ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2907.2019.3
sp. zn. 30 Cdo 2907/2019-188
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce T. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) J. K. , narozenému XY, bytem XY, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 3/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, č. j. 53 Co 286/2018-147, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, č. j. 53 Co 286/2018-147, se v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal proti žalovaným zaplacení částky 100 Kč s úrokem z prodlení od 23. 8. 2016 do zaplacení a samostatně proti žalované 1) částky 149 900 Kč spolu s úrokem z prodlení od 23. 8. 2016 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 probíhalo řízení vedené pod sp. zn. 23 C 272/2012, v němž došlo k průtahům a žalovaný 2) jako ručitel za žalovanou 1) převzal ručení až do částky 100 Kč. Žalobce v daném případě stanovil délku řízení na 3 roky a 7 měsíců.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 26 C 3/2017-115, zastavil řízení proti žalovanému 2) (výrok I), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci částku 32 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 118 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč (výrok IV), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalovanému 2) (výrok V).
3. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět ve vztahu k žalovanému 2) bez uvedení důvodu. Soud prvního stupně proto podle §96 odst. 1 o. s. ř. řízení v uvedeném rozsahu zastavil.
4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 272/2012 bylo zahájeno podáním žaloby dne 17. 12. 2012. Žalobce se touto žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 171 750 Kč s příslušenstvím. Dne 24. 5. 2013 vznesl žalobce námitku podjatosti soudce, o které rozhodl Městský soud v Praze dne 2. 10. 2013 tak, že JUDr. Pavel Vlach je vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Další námitka podjatosti proti soudci Mgr. Pavlu Riedlbauchovi již neuspěla, o čemž rozhodl Městský soud v Praze dne 12. 3. 2014. Po doplnění žaloby byl dne 19. 9. 2014 vyhlášen zamítavý rozsudek, který napadl žalobce odvoláním. Městský soud v Praze dne 29. 1. 2015 rozsudek zčásti změnil a zčásti potvrdil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud dne 23. 9. 2015 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Na jednání konaném dne 7. 1. 2016 Městský soud v Praze vyhlásil rozsudek, jímž zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 2. 2016.
5. Podáním ze dne 22. 2. 2016 uplatnil žalobce nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 30 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 272/2012 u žalované, která stanoviskem ze dne 26. 8. 2016 odmítla nárok žalobce uspokojit s tím, že v daném případě nedošlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
6. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle §1, §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k překročení doby, která by byla ještě považována za přiměřenou s přihlédnutím ke složitosti předmětu řízení. Po takto zjištěné existenci nesprávného úředního postupu v podobě průtahů v řízení dle §13 OdpŠk, se soud zabýval dalšími kritérii rozhodnými pro posouzení dané věci.
7. Dle soudu prvního stupně nešlo o složitou věc ve smyslu hmotného práva, řízení si však vyžádalo širší dokazování a věc byla za účelem doplnění dokazování odročena. Věc byla posuzována na všech třech stupních soudní soustavy, u odvolacího i dovolacího soudu byla věc rozhodována dvakrát. Podle soudu prvního stupně šlo o jistou procesní složitost, kdy soud rozhodoval několikrát o námitce podjatosti, bylo třeba doplnit žalobu, po zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem se odvolací soud musel řídit právním názorem Nejvyššího soudu a věc znovu projednat. Žalobce doplňoval žalobu, podával námitky podjatosti, prvně podaná námitka podjatosti proti soudci, který věc rozhodoval, byla úspěšná, další námitka však již byla zamítnuta pro nedůvodnost. Žalobce nevyužil žádného dostupného prostředku pro odstranění průtahů v řízení. Jednání poškozeného v předmětném posuzovaném řízení však nelze označit jako liknavé nebo obstrukční. Všechny soudy v dané věci postupovaly bez průtahů, jednotlivé úkony byly prováděny v přiměřených lhůtách. Průtahy v řízení však zapříčinilo jednání soudce soudu prvního stupně, který po vznesené námitce podjatosti předložil věc odvolacímu soudu s tím, že se necítí ve věci podjatý, přestože rozhodoval věc, ze které žalobce požadoval nemajetkovou újmu. Odvolací soud shledal námitku podjatosti soudce jako oprávněnou a věc musel rozhodnout jiný soudce, neboť soudce JUDr. Pavel Vlach byl vyloučen z projednání věci. Bez toho by se délka řízení zkrátila o 5 měsíců. Dalším „zdržením“ ve věci bylo zrušení rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem dne 23. 9. 2015. Odvolací soud rozhodl pravomocně až 5. 2. 2016. Řízení se tedy prodloužilo o dalších 5 měsíců. Význam řízení pro žalobce nebyl posouzen jako vyšší.
8. Soud stanovil základní částku odškodnění za 3 roky a 8 měsíců na 40 000 Kč (15 000 Kč ročně, za první dva roky polovina). Od toho odečetl 20 % za procesní složitost řízení, tj. 8 000 Kč, a žalobci přiznal částku ve výši 32 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu zamítl.
9. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se žaloba s požadavkem na zaplacení částky 32 000 Kč s příslušenstvím zamítá, ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 600 Kč (výrok II).
10. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se řízení nepřiměřeně prodloužilo rozhodováním o námitce podjatosti směřující vůči soudci JUDr. Pavlu Vlachovi a dále o období od 23. 9. 2015, kdy byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, do 5. 2. 2016, kdy nabyl rozsudek právní moci. V prvním případě byla procesními prostředky řešena otázka vyloučení soudce JUDr. Pavla Vlacha z řízení o projednávané věci, postup soudu prvního stupně směřoval – byť poněkud neekonomicky - k odstranění procesní překážky v postupu řízení, byl tedy v konečném důsledku v zájmu vyřízení věci. Odvolací soud však nemohl přehlédnout, že sám žalobce zatížil řízení prodlevou spočívající v nutnosti rozhodovat o jeho další námitce směřující vůči soudci Mgr. Riedlbauchovi, tentokrát zcela nedůvodné. I kdyby bylo možné dovodit, že v postupu soudu došlo k prodlevám v důsledku postupu řešení původní námitky podjatosti, nic podobného nelze dovodit v případě údajného druhého průtahu. Dovolací soud zrušil v rámci mimořádného opravného prostředku rozsudek odvolacího soudu, nicméně odvolací soud bezprostředně ve věci pokračoval v řízení, nařídil plynule jednání a ve věci rozhodl. Tedy postupoval tak, jak mu ukládají procesní předpisy. Období od 23. 9. 2015 do právní moci rozsudku, resp. skončení řízení nebylo zatíženo prodlevou, tím méně průtahem. Podle odvolacího soudu odlišný právní názor dovolacího soudu na problematiku řešenou odvolacím soudem nemůže založit průtah v řízení, rozhodoval-li odvolací soud podle svého nejlepšího vědomí, ledaže by opominul závazný pokyn dovolacího soudu. V namítaném řízení ovšem odvolací soud nebyl zavázán předchozími pokyny dovolacího soudu, jeho úvahy byly autonomní, byly výrazem právního posouzení, se kterým se dovolací soud později neztotožnil.
11. Jelikož není možné „druhý průtah“ uvažovaný soudem prvního stupně považovat za průtah ve smyslu nečinnosti soudu, přichází v poměrech namítaného řízení v úvahu jen prodloužení délky řízení v důsledku postupu při řešení první námitky podjatosti, tedy lze uvažovat nanejvýš o tom, že délka řízení byla prodloužena postupem při řešení námitky podjatosti jako ojedinělé prodloužené délky trvání řízení. Jde-li však v konkrétní věci o prodloužení délky řízení ojedinělé, lze při jinak plynulém průběhu řízení ojedinělé prodloužení jeho délky ještě tolerovat, je-li jinak délka řízení přiměřená. V namítaném řízení byly konány úkony plynule, bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, také žalobce se do jisté míry podílel na prodloužení řízení. Odvolací soud tak uzavřel, že namítané řízení bylo s ohledem na jeho okolnosti ještě řízením přiměřeně trvajícím, tedy nepostiženým nesprávným úředním postupem. Ačkoliv žalobce odkazem na spor Žirovnický proti České republice dovozoval, že řízení kompenzační by mělo na dvou stupních soudní soustavy trvat nejdéle 2 roky, odvolací soud tento obecný pokyn v poměrech souzené věci neaplikoval právě s ohledem na specifické podmínky konkrétní věci. V namítané věci tak dle odvolacího soudu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, nebyly tudíž splněny předpoklady odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu požadovaného zadostiučinění co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím napadl žalobce dovoláním.
13. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání především v pochybení odvolacího soudu, který do celkové délky řízení nezapočítal dobu předběžného projednání nároku u žalované v rozsahu od 22. 6. 2012 do 22. 2. 2013, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, podle nichž je kompenzační řízení zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle §14 OdpŠk je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu.
14. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyslovil závěr, který je v rozporu s judikaturou vyšších soudů včetně Evropského soudu pro lidská práva (Golha proti České republice, Žirovnický proti České republice), porušil tím dle dovolatele jeho právo na spravedlivý proces, jehož imanentní složkou je i předvídatelnost rozhodnutí. Přípustnost dovolání z hlediska zásahu do základních práv žalobce dovozuje především z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, na nějž navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016.
15. K rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice uvedla Kancelář vládního zmocněnce při Evropském soudu pro lidská práva, že podle Evropského soudu pro lidská práva by řízení o náhradu škody způsobené průtahy v jiných soudních řízeních s výhradou zvláštních okolností v zásadě neměla trvat déle než 1 rok a 6 měsíců na jednom stupni soudní soustavy a 2 roky na dvou stupních soudní soustavy.
16. Jestliže spravedlivým procesem je spravedlivé rozsouzení věci, pak je nutno za použití principu „iura novit curia“ dospět k závěru, že dovolatel měl být spravedlivě odškodněn v rámci řádných opravných prostředků do 2 let a nikoliv čekat na odškodnění o 1,5 roku déle z důvodu vadného rozhodování soudů. Dovolatel se domnívá, že mu nemůže být „kladeno za vinu“, že jeho kauza byla řešena u dovolacího soudu, kdy tento žalobci vyhověl a zavázal odvolací soud svým právním názorem, jak věc rozhodnout. Tento právní názor navíc vycházel z konstantní judikatury dovolacího soudu.
17. Dovolatel má za to, že jeho kauza musí být nazírána prizmatem úspěšného mimořádného opravného prostředku – dovolání, k němuž nemělo vůbec dojít, kdyby byl řádně odškodněn. V případě, že by žalobce se svým dovoláním neuspěl, pak by doba řízení mohla být považována za přiměřenou. Rozdílovým kritériem v této věci je dle dovolatele úspěch jeho opravných prostředků a srovnání s délkou přiměřenou pro odškodnění nepřiměřené délky řízení v rozsahu 2 let.
18. V rámci srovnání své věci s jinými poukázal dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, kterým soud dovodil, že řízení trvající 3 roky a 8 měsíců je nepřiměřeně dlouhé. Ten samý závěr pak vyplývá i z nálezu téhož soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, jímž soud dovodil, že řízení trvající 3 roky a 7 měsíců je nepřiměřeně dlouhé. Uvedené je dle dovolatele rovněž v kontextu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016 (ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15) a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2389/2015, v nichž byla řešena otázka délky trvání řízení na úrovni 4 let, přičemž dovolací soud (jakož i Ústavní soud) se přiklonil k závěru, že takováto délka řízení je nepřiměřená.
19. Napadený rozsudek odvolacího soudu je dle dovolatele rovněž v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, v němž Nejvyšší soud uvedl, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
20. Dovolatel dále namítl porušení principu právní jistoty, když poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1390/2012, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016. Napadený rozsudek odvolacího soudu má být rovněž v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 Ads 97/2010.
21. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
22. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
24. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
25. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
26. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Námitka dovolatele, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se zabýval posouzením kritéria postupu orgánů veřejné moci ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, dospěl však k závěru, že úkony v namítaném řízení byly konány plynule, bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy a rovněž žalobce se na prodloužení řízení do jisté míry podílel. S ohledem na uvedené pak uzavřel, že řízení nebylo postiženo nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.
28. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka porušení principu právní jistoty. Nepřihlédl-li totiž odvolací soud bez dalšího k žalobcem označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, v nichž byla konkrétní řízení shledána nepřiměřeně dlouhými, ačkoliv byla kratší než řízení nyní posuzované, nijak se tím ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které „[p]ři posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. §2 o. s. ř., §2 s. ř. s., §1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a [OdpŠk], popř. čl. 6 Úmluvy [o ochraně lidských práv a základních svobod] mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu“ (srov. část IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
29. Rovněž tak se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, posuzoval-li důvody, pro které bylo vydáno kasační rozhodnutí, a bez dalšího na tomto základě neučinil závěr o nepřiměřenosti celkové délky řízení [srov. část IV. písm. c) Stanoviska, rozsudek Nejvyšího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ].
30. Dovolání je přípustné pro řešení otázky započtení doby předběžného projednání nároku podle §14 OdpŠk do celkové délky řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk u posuzovaného kompenzačního řízení, jehož předmětem byl rovněž nárok proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
31. Dovolání je důvodné.
32. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
33. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
34. Podle §14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).
35. Podle §15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).
36. „Smyslem předběžného projednání nároku je umožnit, aby úřad uvedený v §6 nárok posoudil a v případě jeho opodstatněnosti jej uspokojil, čímž je možné předejít řadě zbytečných soudních sporů. Po novele č. 160/2006 Sb. se tento režim vztahuje na všechny nároky vůči státu, tedy i na nároky z nesprávného úředního postupu, které podle předchozí úpravy předběžnému projednání nepodléhaly… Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní předpisy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud). Tím spíše tedy není možné považovat tento specifický institut za správní řízení, na nějž by se vztahovala ustanovení správního řádu; sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem. Aplikace správního řádu je pro tento případ výslovně vyloučena (§1 odst. 3 SprŘ /zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů/)“ (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, komentář k §14).
37. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009).
38. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku první sekce ze dne 8. 2. 2018, Žirovnický proti České republice, č. 10092/13, konstatoval, že v kompenzačním řízení začíná rozhodné období uplatněním předběžného nároku u Ministerstva spravedlnosti, neboť tento krok je podmínkou zahájení soudního řízení o náhradě škody (viz Mocie proti Francii, č. 46096/99, rozsudek ze dne 8. 4. 2003, §21; X proti Francii, č. 18020/91, rozsudek ze dne 31. 3. 1992, §31; mutatis mutandis, Schmidtová proti České republice, č. 48568/99, rozsudek ze dne 22. 7. 2003, §54–55). Skutečnost, že řízení před Ministerstvem spravedlnosti nemá charakter „sporu“ v obvyklém smyslu, na tomto závěru nic nemění.
39. Na citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, v němž uzavřel, že takzvané kompenzační řízení je zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle §14 OdpŠk je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (viz §14 odst. 3 OdpŠk ve spojení s §15 odst. 2 OdpŠk). Na mimosoudní projednání nároku pak navazuje, je-li neuspokojený nárok uplatněn žalobou, řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, případně i před Ústavním soudem.
40. Při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je tak v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle §14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§15 odst. 2 OdpŠk).
41. Uzavřel-li odvolací soud, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, aniž se přitom zabýval fází předběžného projednání nároku u žalované, ačkoliv na ni dovolatel v rámci odvolání poukazoval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
VI. Závěr
42. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení přiměřenosti celkové délky posuzovaného kompenzačního řízení nesprávné, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu ve výše uvedeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
43. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí přiměřenost celkové délky řízení, do které zahrne i dobu předběžného projednání nároku, a v závislosti na tomto posouzení příp. posoudí i otázku vzniku nemajetkové újmy a adekvátní formy zadostiučinění.
44. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu