nemovitostí. Posuzované řízení k okamžiku rozhodování odvolacího soudu neskončilo, a tedy trvalo přes sedmnáct let. Žalobce se v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 43/2011 domáhá mj. doodškodnění nemajetkové újmy za tvrzenou nepřiměřenou délku obou vedlejších řízení, když na odškodnění za první z nich od žalované již obdržel částku 97 000 Kč a za druhé z nich částku 62 000 Kč. Uvedené odškodňovací řízení je již od roku 2012 přerušeno do skončení řízení, za něž žalobce žádá odškodnit. Žalobce uplatnil nárok na odškodnění za posuzované řízení u žalované a žalovaná jej ještě před podáním žaloby odškodnila konstatováním porušení jeho práva na projednání této věci v přiměřené lhůtě.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obě vedlejší řízení jsou nepřiměřeně dlouhá a z toho důvodu je nepřiměřeně dlouhé též posuzované řízení. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení mělo pro žalobce nepatrný význam. Jen z potenciálního zpochybnění žalobcova vlastnictví výsledky vedlejších řízení podle odvolacího soudu takový závěr dovodit nelze. Žalobce, požadující dlužné nájemné podle nájemní smlouvy, měl podle odvolacího soudu dvě možnosti; buď nechat svůj tvrzený nárok promlčet, nebo jej žalovat s vědomím, že je výsledky souběžně vedených (a již dříve zahájených) sporů potenciálně dotčena jeho aktivní věcná legitimace, a tedy je již proto ohrožen jeho úspěch ve sporu. Jen z toho důvodu, že zvolil druhou možnost, podle odvolacího soudu nelze dovodit na nepatrnost významu posuzovaného řízení, a to tím spíše, žaluje-li žalobce značně vysokou finanční částku. Význam posuzovaného řízení proto podle odvolacího soudu není důvodu hodnotit jinak než jako standardní. I přes právě uvedené se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o dostatečnosti zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Soud první stupně správně akcentoval případnou duplicitu odškodnění za dobu vedení posuzovaného řízení počínaje 31. 5. 2006, od kdy bylo posuzované řízení kontinuálně přerušeno do skončení dvou vedlejších řízení. Za ně již přitom byl žalobce částečně odškodněn a další odškodnění žádá, přičemž se jedná o řízení zahájená (v obou případech) již dlouho před zahájením posuzovaného řízení. Proto je správný názor soudu prvního stupně, že žalobci svědčí odškodnění jen za marginální dobu úvodu posuzovaného řízení (dva roky a sedm měsíců). Skutečnost, že se posuzované řízení již i v této úvodní době překrývalo s vedlejšími řízeními, a to hned oběma, je podle odvolacího soudu dostačujícím důvodem pro hodnocení žalobci vzniklé újmy jako subjektivně zásadně ovlivněné ohrožením žalobcova vlastnictví v jiných (v brzké době i formálně „vedlejších“) soudních sporech. Z pohledu v posuzovaném řízení uplatněného nároku zásadními spory jsou spory vedené ve vedlejších řízeních, o čemž ve vztahu k řízení sp. zn. 4 C 126/92, zahájeném více než deset let před posuzovaným řízením, nepochybuje ani Nejvyšší soud (srov. jeho usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015, vydané přímo v posuzovaném řízení). Nutné ovlivnění prožívání nejistoty žalobce z výsledku posuzovaného řízení průběhem (výsledky) sporů dotýkajících se primárně jeho vlastnictví činí i podle odvolacího soudu tuto nejistotu přes standardní význam posuzovaného řízení odškodnitelnou konstatováním porušení práva, nota bene je-li takto odškodňována jen úvodní a ve vztahu k celkové době řízení výrazně menší část jeho vedení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, zda v případě, kdy výsledek řízení, kvůli kterému bylo posuzované řízení přerušeno, nijak nepřispěl k rozhodnutí v posuzovaném řízení, lze považovat za důvodné nepřiznání odškodnění pro vznik jediné újmy v řízeních souběžného průběhu. Posuzované řízení bylo nejprve přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí soudu v prvním souběžném řízení. V prvním souběžném řízení se soud platností dohody o vydání věci meritorně vůbec nezabýval, neboť žalobu na určení neplatnosti dohody zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu. Posuzované řízení tedy bylo v období od roku 2006 do roku 2015 přerušeno zcela neúčelně. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, dle nějž pokud bylo řízení přerušeno podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., je nutno se v rámci kompenzačního řízení zabývat tím, zda vyřešení otázky v řízení kvůli kterému bylo původní řízení přerušeno, skutečně k rozhodnutí sporu v původním řízení přispělo. Jelikož se soud v prvním souběžném řízení otázkou platnosti dohody o vydání pozemků meritorně vůbec nezabýval, bylo přerušení posuzovaného řízení naprosto neúčelné. Posuzované řízení tak nebylo nijak závislé na výsledku prvního souběžného řízení a nelze tak tato dvě řízení považovat pro účely odškodnění za řízení souběžná.
Posuzované řízení bylo dále přerušeno do pravomocného rozhodnutí soudu ve druhém souběžném řízení za účelem posouzení aktivní legitimace žalobce. Nejvyšší soud na základě dovolání žalobce ve druhém souběžném řízení usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. 26 Cdo 1336/2021-529, rozhodl tak, že se v přerušeném řízení pokračuje, přičemž uvedl: „Není slučitelné se zásadou hospodárnosti, aby po dobu více než pěti let bylo dané řízení přerušeno a vyčkávalo se skončení řízení sp. zn. 4 C 126/92, které je dlouhodobě rovněž přerušeno… Odvolací soud nepřistoupil k návrhu na pokračování v řízení odpovědně, když nezohlednil celkovou délku řízení, aby zabránil tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě.“ Také v tomto případě bylo přerušení řízení naprosto neúčelné. Posuzované řízení tak nebylo nijak závislé na výsledku druhého souběžného řízení, a tudíž ani tato dvě řízení nelze považovat pro účely odškodnění za řízení souběžná.
Odvolací soud dále nesprávně posoudil právní otázku, zda lze finanční odškodnění odmítnout z důvodu nebezpečí duplicity odškodnění u řízení souběžného průběhu v případě, kdy duplicita pouze teoreticky hrozí nebo až ve chvíli, kdy odškodnění již bylo reálně vyplaceno, resp. soudem pravomocně přiznáno. Žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve výši 62 000 Kč za druhé souběžné řízení, a to za období od 31. 3. 1992 do 31. 1. 2000. Tedy za zcela jiné období, než za které je požadováno odškodnění v posuzovaném případě, tj. za období od 27. 10. 2003 dosud. Žalobce žádá odškodnění i za další délku druhého souběžného řízení v jiném řízení, ale v tomto řízení dosud nebylo vydáno žádné meritorní rozhodnutí. Nárok tak nelze zamítnout z důvodu duplicity odškodnění v případě, kdy odškodnění za nepřiměřenou délku souběžného řízení nebylo skutečně poskytnuto, resp. soudem přiznáno, a jedná se tak o duplicitu pouze hrozící, teoretickou. Ad absurdum může nastat situace, kdy dvě řízení o odškodnění souběžných sporů budou na sebe vzájemně odkazovat ohledně hrozící duplicity a žalobce reálně nebude odškodněn ani v jednom řízení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel dovolání dále doplnil svým podáním ze dne 1. 10. 2021. K tomuto podání však dovolací soud nepřihlížel, neboť nebylo sepsáno advokátem, jak vyžaduje §241 odst. 4 o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Dovolatel přípustnost dovolání vymezil tak, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V případě druhé dovolací otázky spočívající v tom, zda lze finanční odškodnění odmítnout z důvodu nebezpečí duplicity odškodnění u řízení souběžného průběhu v případě, kdy duplicita pouze teoretický hrozí, dovolatel nikterak nevymezil, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit. V této části tudíž dovolání obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
V případě první dovolací otázky dovolatel namítá odklon od rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, v němž Nejvyšší soud uvedl: „Není ovšem správný názor žalované, že v přerušeném řízení nemůže s odkazem na §111 o. s. ř. docházet k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk. V kompenzačním řízení je vždy nutno zkoumat, z jakého důvodu bylo řízení přerušeno a bylo-li řízení přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., je nutno se zabývat tím, zda vyřešení otázky v řízení, kvůli kterému bylo původní řízení přerušeno, skutečně k rozhodnutí sporu v původním řízení přispělo. Skutečnost, že se účastníci proti rozhodnutí soudu o přerušení řízení nebránili odvoláním, je v případě přerušení řízení podle §109 odst. 2 o. s. ř. právně nevýznamná, neboť dle daného ustanovení má soud možnost, nikoli povinnost, řízení přerušit a je tedy výhradně na soudu, zda k přerušení řízení přistoupí či nikoli. Musí tak přitom činit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).“
Z uvedené citace je zřejmé, že dovolatelem odkazovaný závěr Nejvyššího soudu se týká posouzení otázky, zda došlo k porušení práva ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), tedy zda došlo k nepřiměřené délce řízení. V nyní posuzované věci však soudy nižších stupňů dospěly k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení již z důvodu nepřiměřené délky řízení vedlejších. Na posouzení účelnosti přerušení posuzovaného řízení tudíž dovolatelem napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť i v případě, že by přerušení řízení bylo neúčelným, nemohl by tento závěr vést k jinému závěru, než že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2237/2017).
Pro posouzení otázky, zda újma, která je účastníkovi více řízení působena, je újmou jedinou, není rozhodující posouzení účelnosti přerušení řízení, nýbrž posouzení toho, zda dvě nebo více soudních řízení spolu svým předmětem souvisí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 348/2010). Odvolací soud tak postupoval v souladu s právě uvedeným závěrem, pokud uzavřel, že vedlejší řízení, jejichž předmětem byla otázka vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům, jsou určujícími pro posuzované řízení, jehož předmětem je právo na nájemné za předmětné pozemky, přičemž odkázal též na závěr Nejvyššího soudu uvedený v usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015, vydaném v posuzovaném řízení.
Pokud jde o dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1336/2021, v němž Nejvyšší soud již přerušení posuzovaného řízení dále účelným neshledal, toto usnesení bylo vydáno až po rozhodnutí odvolacího soudu v nynějším řízení 16. 6. 2021. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu