ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3894.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3894/2020-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce T. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) J. K. , narozenému XY, bytem XY, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 3/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 53 Co 286/2018-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 100 Kč s úrokem z prodlení od 23. 8. 2016 do zaplacení a samostatně proti žalované 1) částky 149 900 Kč spolu s úrokem z prodlení od 23. 8. 2016 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 probíhalo řízení vedené pod sp. zn. 23 C 272/2012, v němž došlo k průtahům a žalovaný 2) jako ručitel za žalovanou 1) převzal ručení až do částky 100 Kč. Žalobce v daném případě stanovil délku řízení na 3 roky a 7 měsíců. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět ve vztahu k žalovanému 2) bez uvedení důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 26 C 3/2017-115, zastavil řízení proti žalovanému 2) (výrok I), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci částku 32 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 118 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalovanému 2) (výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozhodnutím (v rozsahu, v jakém byl předchozí zcela zamítavý rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 32 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III ohledně částky 68 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 900 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Otázka, zda se pro posuzování délky kompenzačního řízení použijí odlišná kritéria než ta, kterými se posuzuje délka řízení původního, a navazující otázka, zda je v těchto řízeních od státu vyžadována zvláštní péče, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají, neboť takový závěr z žalobcem odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) přímo nevyplývá. Nicméně pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Stejně tak nelze učinit závěr, že se délka kompenzačního řízení posuzuje jinými kritérii, než jaká jsou uvedena v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“). Od těchto závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda při rozhodování o přiměřenosti délky řízení o odškodnění újmy způsobené délkou předcházejícího kompenzačního řízení, jehož předmětem je kompenzace nepřiměřené délky řízení, se krátí odškodnění za první 2 roky o 50 %, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud totiž uzavřel, že v řešené věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, a žalobci tak nevzniklo právo na zadostiučinění za jím tvrzenou nemajetkovou újmu.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky postupu rozhodujících orgánů, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016, „[P]ři posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Při posuzování kritéria postupu orgánu veřejné moci jde zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení. To se týká i těch řízení, která jsou ovládána zásadou dispoziční. Ohled je zde výjimečně možné brát i na dočasnou přetíženost konkrétního soudu či konkrétního soudce, avšak jinak by takoví činitelé jako nedostatečná organizace práce, špatná personální situace, nedokonalá právní úprava atd., mající svůj původ uvnitř soudního či právního systému, neměli sloužit k ospravedlnění nepřiměřené délky řízení.“ Dospěl-li odvolací soud k závěru, že postup soudu při řešení první námitky podjatosti sice přispěl k navýšení celkové délky řízení, nešlo však o bezdůvodnou nečinnost, nýbrž o procesně neekonomický postup, který však považoval za tolerovatelný, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatele, že ESLP považuje kompenzační řízení za jednoduché.
Odvolací soud se při řešení otázky posouzení kritéria složitosti posuzovaného kompenzačního řízení neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že složitost řízení je toliko objektivní kritérium, které může být jednou z příčin prodloužení řízení, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Odvolací soud uzavřel, že šlo po hmotněprávní stránce o středně složitý případ, jelikož žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou jiného, rovněž kompenzačního, řízení, pročež soudy a Ministerstvo spravedlnosti musely posuzovat délku namítaného řízení (a následně i výši zadostiučinění) z hlediska zákonných kritérií. Řízení se zároveň vyznačovalo procesní složitostí, neboť bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy (o věci samé rozhodoval 1× soud prvního stupně, 2× odvolací soud a 1× dovolací soud). Zároveň byly v řízení řešeny 2 námitky podjatosti vznesené žalobcem proti soudcům, kteří věc vyřizovali, přičemž druhá námitka byla zcela bezdůvodná. Jde-li o první námitku podjatosti, ta měla být vskutku (správně) řešena postupem podle §15 odst. 1 o. s. ř. a tento postup soudu přispěl k navýšení celkové délky řízení, nešlo však o bezdůvodnou nečinnost, nýbrž o procesně neekonomický postup, avšak i ten lze (pokud byl ojedinělý – jako v tomto případě) tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebyla nepřiměřená. Hodnotil-li odvolací soud na základě těchto závěrů posuzované řízení jako složité, není toto jeho posouzení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka porušení principu právní jistoty. Nepřihlédl-li totiž odvolací soud bez dalšího k žalobcem označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ESLP, v nichž byla konkrétní řízení shledána nepřiměřeně dlouhými, ačkoliv byla kratší než řízení nyní posuzované, nijak se tím ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které „[p]ři posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. §2 o. s. ř., §2 s. ř. s., §1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a [OdpŠk], popř. čl. 6 Úmluvy [o ochraně lidských práv a základních svobod] mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu“ (srov. část IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu