ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2531.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2531/2016-229
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. Z. , zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 15/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 17 Co 216/2015-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 17 Co 216/2015-104, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2014, č. j. 17 C 15/2014-62, se v plném rozsahu zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se po žalované domáhá konstatování, že bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a na účinný právní prostředek nápravy porušení práva před vnitrostátním orgánem a zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 77/2009, ve kterém žalobkyně podala společně s (tehdejším) žalobcem M. Š. žalobu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 373/2003.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2014, č. j. 17 C 15/2014-62, konstatoval, že nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 77/2009 bylo porušeno základní právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a na účinný právní prostředek nápravy porušení práva před vnitrostátním orgánem zaručené čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I), zamítl žalobu co do částky 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 16 940 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
3. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 9. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5, jehož řízení bylo vedeno pod sp. zn. 24 C 77/2009, domáhala po České republice – Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 373/2003, ve kterém žalobkyně uplatňovala finanční částku z pohledávky postoupené Š. na její osobu ve výši 125 390 Kč. Soud prvního stupně podrobně popsal jednotlivé úkony učiněné v průběhu posuzovaného řízení (sp. zn. 24 C 77/2009) a uzavřel, že účastníci řízení se na průtazích nijak nepodíleli. Došlo však k tomu, že se ústní jednání (dne 5. 4. 2012) nekonalo z důvodu náhlého onemocnění soudkyně. Žalobkyni byla přiznána částka 56 250 Kč s příslušenstvím a co do částky 63 750 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, a to rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, č. j. 24 C 77/2009-183, ve spojení s usnesením ze dne 30. 11. 2012, č. j. 24 C 77/2009-190, s usnesením ze dne 12. 4. 2013, č. j. 24 C 77/2009-197, a s usnesením ze dne 16. 4. 2014, č. j. 24 C 77/2009-202. Rozsudek nabyl právní moci ohledně nároku žalobkyně dne 3. 1. 2013 (poslední opravné usnesení bylo vydáno dne 16. 4. 2014 pod č. j. 24 C 77/2009-202). Dne 27. 6. 2013 vyzvala žalobkyně v rámci předběžného projednání nároku žalovanou k zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím a ke konstatování, že nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 77/2009 bylo porušeno její základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stanoviskem ze dne 14. 11. 2013 žalovaná žádost žalobkyně odmítla jako neodůvodněnou (dne 2. 1. 2014 se žalobkyně svého nároku domáhala u soudu). Soud prvního stupně současně konstatoval, že je mu z jeho činnosti známo, že žalobkyně vystupuje jako žalující strana u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve 12 řízeních (včetně tohoto).
4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Soud prvního stupně uvedl, že řízení vedené pod sp. zn. 24 C 77/2009 (představované nárokem na zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím) trvalo v jednom stupni celkem 3 roky, 3 měsíce a 3 dny do právní moci a do vydání posledního procesního rozhodnutí 3 roky, 7 měsíců a 16 dnů (opravné usnesení). V daném případě se jednalo o věc, která nebyla právně ani skutkově složitá a účastníci se na průtazích nepodíleli. Nejednalo se o trestní ani rodinněprávní věc, která by vedla ke zvýšenému významu předmětu řízení pro žalobkyni (v kompenzačním řízení se rozhodovalo o zadostiučinění za předchozí řízení, jehož předmětem bylo vymáhání postoupené pohledávky Š. ve výši 125 390 Kč, přičemž v řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 77/2009 bylo žalobkyni za předchozí řízení přiznáno odškodnění ve výši 56 250 Kč s příslušenstvím). Žalobkyně není osobou, která se soudním sporům vyhýbá a jen u soudu prvního stupně vyvolala několik sporů proti žalované a je účastníkem i v řízeních před jinými soudy (viz skutečnosti známé z činnosti soudu podle §121 občanského soudního řádu). Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že sice bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“), avšak intenzita zásahu do integrity žalobkyně je zcela mizivá. V nyní posuzovaném případě proto postačuje konstatování porušení práva, když přiznání nemajetkové újmy by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (viz §3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), i s účelem zákona č. 82/1998 Sb. Smyslem zákona není poskytování finanční kompenzace jako zvláštní formy sociální dávky či pravidelného příjmu. Zadostiučinění tak nemůže náležet i účastníkům, jejichž řízení sice trvalo déle než je přiměřené, ale jednalo se o řízení zcela bezvýznamné pro samotného účastníka, který jej vyvolal, a bylo jen jednou z řady řízení, které vede proti státu (v takovém případě zcela postačuje konstatování porušení práva).
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku ze dne 19. 11. 2015, č. j. 17 Co 216/2015-104, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ve věci samé potvrdil. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že tyto činí 18 694 Kč a lhůta k plnění je 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků a vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Odvolací soud v posuzovaném případě vycházel z délky řízení 3 roky, 3 měsíce a 3 dny (tedy ode dne 30. 9. 2009 do 3. 1. 2013, kdy nabyl právní moci rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 77/2009), neboť k datu 3. 1. 2013 nemohla být žalobkyně v nejistotě o tom, jak bude ve věci rozhodnuto (po tomto datu tak ke vzniku nemajetkové újmy nemohlo docházet). Délku řízení pak odvolací soud zhodnotil jako lehce překračující přiměřenou dobu trvání řízení, když nebylo zjištěno, že by se účastníci na délce řízení podíleli. K délce řízení přispěla především skutečnost, že soudu nebyl k dispozici spis pro důkaz posouzení přiměřenosti lhůty doby trvání a že se jednání nekonalo pro náhlé onemocnění předsedkyně senátu. Je nutné zvážit i to, že žalobkyně neuvedla žádná tvrzení, která by se měla týkat negativního dopadu nesprávného úředního postupu do její osobnostní sféry. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se nejednalo o řízení, které má zvýšený význam. Mezi řízení zvyšující význam patří zejména řízení trestní, rodinněprávní, pracovní, ve věcech osobního stavu a ve věcech poskytnutí dávek ze strany státu. Je tedy zřejmé, že kompenzační řízení takovým řízením není. Pokud žalobkyně paralelně vede několik kompenzačních řízení, je nepochybné, že možný vznik nemajetkové újmy ve vztahu k ní i při dané délce řízení je tím významně snížen. Namítala-li žalobkyně i vedlejší účastník, že soud neprovedl důkaz k tomu, že žalobkyně vede další kompenzační řízení, je nutné vycházet z ustanovení §121 občanského soudního řádu, podle kterého není třeba dokazovat skutečnosti známé soudu z jeho činnosti. Ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je naopak soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníkem tvrzeny. Pokud žalobkyně dále namítala, že nebyla s touto argumentací soudu předem seznámena a nemohla se k ní vyjádřit, tak ani odvolací soud to za potřebné nepovažuje, neboť žalobkyni je známo, kolik řízení paralelně u soudu vede, i to, čeho se jimi domáhá. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že konstatování porušení práva je dostatečným zadostiučiněním, a to za situace, kdy délka řízení překročila přiměřenou dobu trvání jen nepatrně, řízení nebylo složité, pro žalobkyni nemělo zvýšený význam a účastníkům řízení a fakticky ani orgánům veřejné moci během řízení nelze vytknout zásadní podíl na délce řízení. Význam řízení pro žalobkyni je dále snižován tím, že vede řadu obdobných sporů a také tím, že v předchozím řízení vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, což rovněž snižuje vznik nemajetkové újmy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I ohledně částky 70 000 Kč s příslušenstvím dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Žalobkyně uvádí, že kompenzační řízení trvalo více než 3 roky a 7 měsíců, přičemž za okamžik skončení řízení je nutné považovat až poslední rozhodnutí, bylo v řízení vydáno, nezávisle na tom, zda jde o rozhodnutí věcné či procesní povahy. Pokud tedy odvolací soud vycházel z délky řízení 3 roky a 3 měsíce, je jeho posouzení nesprávné a v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014.
9. Odvolací soud pochybil, pokud uzavřel, že délka řízení překročila přiměřenou dobu trvání jen nepatrně. Posuzované řízení bylo řízením kompenzačním, jehož předmětem bylo zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni nepřiměřenou délkou jiného řízení. Takové kompenzační řízení mělo proběhnout v řádu měsíců nikoliv let, když šlo navíc o skutkově i právně jednoduchou věc. Kompenzační řízení je tak podle názoru žalobkyně řízením se zvýšeným významem předmětu řízení pro poškozeného, neboť jeho nepřiměřenou délkou je zasaženo do práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), práva na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy) a práva na náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny). Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od Stanoviska a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 (daná otázka podle žalobkyně nebyla také dosud v rozhodování dovolacího soudu dostatečně vyřešena).
10. Odvolací soud se podle tvrzení žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i při řešení námitky, že se v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, a to konkrétně od Stanoviska, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10.
11. Žalobkyně dále namítá, že ze strany soudu prvního stupně došlo k procesnímu aktivismu a k použití notoriet, když soud aktivisticky zjišťoval okolnosti (nižšího) významu předmětu řízení pro žalobkyni (že žalobkyně vede více soudních řízení a na to navazující závěry, že peněžitá náhrada za nemajetkovou újmu neslouží jako pravidelný příjem či druh sociální dávky a že posuzované řízení bylo bezvýznamné), a to nad rámec tvrzení účastníků a bez provedení dokazování, přičemž žalobkyně s těmito skutečnostmi nebyla seznámena a nemohla se k nim ani vyjádřit. Odvolací soud tento postup následně akceptoval. V takovém případě by se mohlo jednat o překvapivé rozhodnutí. Tento postup je podle žalobkyně v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, a nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10.
12. Rovněž s právním posouzením odvolacího soudu, že význam předmětu řízení je pro žalobkyni snižován tím, že žalobkyně vede řadu obdobných sporů, což podle odvolacího soudu snižuje i vznik nemajetkové újmy, žalobkyně nesouhlasí. Přípustnost dovolání pro danou otázku žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011. Žalobkyně v souvislosti s uvedeným závěrem odvolacího soudu pokládá otázku, jejíž přípustnost spatřuje v tom, že dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a to, zda má poškozený, který vystupuje ve více soudních řízeních o poskytnutí zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. za nepřiměřenou délku řízení, právo, aby byl zásah do jeho práva na spravedlivý proces posuzován individuálně ve vztahu ke každému sporu zvlášť či podle účastenství ve vícero řízeních, a jaká forma zadostiučinění mu v takovém případě náleží (zda je na místě pouze kompenzace ve formě konstatování porušení práva).
13. Podle žalobkyně je nesprávný i závěr odvolacího soudu o nižším významu předmětu řízení pro žalobkyni a snížení vzniku nemajetkové újmy z důvodu, že v předchozím řízení vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. Odvolací soud se tak při posouzení otázky sdílení újmy v případě většího počtu účastníků řízení a s tím souvisejícím snížením výše zadostiučinění přiznaného jednotlivým účastníkům odchýlil od Stanoviska a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, když v posuzovaném řízení na žalující straně vystupovali pouze 2 účastníci, z nichž každý jednal sám za sebe.
14. Odvolací soud při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení nehodnotil všechna kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009.
15. Dále se odvolací soud při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení a formy (výše) zadostiučinění zaměřil převážně na kritérium významu předmětu řízení pro žalobkyni, aniž by zohlednil kritéria ostatní, a to především okolnosti týkající se postupu orgánů veřejné moci během řízení, když opakovaná nemoc soudkyně a nemožnost soudu obstarat listinný důkaz, kdy spis je příčinou délky řízení, která nebyla zapříčiněna žalobkyní, je přičitatelná státu v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. Právní posouzení odvolacího soudu je tak v rozporu se Stanoviskem, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011.
16. Žalobkyně s ohledem na výše uvedené namítá, že poskytnuté zadostiučinění (pouze ve formě konstatování porušení práva) je zcela zjevně nepřiměřené. V posuzovaném sporu se nejedná o takový výjimečný případ, ve kterém by újma vzniklá žalobkyni byla nepatrná, a který by odůvodňoval neposkytnutí peněžitého zadostiučinění. Odvolací soud se tak při řešení otázky stanovení formy (případně výše) přiměřeného zadostiučinění odchýlil od Stanoviska, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněným pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, nálezů Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2018/15, ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09, ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10.
17. Žalobkyně s ohledem na předchozí odstavec namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s principem „preventivně-sankční funkce relutární náhrady“, když nepřiznáním peněžitého zadostiučinění popřel funkci a účel základní částky stanovené pro kompenzaci průtahů v řízení, jakož i kritérií zvyšujících či snižujících základní částku zadostiučinění. Rozhodnutí soudu žalobkyni sděluje, že pokud bylo jednou porušeno její právo na spravedlivý proces v podobě nepřiměřené délky řízení, pak může být toto právo porušováno i nadále (jednou kompenzací má být skryto i budoucí porušování jejích práv). Jinými slovy řečeno, soud má za to, že pokud již někdy v minulosti byl účastník řízení odškodněn za průtahy v řízení, pak další průtahy mu nezpůsobují žádnou (větší) újmu. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4842/2010, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3124/2013, a nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
22. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Námitka žalobkyně, že odvolací soud do celkové délky kompenzačního řízení nezapočítal i poslední (opravná) rozhodnutí vydaná v řízení, když za okamžik skočení řízení je nutné považovat až poslední věcné či procesní rozhodnutí, které bylo v řízení vydáno (srov. odst. 8 tohoto rozsudku), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4061/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1865/2017). Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že k datu 3. 1. 2013, kdy nabyl právní moci rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 77/2009 (poté byla ještě vydána procesní rozhodnutí, respektive opravná usnesení), žalobkyně již nemohla být v žádné nejistotě ohledně výsledku řízení, respektive v nejistotě o tom, jak bude ve věci rozhodnuto (po tomto datu nemohlo docházet ke vzniku nemajetkové újmy).
24. Námitka žalobkyně týkající se zvýšeného významu (nepřiměřeně dlouhého) kompenzačního řízení pro poškozeného (srov. odst. 9 tohoto rozsudku), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že kompenzační řízení není řízením se zvýšeným významem předmětu řízení pro poškozeného [srov. část IV písm. d) Stanoviska, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014].
25. Ani při řešení námitky žalobkyně, že ze strany soudu došlo při zjišťování okolností nižšího významu předmětu řízení pro žalobkyni (především, že žalobkyně vede více soudních řízení a na to navazující závěry) k procesnímu aktivismu a použití notoriet, a to nad rámec tvrzení účastníků a bez provedení dokazování, přičemž žalobkyně s těmito skutečnostmi nebyla seznámena a nemohla se k nim ani vyjádřit (srov. odst. 11 tohoto rozsudku), se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Odvolací soud totiž uzavřel, že při posouzení skutečnosti, že žalobkyně vede řadu obdobných sporů, vycházel z §121 o. s. ř., podle kterého není třeba dokazovat skutečnosti známé soudu z jeho činnosti. Přitom ke skutečnostem známým soudu z jeho úřední činnosti je soud naopak povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníkem tvrzeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 418/2014). Nejvyšší soud k tomu dodává, že žalobkyně se k danému závěru mohla vyjádřit a také vyjádřila v rámci jí podaného odvolání a odvolací soud její námitku zohlednil a vypořádal se s ní.
26. Napadené rozhodnutí rovněž není ve smyslu §237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže nebyla zohledněna „preventivně-sankční“ funkce peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu (srov. odst. 17 tohoto rozsudku). K tomu Nejvyšší soud dodává, že smyslem poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Účel zadostiučinění dovozovaný z dané úpravy žalobkyní, který má mít ve vztahu ke státu sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, z daného ustanovení nevyplývá a s daným závěrem žalobkyně proto nelze souhlasit. Ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages , nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se žalobkyně svým požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 942/2016, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 911/12).
27. Námitka žalobkyně, že se v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. odst. 10 tohoto rozsudku), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni byla způsobena nemajetkové újma, za kterou jí náleží zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013).
28. Další z námitek žalobkyně, že odvolací soud při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení a formy (výše) zadostiučinění nezohlednil především kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení, když opakovaná nemoc soudkyně a nemožnost soudu obstarat listinný důkaz, kdy spis je příčinou délky řízení, která nebyla zapříčiněna žalobkyní, je přičitatelná právě státu v rámci daného kritéria (srov. odst. 15 tohoto rozsudku), přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť na ní své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. výše uvedená usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97, a sp zn. 30 Cdo 135/2013, nebo ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3769/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1060/16). Odvolací soud totiž zohlednil, že k délce řízení přispěla především skutečnost, že soudu nebyl k dispozici spis pro důkaz posouzení přiměřenosti lhůty doby trvání a že se jednání nekonalo také pro náhlé onemocnění předsedkyně senátu.
29. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky (srov. odst. 12 tohoto rozsudku), zda lze počínání žalobkyně s ohledem na množství jí zahájených sporů považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské) a jaké zadostiučinění jí v takovém případě přísluší. Dovolání je dále přípustné pro posouzení otázky (srov. odst. 13 tohoto rozsudku), zda je možné význam řízení pro žalobkyni hodnotit jako snížený z důvodu, že v předchozím řízení vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. Dovolání zakládá přípustnost i pro posouzení otázky (srov. odst. 14 tohoto rozsudku), zda se soudy dostatečně zabývaly odůvodněním závěru o nepřiměřené délce posuzovaného kompenzačního řízení. Dovolání je rovněž přípustné pro posouzení otázky (srov. odst. 16 tohoto rozsudku), zda žalobkyni poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, je v daném případě zadostiučiněním dostatečným. Výše uvedené otázky odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
30. Dovolání je důvodné.
31. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
32. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
33. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
34. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou, zda lze počínání žalobkyně s ohledem na množství jí zahájených sporů považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské). K problému litigiózního (sudičského) přístupu některých žalobců se ve své judikatuře již několikrát vyjádřil Ústavní soud, a to například v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, kde uvedl, že pouze jako obiter dictum považuje Ústavní soud za případné vyjádřit v dané věci politování nad skutečností, že právní zástupkyně stěžovatele, respektive stěžovatel samotný považuje za profesionálně a odborně únosné, aby neustálým vyvoláváním mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou míru zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu. Ke dni 21. 10. 2011 stěžovatel podal k Ústavnímu soudu 60 návrhů ve věcech nejrůznějšího druhu, z nichž rovných 52 bylo již odmítnuto pro nedostatek zákonných náležitostí, pro neoprávněnost navrhovatele nebo pro zjevnou neopodstatněnost. Již v usnesení ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, Ústavní soud konstatoval, že takové počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Uváží-li Ústavní soud i značné soudní náklady a náklady spojené s podáváním ústavních stížností, nezbývá než vyslovit podiv nad tím, že stěžovatel očekává, že podáváním žádostí o osvobození soudních poplatků přenese veškeré náklady takto vznikající na stát (tedy na daňové poplatníky) nebo na jiné účastníky jím vyvolaných sporů.
35. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny upravující právo na přístup k soudu rovněž vymezuje základní funkci soudního řízení, jíž je ochrana práva, zvláště práva subjektivního. To však nelze vykládat tak, že právo na přístup k soudu má pouze ten, jemuž subjektivní právo svědčí, neboť právě to má být v soudním řízení zjištěno. Právo na přístup k soudu má tudíž i takový subjekt práva, jemuž subjektivní právo nesvědčí, ač se domnívá opak. Jiný výklad by znamenal protiústavní odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Rovněž práva na přístup k soudu však lze zneužít. Zneužít právo znamená vykonat je k právem neodůvodněné újmě někoho jiného nebo k újmě společnosti. Specifickým případem zneužití práva je chování šikanózní (říká se též šikanózní výkon práva), které spočívá v tom, že někdo vykoná své právo se záměrem způsobit jinému nepřiměřenou újmu. Ve vztahu k právu na přístup k soudu lze za zneužití tohoto práva považovat situaci, kdy žalobce nezahajuje soudní řízení pro ochranu svého, byť domnělého, subjektivního práva, ale zahajuje je pouze pro soudní řízení samo. Neúměrným množstvím takto zahájených řízení účastník přetěžuje již tak přetíženou justici, z čehož následně těží zahajováním dalších řízení ohledně náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Úspěch v těchto řízeních, byť přiznáním odškodnění ve formě konstatování porušení práva, pak žalobce zcela proti smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a existence soudního řízení podněcuje k zahajování dalších soudních řízení. Justice tak trváním na bezmezné ochraně práva na přístup k soudu bez dalšího dostává sama sebe do bludného kruhu.
36. V demokratickém právním státě nelze ani takovýmto šikanózním žalobám bránit, neboť existence subjektivního práva, tedy věcná legitimace žalobce má být v řízení zkoumána, jak bylo řečeno výše. Soud je tak povinen se každou žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání žaloby takto posoudit. I v tomto případě však došlo ze strany státu k porušení práva, respektive k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku žalobkyni vznikla újma, přičemž vznik újmy nebyl vyvrácen. Podle ustanovení §2 OdpŠk se odpovědnosti za tuto újmu nelze zprostit. Spodní hranici možného odškodnění představuje konstatování porušení práva podle §31a odst. 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014).
37. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že závěry v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2681/2014 byly vystavěny na zjištění, že žalobce od roku 2008 podal více než 50 dovolání, z nichž 23 bylo odmítnuto, 3 zamítnuty, 7 řízení bylo zastaveno a 14 dovolání je doposud nevyřízeno. S ohledem na tuto bilanci pak dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu.
38. Z výše řečeného je možné dovodit, že aby šlo o litigiózní (sudičské) jednání žalobce, musejí být splněny 2 podmínky. Zaprvé musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období). Zadruhé, většina těchto žalob musí být neúspěšná. Splněním daných podmínek se však soudy ve vztahu k žalobám podávaným žalobkyní nezabývaly, když pouze ze skutečnosti, že žalobkyně vystupuje jako žalující strana u Obvodního soudu pro Prahu 5 současně ve 12 řízeních (včetně tohoto), dospěly k závěru, že žalobkyně vede řadu obdobných sporů, čímž má být význam předmětu řízení pro žalobkyni a vznik nemajetkové újmy snižován. Právní posouzení je tak v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
39. Ve vztahu k otázce sdílení újmy poškozeného s dalšími účastníky řízení vystupujícími na jedné straně sporu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, formuloval a odůvodnil závěr, že přestože se Nejvyšší soud k možnosti snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu většího počtu účastníků ve Stanovisku přihlásil, je třeba při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich. Ostatně Stanovisko v tomto směru neformuluje žádnou výkladovou direktivu a spíše jen naznačuje, která hlediska mohou být významná. Nejvyšší soud zde doplňuje, že vodítkem přitom může být to, zda se posuzované řízení ze své podstaty může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků relativně samostatných společníků procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství jim nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám). Platí přitom, že výše zadostiučinění by měla odpovídat částkám, které jsou přiznávány v obdobných případech, a zároveň by výše zadostiučinění přisouzená všem účastníkům dohromady měla být přiměřená závažnosti porušení práva v dané věci. V posuzované věci, jakož i ve věcech obdobných, ve kterých vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení, kteří následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení mohou pociťovat jako individuální nejistotu, jež nemusí být dotčena sdílením společného zájmu v řízení, není pouze z důvodu jejich společenství namístě úvaha o snížení výše zadostiučinění jako individuální kompenzace (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4670/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, osmá právní věta a část V Stanoviska).
40. Vyšel-li v projednávané věci odvolací soud z toho, že v předchozím řízení vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku, a – bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění (specifikace) ve smyslu shora citované judikatury – z toho usuzoval, že se význam předmětu řízení pro žalobkyni (a vznik její nemajetkové újmy) v důsledku této okolnosti snižuje, je jeho právní posouzení v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
41. Jak bylo uvedeno v části III a IV Stanoviska, je-li určena celková délka řízení, je třeba přistoupit k posouzení, zda je toto řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vyjít z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy z kritérií demonstrativně vyjmenovaných v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk, a přitom přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu.
42. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení).“ Jinými slovy řečeno, právní posouzení znaku „přiměřenosti“ uvedeného v §13 odst. 1 OdpŠk je výlučně věcí soudu, a proto musí být z jeho rozhodnutí patrno, jakými úvahami dospěl k závěru, že se jedná o délku řízení vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nepřiměřenou (k uvedenému srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 264/2012).
43. V posuzované věci odvolací soud konstatoval, že „délku řízení pak odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, hodnotí jako lehce překračující přiměřenou délku řízení“ a že „délka řízení překročila přiměřenou dobu trvání jen nepatrně“. Zároveň dodal, že „účastníkům řízení a fakticky ani orgánům veřejné moci během řízení nelze vytknout zásadní podíl na délce řízení.“ Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepostupoval v souladu s výše uvedeným R 132/2012, když si neujasnil, které z okolností se podílely na nepřiměřenosti délky posuzované řízení a zda jde o okolnosti přičitatelné státu z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci, nebo o objektivní okolnosti (např. složitost věci z důvodu nedostupnosti důkazních prostředků), které nejsou přičitatelné nikomu a nemohou proto vést k závěru o vzniku odpovědnosti státu z důvodu nesprávného úředního postupu.
44. Nejvyšší soud dále uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného zadostiučinění je v projednávané věci splněna, neboť odvolací soud považoval za postačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly dány výjimečné okolnosti judikaturou dovozené.
45. Lze shrnout, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, a část V Stanoviska), a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (a obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). K uvedeným závěrům srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009.
46. V projednávané věci žádné takové judikaturou dovozené okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující, shledány doposud nebyly, respektive jejich existence se z napadeného rozsudku nijak nepodává. Podle odvolacího soudu nebylo zjištěno, že by se žalobkyně na délce posuzovaného řízení podílela. Z napadeného rozsudku ani nikterak nevyplývá, že by řízení mělo pro žalobkyni zanedbatelný význam (což lze dovodit již například z výše požadované částky). Soudy tak s ohledem na výše uvedené nesprávně žalobkyni přiznaly zadostiučinění ve formě konstatování práva, když některá kritéria posoudily v rozporu s judikaturou a odůvodnily jimi právě přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
VI. Závěr
47. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu včetně navazujících výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil. Protože se důvody, pro které byl v daném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. ve všech výrocích i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dodává, že ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně přistoupil i co do té části výroku rozsudku, v níž soud prvního stupně konstatoval porušení práva a přiznal tak žalobkyni dílčí (byť nikým nenapadené) zadostiučinění. Tato část výroku rozsudku soudu prvního stupně totiž v procesní situaci nastolené kasačním zásahem dovolacího soudu samostatně neobstojí, a to s ohledem na vzájemný vztah jednotlivých (základních) forem přiměřeného zadostiučinění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15).
48. V dalším řízení si soudy vyjasní, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení). Za tím účelem opětovně posoudí význam předmětu řízení pro žalobkyni z hlediska toho, zda žalobkyně opakovaným podáváním žalob zneužívá práva na přístup k soudu a zda byl význam původního řízení pro ni snížen z důvodu sdílení újmy s dalším poškozeným. Zváží rovněž podíl skutečnosti, že nebylo možno provést dokazování z důvodu nedostupnosti důkazního prostředku (spisového materiálu původního řízení), a to jak z hlediska kritéria složitosti věci (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), tak z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Dospějí-li opětovně k závěru o porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení, rozhodnou nově o jejím právu na přiměřené zadostiučinění.
49. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu