ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.40.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 40/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 325.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 164/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, č. j. 29 Co 34/2008- 57, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, č. j. 29 Co 34/2008 - 57, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 10. 2007, č. j. 21 C 164/2006-35, zamítl pod bodem I. nárok žalobce na zaplacení částky 315.000,- Kč s příslušenstvím, pod bodem II. zamítl nárok žalobce na zaplacení 9% úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč za dobu od 2. 10. 2006 do 26. 11. 2006, pod bodem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč s příslušenstvím od 27. 11. 2006 do zaplacení, a pod bodem IV. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel na základě provedených důkazů ze skutkových zjištění, že žalobce se domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 150.000,- Kč a 175.000,- Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku dvou nepřiměřeně dlouhých řízení o výkon rozhodnutí, vedených u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 E 1076/99 a 14 E 1077/99.
V řízení vedeném pod sp. zn. 14 E 1076/99, zahájeném na návrh žalobce dne 25. 11. 1999, se žalobce domáhal výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí proti povinnému F. D. pro pohledávku ve výši 69.524,- Kč, zakoupenou žalobcem v roce 1997. Dne 30. 11. 1999 bylo vydáno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, 6. 3. 2000 byl proveden soupis movitých věcí, proti kterému podal povinný odvolání s následným návrhem na vyloučení věcí z exekuce. O vyloučení obývací stěny z exekuce bylo rozhodnuto 3. 5. 2000. Teprve 4. 8. 2003 byl povinný vyzván k doplnění odvolání a následně byla exekuce částečně zastavena (ohledně obývací stěny). Dne 28. 10. 2004 se konala dražba zbývajících věcí, jejíž výtěžek byl zaslán na účet oprávněného. Žádný další majetek povinný neměl, jak Okresní soud v Prostějově zjistil ze spisu jiné věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 14 E 804/04 a pokusem o soupis movitých věcí dne 31. 1. 2005. Proti rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí z března roku 2006 podal žalobce odvolání, usnesení soudu prvního stupně však bylo Krajským soudem v Brně potvrzeno.
V řízení vedeném pod sp. zn. 14 E 1077/99, zahájeném na návrh žalobce dne 25. 11. 1999 se žalobce domáhal proti témuž povinnému výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného pro vymožení částky 68.680,- Kč s přísl. Výkon rozhodnutí byl nařízen dne 30. 11. 1999, usnesení bylo doručeno zaměstnavateli dne 29. 12. 1999, který srážky prováděl. K rozvázání pracovního poměru došlo dne 26. 7. 2000, což zaměstnavatel oznámil soudu dne 4. 9. 2000, a soud tuto skutečnost oznámil oprávněnému dne 22. 10. 2002. Návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí ze dne 16. 9. 2000 byl soudem 9. 3. 2003 zamítnut. Soud se průběžně dotazoval povinného, zda pracuje, za pozdní sdělení mu byla uložena pořádková pokuta, jejíž výše byla na základě podaného odvolání změněna. Soud se v období od 6. 9. 2003 do 18. 6. 2007 opakovaně dotazoval úřadu práce, správy sociálního zabezpečení i povinného, za účelem zjištění příjmů nebo dávek nemocenského pojištění.
Žalobce podal dne 16. 7. 2003 u předsedy Okresního soudu v Prostějově stížnost na průtahy v obou řízeních, který uznal žalobcovu stížnost částečně důvodnou, a to ve vztahu k exekučnímu řízení vedenému pod sp. zn. 14 E 1076/99, kdy předseda soudu připustil, že došlo k určitým průtahům od června roku 2002 do rozhodnutí o odvolání povinného, za což se předseda soudu omluvil. Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 14 E 1077/99 předseda soudu uvedl, že návrh na výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy pro soud prakticky končí nabytím právní moci usnesení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a uvědoměním plátce mzdy, k čemuž řádně došlo, a pokud následně povinný přestal pracovat, nebylo povinností soudu pátrat po dalších plátcích mzdy. Skutečnost, že v přiměřené lhůtě nebylo rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce, nebylo v neprospěch žalobce.
Ministerstvo spravedlnosti nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění v rámci předběžného projednání věci neuznalo.
Obvodní soud pro Prahu 2 na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že obě řízení o výkon rozhodnutí probíhala v zásadě standardním způsobem, s výjimkou období od března 2000 do června 2003 ve věci vedené pod sp. zn. 14 E 1076/99, kdy ve věci nebyly soudem učiněny žádné úkony. V tomto řízení tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu spočívajícímu v porušení povinnosti učinit úkon v přiměřené lhůtě. Soud prvního stupně uzavřel, že pouhé konstatování porušení práva je v dané věci nedostačující, zároveň však skutečnost, že žalobce vede velké množství soudních sporů, může mít eventuelní vliv na hodnocení významu jednotlivých řízení pro žalobce a ve svém důsledku se může odrazit ve výši odškodnění. Při posuzování jednotlivých podmínek pro přiznání zadostiučinění v penězích obvodní soud uvedl, že na řízení o výkon rozhodnutí je třeba pohlížet poněkud jiným způsobem než na klasické nalézací řízení, a to zejména s ohledem na skutečnost, že délka exekučního řízení do značné míry závisí na solventnosti povinného. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vycházet především z toho, zda o návrhu na výkon rozhodnutí bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě a zda soud řádně činil úkony směřující k event. uspokojení pohledávky oprávněného. Stát však neodpovídá za to, že nařízený výkon rozhodnutí je neúspěšný např. v důsledku nedostatku majetku na straně povinného, nebo v důsledku toho, že nepracuje. Soud při hodnocení jednotlivých kritérií přihlédl k tomu, že i kdyby k průtahům v řízení nedošlo, výsledek vykonávacího řízení by byl pro žalobce stejný, jinými slovy, žalobce nebyl poškozen ve svých právech domoci se po povinném dlužné částky. Při hodnocení hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného přihlédl obvodní soud k tomu, že pohledávka proti povinnému byla ze strany žalobce zakupována v době, kdy již proti povinnému byla vedena řízení ve věci výkonu rozhodnutí, a za této situace si tedy žalobce musel být vědom toho, že u dlužníka lze pochybovat o jeho solventnosti, a že svoji pohledávku pravděpodobně plně neuspokojí. Význam tohoto konkrétního řízení proto nebyl pro žalobce s ohledem na výše uvedené nikterak velký. Přiznaná částka 10.000,- Kč má reprezentovat určitou omluvu státu za průtah v řízení, neboť soud zároveň dospěl k závěru, že nemajetková újma vzniklá žalobci v tomto řízení je v zásadě na minimální úrovni.
Ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. 14 E 1077/99 Obvodní soud pro Prahu 2 uzavřel, že v tomto řízení k žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Výkon rozhodnutí byl bez zbytečného odkladu nařízen, doručen zaměstnavateli povinného a následně byly zaměstnavatelem prováděny srážky ze mzdy. V dalším průběhu řízení činil soud řádné úkony k event. zjištění nového zaměstnavatele povinného.
Městský soud v Praze se na základě podaného odvolání plně ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění pro stručnost odkázal, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil pod bodem I. výroku a pod bodem II. nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy, uplatňuje tedy dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že soudy při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění měly vycházet ze základní částky, kterou stanoví Evropský soud pro lidská práva ve výši 1.000 – 1.500 € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy. Za otázku zásadního právního významu tedy považuje, zda takto stanovenou základní částku je nutno aplikovat také v českém právu. S ohledem na životní úroveň České republiky vůči EU pak vypočítává částku, která by dovolateli měla být přiznána.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za zcela správné a plně se ztotožnila s učiněnými právními závěry. Dle názoru žalované nejsou právní názory vyslovené ESLP pro vnitrostátní soudy závazné, slouží spíše jako jisté vodítko pro jejich rozhodování. V žádném případě nejsou součástí obsahu ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „ o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přestože dovolání neobsahuje, čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh), nebrání tato vada dovolání v pokračování dovolacího řízení, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou nepředkládá. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích uvedl, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ).
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP, která stanovila za základní výchozí částku odškodnění 1.000 – 1.500 € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy. Rozhodnutí odvolacího soudu však spočívá na vyřešení zcela jiné otázky zásadní pro rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, založil svůj závěr o přiměřenosti zadostiučinění ve výši 10.000,- Kč s přísl. zejména na tom, že žalobci vznikla nemajetková újma v zásadě na minimální úrovni, neboť žalobce zakoupil pohledávku vůči povinnému v době, kdy již proti němu byla vedena řízení ve věci výkonu rozhodnutí a nadto vede po celé republice velké množství soudních sporů, proto význam tohoto konkrétního řízení pro něj nemůže být nikterak velký. Přisouzená částka tak má prezentovat omluvu státu za tříletý průtah v řízení, za který se ostatně již v roce 2003 žalobci omluvil předseda soudu. Dovolatel však nevznáší konkrétní námitky proti výkladu jednotlivých kritérií významných pro výši přisouzeného zadostiučinění podle §31a OdpŠk a nenabízí dovolacímu soudu žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho dovolací přezkum. Pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť není opřen o právní argumenty přesahující rámec daného sporu.
Otázka stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přiměřeného pro poměry České republiky byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena v rozsudku NS ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, nebo v rozsudku NS ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009. Nejvyšší soud přitom připouští, že v určitých případech postačí samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, nebo rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku , stížnost č. 44978/98, odst. 72). Soudy obou stupňů se svým rozhodnutím od uvedených závěrů neodchýlily, při stanovení formy a výše zadostiučinění naopak přihlédly dle ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, jakož i k jednotlivým kritériím §31a odst. 3 OdpŠk.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, jak je uvedeno pod bodem I. výroku.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu