ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3751.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3751/2020-129
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce M. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 795/40, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 688 402 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 140/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 18 Co 301/2019-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 18 Co 301/2019-96, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhal na žalované náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), a to zaplacení částky 688 402 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 8. 2017 do zaplacení. Žalovaná částka se skládá ze tří položek. Škoda ve výši 256 635 Kč vznikla v důsledku chybného výpočtu doměřené daně z příjmu a nesprávného úředního postupu Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 5. Tento správní orgán v rozporu se zákonem řádně nedoručil žalobci dodatečný platební výměr ze dne 9. 9. 2014, č. j. 5485600/14/2005-24801-109438, vydaný na základě dodatečného daňového přiznání (v pořadí již druhého za rok 2009) k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 podaného žalobcem dne 1. 10. 2013 a znemožnil tak žalobci uplatnit opravný prostředek. Škoda ve výši 431 767 Kč vznikla v důsledku chybného výpočtu doměřené daně z příjmu a nesprávného úředního postupu Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 5. Správní orgán v rozporu se zákonem nedoručil řádně žalobci dodatečný platební výměr ze dne 9. 9. 2014, č. j. 5488746/14/2005-24801-109438, vydaný na základě dodatečného daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 podaného žalobcem dne 27. 9. 2013 a znemožnil tak žalobci možnost uplatnit opravný prostředek. Podle tvrzení žalobce je z obou předmětných dodatečných daňových výměru zřejmé, že správce daně postupoval podle §144 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, přičemž v poučení nepřipustil opravný prostředek o odvolání, výsledek doměření žalobci neoznámil a dodatečný platební výměr podle §144 odst. 1 daňového řádu pouze založil do spisu. V obou případech však podmínky pro postup podle §144 daňového řádu nebyly splněny, neboť doměřovaná daň se od daně dodatečně tvrzené daňovým subjektem, tedy žalobcem, odchylovala. Škoda ve výši 63 814 Kč spočívá v nesprávně předepsaném úroku z prodlení za zdaňovací období 1. 1. 2010 – 31. 12. 2010 stanoveném platebním výměrem Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 5 ze dne 7. 9. 2015, č. j. 59177711/15/2005-51521-109438. Při jednání konaném dne 18. 6. 2019 vzal žalobce žalobu co do této částky částečně zpět, přičemž uvedl, že platební výměr na úrok z prodlení byl daňovou správou posléze zrušen a úrok nebyl nikdy žalobcem zaplacen.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 12 C 140/2017-68, rozhodl tak, že se řízení co do částky 63 814 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 3. 8. 2017 do zaplacení zastavuje (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že se zamítá žaloba, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 624 588 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů částku 1 500 Kč (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 18 Co 301/2019-96, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (II.) a v nákladovém výroku (III.) potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které rekapituloval následovně. Poslední známá daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 byla stanovena žalobci pravomocným platebním výměrem (dodatečným platebním výměrem ze dne 6. 2. 2012, č. j. 63969/12/005912109438, vydaný Finančním úřadem pro Prahu 5) ve výši 3 612 825 Kč. Žalobce v dodatečném daňovém přiznání tvrdil nově zjištěnou daň ve výši 3 381 645 Kč a jako poslední známou daňovou povinnost uvedl částku 3 869 460 Kč. Správce daně v dodatečném platebním výměru ze dne 9. 9. 2014 č. j. 54850600/14/2005-24801-109438, vycházel při stanovení nové daně zcela z výše daně dodatečně tvrzené žalobcem v částce 3 381 645 Kč. Při výpočtu rozdílu mezi nově vyměřenou daní a poslední známou daňovou povinností správce daně vycházel z poslední známé daně ve výši 3 612 825 Kč a v souladu s §143 odst. 2 daňového řádu doměřil daň ve výši rozdílu poslední známé daně a částky nově zjištěné, tedy daň ve výši -231 180 Kč (poslední známá daň, tj. 3 612 825 Kč, mínus nově stanovená daň, tj. 3 381 645 Kč). Poslední známá daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 byla stanovena žalobci pravomocným platebním výměrem (platební výměr ze dne 21. 11. 2011, č. j. 664364/11/005912109438, ze dne 21. 11. 2011, vydaný Finančním úřadem pro Prahu 5) ve výši 2 545 010 Kč. Žalobce v dodatečném daňovém přiznání ze dne 27. 9. 2013 tvrdil nově zjištěnou daň ve výši 2 772 248 Kč a jako poslední známou daňovou povinnost uvedl částku 2 912 963 Kč. Správce daně v dodatečném platebním výměru ze dne 9. 9. 2014, č. j. 5488746/14/2005-24801-109438, vycházel při stanovení nové daně zcela z výše daně dodatečně tvrzené žalobcem v částce 2 772 248 Kč. Při výpočtu nově vyměřené daně správce daně vycházel z poslední známé daně ve výši 2 545 010 Kč a v souladu s §143 odst. 2 daňového řádu doměřil daň ve výši rozdílu poslední známé daně a částky nově zjištěné, tedy daň ve výši 227 238 Kč (poslední známá daň, tj. 2 545 010 Kč, mínus nově stanovená daň, tj. 2 772 248 Kč).
5. Soud prvního stupně věc právně hodnotil tak, že postup správce daně podle §144 odst. 1 daňového řádu byl v souladu se zákonem. Pokud by případně (navzdory uvedenému) postup správce daně byl shledán za nesprávný úřední postup, bylo by třeba zvážit vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Přestože by nesprávné poučení účastníka o nepřípustnosti možnosti odvolání samo o sobě mohlo představovat nesprávný úřední postup, tvrzený nezákonný postup správce daně vyústil ve vydání rozhodnutí – dodatečného platebního výměru. Stejnopisy dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období za rok 2009 ze dne 9. 9. 2014 a dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období za rok 2010 ze dne 9. 9. 2014 byly žalobci doručeny dne 26. 9. 2016. Daňový řád v §110 pamatuje na situaci, kdy v případě nesprávného poučení je možné se odvolat, a to ve lhůtě 3 měsíců ode dne doručení rozhodnutí. Pokud žalobce tvrdí, že mu nesprávným poučením byla odňata možnost uplatnit opravný prostředek, zákon na takové situace pamatuje, a žalobce měl možnost se v 3 měsíční lhůtě odvolat s odkazem na sporný výklad a aplikaci ustanovení §144 daňového řádu. Pokud žalobce této možnosti nevyužil, i v případě, že by byl prokázán nesprávný úřední postup správce daně, zůstává otázkou, zda by nezákonný postup mohl být shledán jako jediná příčina případného vzniku škody. Vznik škody rovněž nebyl prokázán. Škodu chápeme jako majetkovou újmu vzniklou ve sféře poškozeného vyjádřitelnou v penězích, která je proto taky penězi nahraditelná. Takovou újmou se rozumí především majetková újma spočívající v konkrétním zmenšení již existujícího majetku poškozeného. Žalobce však nebyl přes poučení soudem schopen při jednání alespoň tvrdit, (natož prokazovat) skutečný vznik škody, tj. škodu nejen početní, ale skutečnou, faktickou, přestože se žalovaná už v písemném vyjádření k žalobě bránila tím, že ze strany žalobce nedošlo k úhradě napadeným dodatečným platebním výměrem doměřené daně.
6. Odvolací soud v souvislosti s právní stránkou věci předně poukázal na (některé) závěry soudu prvního stupně a dále konstatoval, že:
6.1. „V daném případě by protiprávní zmenšení majetku poškozeného spočívalo v tom, že by poškozený zaplatil na dani z příjmu fyzických osob v ČR (resp. zaznamenal rozdíl na svém daňovém účtu) v částce celkově vyšší, než určené na základě výměrů vydaných českou daňovou správou na základě dodatečných výměrů za období 2009, 2010. To ovšem žalobce ani netvrdil. Žalobce dokonce ani netvrdil, zda, resp. z jakého titulu, má právo na částku 256.635 Kč za rok 2009 a na částku 367.953 Kč za rok 2010, o něž navýšil údaje zapsané do kolonek ‚78‘ pro přenesení údaje o poslední známé daňové povinnosti. Je tedy správný závěr soudu I. stupně, že nebyl ani tvrzen vznik škody ve smyslu její právní definice.
6.2. Při zkoumání příčinné souvislosti u odpovědnosti za škodu nejde o zjišťování příčinné souvislosti ve filozofickém slova smyslu, nýbrž ve smyslu právním; jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Proto může být, obecně vzato, učiněn i závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi pochybením správního orgánu (správce daně) a škodou vzniklou žalobci, pokud by bylo doloženo, že by žalobce nebyl s uplatněním svého nároku úspěšný, ani pokud by bylo řízení o opravném prostředku proti výměru proběhlo. Pro daný případ to znamená, že ani případná vada právního posouzení věci správcem daně, která by se projevila neoprávněným užitím formy doručení platebních výměrů založením do spisu podle §144 odst. 1 DŘ, nepředstavuje bez dalšího pochybení způsobilé založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
6.3. Pokud jde o otázku, zda v důsledku postupu správního orgánu spočívajícího v tom, že akceptoval žalobcem vypočtenou daňovou povinnost za rok 2009 a 2010, aniž žalobce formou zaslání výměru informoval o tom, že došlo k přepočtení částek rozdílu mezi tvrzenou poslední daňovou povinností a žalobcem určenou celkovou daňovou povinností za rok 2009, resp. 2010, vznikla žalobci nějaká škoda, resp. zda by byl žalobce v případě uplatnění opravných prostředků před uplynutím prekluzivní lhůty pro vyměření daně úspěšný s prosazením svého názoru ohledně výše částek tvrzených záporných doměrků daně v letech 2009 a 2010, o tom žalobce netvrdil nic.
6.4. Lze tedy schválit zásadní závěr soudu I. stupně, že žalobce ani po poučení soudem skutkově nevymezil ani škodu ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným postupem správního orgánu a vznikem škody, pokud pouze označil číselné údaje představující rozdíl mezi poslední daňovou povinností a novou daňovou povinností odlišné od údajů, k nimž dospěl ohledně výše daně za r. 2009, 2010 správní orgán – správce daně na základě opraveného údaje v ř. ‚78‘, v souladu s instrukcí §141 odst. 1, věty třetí DŘ (‚Poslední známá daň je výsledná daň, jak byla správcem daně dosud pravomocně stanovena v dosavadním průběhu daňového řízení o této dani‘).
6.5. Vzhledem k uvedenému lze tedy schválit zásadní závěr soudu I. stupně, že žaloba nemůže být úspěšná pro neunesení břemene tvrzení o skutečnostech rozhodných pro dovození odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, aniž bylo nutno zabývat se posouzením postupu správce daně z hlediska §13 odst. 1 OdpŠk.“
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovolání, přičemž přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
8. Dovolatel konkrétně namítá, že je nesprávný názor odvolacího soudu, podle nějž dovolatel neuplatnil žádné tvrzení, které by opravňovalo k závěru, že žalobci škoda vznikla. Již v žalobě bylo uvedeno, že dovolatel měl na daňovém účtu ponechán významný přeplatek a finanční úřad dodatečně (a nesprávně) vyměřenou daň započetl na disponibilní přeplatek dovolatele u finančního úřadu. Fakticky tedy došlo k úhradě dodatečně doměřené daně (byť bez přičinění žalobce), protože žalobci byl snížen vratitelný přeplatek daně. Na straně dovolatele tak vznikla škoda, ačkoliv nedošlo v daném případě k přímé platbě či převodu příslušné částky. Ke zmenšení dovolatelova majetku nepochybně došlo. Dovolatel v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1603/2009, podle kterého se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, podle nějž ke zmenšení majetkového stavu, který je východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její výše, dochází tím, že se zmenší hodnota aktiv takovým způsobem, že jejich celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. I pokud by soudy případně dospěly k závěru, že výše škody nebyla v žalobě dostatečně vyčíslena, mohly postupovat podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2529/2008, v němž bylo konstatováno, že pokud poškozený prokáže v občanském soudním řízení vznik škody, ale již neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, pak ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení §136 o. s. ř. Dovolatel rovněž zpochybňuje závěr, podle nějž správce daně dospěl v obou případech dodatečných přiznání k dani z příjmu fyzických osob, která žalobce podal za období roku 2009 a 2010, k závěru, že došlo ke změně okolností rozhodných pro určení daňové povinnosti podle §143 odst. 4 daňového řádu, přičemž akceptoval jako (nově) zjištěnou daňovou povinnost (celkem za období 2009 i celkem za období 2010) vždy částku vypočtenou žalobcem a uvedenou v příslušných dodatečných přiznáních k dani za období 2009 a za období 2010. Rovněž dovolatel zpochybňuje tvrzení odvolacího soudu, že zmíněné částky nezpochybňoval v rámci svých tvrzení o vzniklé škodě. Postup daňové správy, která částky uvedené v dodatečném daňovém přiznání chybně akceptovala, a tím ve svém důsledku vycházela při stanovení daňové povinnosti z nesprávných údajů, byl v žalobě jednoznačně zpochybňován. Správci daně muselo být na základě podkladů předložených žalobcem jednoznačně zřejmé, že příjmy ze závislé činnosti nepřebírá ve shodě s podaným přiznáním, a současně se mu dostalo potřebného vysvětlení, jak dovolatel při sestavení dodatečných přiznání za rok 2009 a 2010 postupoval. Dovolatel dále nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že v daném případě by protiprávní zmenšení majetku poškozeného spočívalo v tom, že by poškozený zaplatil na dani z příjmu fyzických osob v ČR (resp. zaznamenal rozdíl na svém daňovém účtu) v částce celkově vyšší, než určené na základě výměrů vydaných českou daňovou správou na základě dodatečných výměrů za období 2009, 2010. Názor odvolacího soudu, podle kterého je rozhodující, že daňová povinnost byla stanovena na základě žalobcem zpracovaných daňových přiznání, a proto žalobci nemohla vzniknout, relativizuje povinnosti daňových orgánů. Dovolatel vypočítal a uvedl výši škody konkrétně, a to jako rozdíl mezi výší daně, která měla být v souladu s platnou legislativou za roky 2009 a 2010 odvedena, a mezi výší daně, která mu byla připsána na osobní daňový účet na základě doměřovacího řízení správce daně. Dovolatel sice pochybil tím, že předmětné příjmy zdaňované srážkovou daní zahrnul do svého dodatečného daňového přiznání za rok 2009 a 2010 a zároveň si uplatnil zápočet sražené daně (čímž byl vliv těchto příjmů na výslednou daňovou povinnost žalobce v podstatě nulový), ale správci daně mělo být toto zahrnutí příjmů zdaňovaných výlučně konečnou srážkovou daní ze všech okolností podání dodatečných přiznání za roky 2009 a 2010 zřejmé. Pokud správce daně příjmy zdaňované srážkovou daní zahrnul do dílčího základu daně ze závislé činnosti, postupoval nezákonně. Správce daně ani dovolatele nevyzval k odstranění pochybností. Došlo tak ke dvojímu zdanění vybraných příjmů ze závislé činnosti dovolatele, přičemž tato podruhé odvedená daň ve výši 624 588 Kč představuje škodu na straně dovolatele. Daňová správa nepochybně postupovala nesprávně, neboť nehodnotila všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti tak, aby byla správně a v souladu se zákonem vyměřena daň. Při dodatečném vyměření daně správce daně posoudil tytéž skutečnosti odlišně od předchozího vyměření daně, čímž porušil princip legitimního očekávání zakotvený v §8 odst. 2 daňového řádu. Správcem doměřená daň ve výši rozdílu poslední známé daňové povinnosti a částky zjištěné za roky 2009 a 2010 se odchylovala od částky uvedené v daňovém přiznání na řádku 80. Tyto skutečnosti odvolací soud nebral v úvahu, ale formalisticky a nesprávně vyšel z částek uvedených na jednom konkrétním místě formulářů daňových přiznání, aniž by se zabýval ostatními částmi daňových přiznání a skutečnostmi, na nichž byly uvedené částky založeny. Rovněž nebylo vzato v úvahu, jaké povinnosti daňová správa má v rámci vyměřovacího řízení. Správný není ani názor odvolacího soudu, že žalobcem tvrzený okruh skutečností soudu neumožnil posouzení dalších předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Ze žaloby jednoznačně vyplývá, že nesprávný úřední postup státu spočívá primárně v nesprávném stanovení daňové povinnosti a nedoručení předmětných platebních výměrů a že se jedná o odvozený důsledek pochybení spočívající v tom, že správce daně akceptoval nesprávně vypočtenou daň, postupoval tak, jako by daň byla stanovena správně, a daňové výměry založil do daňového spisu žalobce. V žalobě bylo tvrzeno, že pokud by měl dovolatel možnost podat proti daňovým výměrům opravný prostředek, byla by daň následně vyměřena ve shodě s podaným dodatečným daňovým přiznáním. Rovněž závěr odvolacího soudu týkající se příčinné souvislosti byl dovoláním zpochybněn. Podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávně vyměřenou daní (nesprávným úředním postupem) a škodou (uhrazením daně formou započtení stanovené daňové povinnosti proti přeplatku na daňovém účtu) byla splněna a byla ze skutečností uváděných v žalobě zřejmá. Dovolatel v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 5 Afs 9/2009-65, z něhož vyplývá, že pokud z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu správce daně dojde k prekluzi práva v neprospěch daňového subjektu, lze nepříznivé důsledky (např. nevrácení daně), které takovým postupem vzniknou, řešit jen postupem podle OdpŠk.
9. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že souhlasí s právním názorem Městského soudu v Praze obsaženým v napadeném rozsudku. Namítá současně, že dovolatel nikde v rámci dovolání neuvádí, v čem spočívá tvrzená odchylka, ani jaká otázka je předložena a nebyla dosud vyřešena Nejvyšším soudem ČR, a nejsou tak naplněny požadavky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Navrhuje tak, aby dovolání bylo odmítnuto.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
11. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
12. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
14. Podle §242 odst. 3) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
15. Pakliže dovolání směřuje i do výroků o nákladech řízení (dovolatel výslovně uvádí, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu), nemůže být dovolání v tomto rozsahu přípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené ovšem nemění ničeho na možnosti dovolacího soudu výroky o nákladech řízení (jakožto závislé výroky) zrušit v případě, že dovolání směřující do rozhodnutí ve věci samé shledá důvodným.
16. Z obsahu dovolání je patrné přesvědčení dovolatele, že již prostřednictvím žaloby unesl břemeno tvrzení, přičemž dovozuje, že se odvolací soud musel dopustit nesprávného (s judikaturou nesouladného) výkladu pojmu škoda, a v této souvislosti poukazuje na konkrétní závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání lze v ostatním hodnotit jako nezaostřené směrem ke konkrétním právním otázkám; spíše tedy polemiku s odvolacím soudem (potažmo soudem prvního stupně). Uvedený charakter dovolání zjevně plyne z nedostatků odůvodnění napadeného rozsudku, o nichž bude pojednáno dále, a nelze jej tedy spravedlivě klást k tíži dovolatele.
17. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení právní otázky týkající se nesení břemena tvrzení v případech žalob požadujících náhradu škody.
IV. Důvodnost dovolání
18. Podle §1 o. s. ř., občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.
19. Podle §6 o. s. ř. v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.
20. Podle §79 o. s. ř., řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
21. Podle §101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména
a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem,
c) dbát pokynů soudu.
22. Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odst. 4).
23. Podle §120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odst. 1). Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst. 2). Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odst. 3).
24. Podle §212a odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§205 odst. 2).
25. Podle §212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud též přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. K jiným vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jen jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.
26. Podle §26 OdpŠk Pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
27. Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, mimo jiné uvedl, že [m]ěřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
28. Odpovědnost státu je založena za současného splnění tří předpokladů, a sice že došlo k nesprávnému úřednímu postupu (popř. k vydání nezákonného rozhodnutí), že poškozenému byla způsobena škoda, a že vznik této škody je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem (popř. s nezákonným rozhodnutím). Jak uvádí např. VOJTEK, P. §26 (Vztah k občanskému zákoníku). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 225: „Škodou je podle §2894 ObčZ újma na jmění, tedy na materiálních hodnotách, jejichž souhrn je dán majetkem a dluhy poškozeného (§495 ObčZ); za škodu je tedy možno i nadále považovat jen takovou újmu, která se nepříznivě projeví v majetkové hodnotě (stavu) poškozeného. Rozlišuje se přitom skutečná škoda a ušlý zisk. Skutečnou škodou je zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí (odcizení peněz či věci, její poškození, zbytečně vynaložené náklady apod.) a náhrada za ni představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem, který spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Oproti pojetí škody podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, která nepovažovala za skutečnou škodu vznik dluhu, který dosud nebyl zaplacen (NS sp. zn. 25 Cdo 986/2001, Rc 14/2005), stanoví §2952 věta druhá ObčZ výslovně, že skutečná škoda může spočívat i ve vzniku dluhu. Poškozený má tehdy právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.“
29. Dovolací soud se otázce týkající se požadavku vnést do řízení informace podrobně věnoval v rozsudku ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, v němž mimo jiné uvedl: „Pokud se týká požadavku na uvedení informací skutkového charakteru, jež mají být v civilním sporném řízení předneseny, lze primárně poukázat na §79 o. s. ř. podle kterého žaloba krom jiného musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností. Jak plyne např. již z usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Splnění minimalistického požadavku na řádný obsah žaloby podle §79 o. s. ř. samo o sobě neznamená, že v řízení byly předloženy dostatečné informace skutkového charakteru pro úspěch žaloby. Pro ten musí být v řízení poukázáno (v zásadě se tak děje prostřednictvím tvrzení žalobce) zejména též na konkrétní skutečnosti odpovídající abstraktním znakům skutkové podstaty právní normy, na níž se zakládá uplatňovaný nárok. Nevyjdou-li takové skutečnosti v řízení najevo z přednesů nebo jiným přípustným způsobem, soud rozhodne v neprospěch strany zatížené objektivním důkazním břemenem (srov. např. Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním . Praha: Leges a Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017. s. 77). (…) Je-li do řízení přípustným způsobem vnesen objem skutkových informací odpovídající výše uvedeným požadavkům, jedná se obecně o míru dostatečnou (žaloba za daných okolností může být úspěšná). [P]ro unesení břemene tvrzení (tvrzení v užším slova smyslu) je podstatné vyjádření konkrétních skutečností odpovídajících abstraktním znakům skutkové podstaty právní normy, na níž se zakládá uplatňovaný nárok, přičemž žádný další požadavek na doplnění tvrzení (v užším slova smyslu) být kladen nemůže. Jinak řečeno, neuvedení jiných informací nemůže mít za následek zamítnutí žaloby z důvodu neunesení břemene tvrzení.“
30. Z výše uvedeného plyne, že testem, zda jsou tvrzení (v užším slova smyslu - tedy z hlediska břemene tvrzení) dostatečná, je zodpovězení otázek, zda na základě těchto tvrzení lze dovodit, podle které právní normy má být věc posuzována, a zda jsou všechny skutkové znaky dané právní normy pokryty skutkovými tvrzeními. Právní hodnocení přesahující vyhodnocení otázky, jaká skutková tvrzení jsou nezbytná pro naplnění právní normy, a stejně tak posouzení, zda tvrzené okolnosti bude možné prokázat, přesahují rámec hodnocení nesení břemene tvrzení.
31. Účastníku, kterého tíží břemeno tvrzení ohledně existence škody, k jeho unesení postačuje, pokud je z jeho tvrzení zřejmé, že došlo ke zmenšení jeho majetkového stavu a v čem toto zmenšení spočívá. Postup soudů nesmí být přehnaně formalistický, a měl by směřovat k posouzení výše (v odst. 27 tohoto odůvodnění) uvedeného. Jelikož se význam pojmu „škoda“ v právním smyslu zjevně výrazně neodlišuje od významu stejného pojmu v obecném pojetí, může účastník unést břemeno tvrzení, též pokud používá pojmu škoda (není-li zřejmé, že tímto nevyjadřuje zmenšení majetkového stavu) a vyplývá-li povaha škody již z informací, kterými je vymezován předmět řízení po skutkové stránce (jinými slovy řečeno - břemeno tvrzení o existenci škody může být naplněno např. i v rámci formulace petitu žaloby). Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, bylo po účastníku řízení nesoucímu břemena ohledně existence škody, který uváděl skutková tvrzení o jemu vzniklém dluhu, třeba vyžadovat tvrzení o úhradě dluhu, neboť vznik dluhu samotného za škodu pokládán nebyl.
32. Tvrzení příčinné souvislosti spočívá ve vyjádření vztahu mezi škodnou událostí (jako příčiny) a škody (jako důsledku). Pokud je poměr (byť zcela jednoduše) vyjádřen, zásadně nelze věc rozhodnout pro neunesení břemena tvrzení ohledně příčinné souvislosti. Pro dané posouzení není rozhodné, nakolik se soudu jeví vyjádření příčinné souvislosti za zkratkovité, nezpůsobilé prokázání, či vyloučené.
33. Jak již bylo naznačeno výše, odůvodnění napadeného rozhodnutí trpí vážnými nedostatky. Na jeho základě lze učinit závěr, že odvolací soud ohledně neunesení břemene tvrzení vychází z výrazně nesprávného právního posouzení, jež se zcela míjí s výše vyjádřenými právními závěry. Odůvodnění napadeného rozhodnutí samo neumožňuje rozpoznat zdroj zmíněné nesprávnosti.
34. Vzhledem k uvedenému může dovolací soud toliko konstatovat, že rozhodnutí soudu prvního stupně vychází především ze srozumitelného (což neznamená nutně správného) závěru, že ke škodné události nedošlo, neboť správce daně postupoval v souladu se zákonem. Soud prvního stupně dále uvedl, že jelikož tvrzený nesprávný úřední postup [jímž podle soudu prvního stupně mělo být nesprávné poučení účastníka o způsobu, jak má pokračovat v řízení (nepřipuštění možnosti odvolání)] vyústil ve vydání dodatečného platebního výměru, zůstává otázkou, zda by nezákonný postup mohl být shledán jako jediná příčina případného vzniku škody. Dalším argumentem soudu prvního stupně bylo, že: „[ž]alobce však nebyl přes poučení soudem schopen při jednání alespoň tvrdit, (natož prokazovat) skutečný vznik škody, tj. škodu nejen početní, ale skutečnou, faktickou, přestože se žalovaná už v písemném vyjádření k žalobě bránila tím, že ze strany žalobce nedošlo k úhradě napadeným dodatečným platebním výměrem doměřené daně.“ Závěrem pak soud prvního stupně shrnul, že všechny tři základní podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu absentují.
35. Odvolací soud se (oproti soudu prvního stupně) zcela vyhnul posouzení, zda došlo ke škodné události, a (zdánlivě) se ztotožnil se zbylými argumenty soudu prvního stupně, když uvedl, že: „[l]ze … schválit zásadní závěr soudu I. stupně, že žalobce ani po poučení soudem skutkově nevymezil ani škodu ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným postupem správního orgánu a vznikem škody …“ a že: „lze tedy schválit zásadní závěr soudu I. stupně, že žaloba nemůže být úspěšná pro neunesení břemene tvrzení o skutečnostech rozhodných pro dovození odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, aniž bylo nutno zabývat se posouzením postupu správce daně z hlediska §13 odst. 1 OdpŠk.“
36. Co se týká příčinné souvislosti, rozhodnutí soudu prvního stupně zjevně nespočívá na závěru, že nebyla tvrzena, ale toliko že není dána (resp. že zůstává otázkou, zda by nezákonný postup mohl být shledán jedinou příčinou případného vzniku škody). Pokud odvolací soud uzavřel, že příčinná souvislost nebyla ani tvrzena, aniž by dal účastníkům možnost se k danému názoru vyjádřit, natož poskytl poučení, jedná se o závěr překvapivý. Jaká by měla být povaha nedostatku v tvrzení ohledně příčinné souvislosti, z napadeného rozhodnutí zjistit nelze, a rozhodnutí je v tomto ohledu též nepřezkoumatelné.
37. K existenci škody soud prvního stupně uzavřel, že nebyla tvrzena. Lze se domnívat, že tento závěr byl učiněn na základě názoru soudu prvního stupně, podle nějž dovolatel netvrdil uhrazení dodatečným platebním výměrem nesprávně doměřené daně. Napadené rozhodnutí se nedostatku v tvrzení škody věnuje v odstavcích 17 až 19, které ovšem dostatečně srozumitelné vysvětlení neposkytují. Rozhodnutí je i v tomto bodě nepřezkoumatelné.
38. Dovolacímu soudu se jeví být možné, že soudy nižších stupňů neporozuměly žalobním tvrzením. S ohledem na uvedenou možnost (a toliko obiter dictum ) dovolací soud uvádí, že by soudy (v zájmu porozumění žaloby) v dalším průběhu řízení neměly vycházet z předpokladu, že dovolatel ve svých dodatečných platebních výměrech udělal chybu (pouze) v řádcích 78 dodatečných daňových přiznání, což jej vedlo k nesprávnému výpočtu daně (na řádku 80). Ze žaloby je totiž dostatečně patrné tvrzení, že v dodatečných daňových přiznáních (na řádku 80) uvedená daň byla ve správné výši (byť daňové přiznání jinak správně vyplněno nebylo) a že správce daně postupoval chybně, pokud daň vypočetl tak, že vycházel z údajů obsažených v dodatečných daňových přiznáních s výjimkou údaje na řádku 78, který opravil, což vedlo k doměření daně (na řádku 15 dodatečných platebních výměrů) ve výši, kterou dovolatel pokládá za nesprávnou.
39. Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému zrušil, podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
40. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu