ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.942.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 942/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4 proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, a za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Mgr. M. Š., o konstatování porušení práva, omluvu, uložení povinnosti a zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 78/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. 20 Co 199/2015-132, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. 20 Co 199/2015-132, ve výroku I, v rozsahu, v němž se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III co do zničení nebo zajištění zničení obrazových záznamů žalobce, a v nákladovém výroku II, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 34 C 78/2014-59, v části zamítavého výroku III co do zničení nebo zajištění zničení obrazových záznamů žalobce, a v nákladových výrocích IV a V, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
II. Dovolání se ve zbylém rozsahu odmítá.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo konstatování porušení práva, omluva, uložení povinnosti a zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím, kterých se žalobce domáhal z titulu ochrany svých práv a z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout nezákonným zásahem Policie České republiky v souvislosti s dopravně bezpečnostní kontrolou dne 12. 3. 2013.
Soud prvního stupně konstatoval, „že nesprávným úředním postupem Policie České republiky, k němuž došlo dne 12. 3. 2013 v průběhu dopravně-bezpečnostní akce v odpoledních hodinách v Praze 10, v blízkosti Vršovického nádraží, kdy po zastavení hlídkou Policie ČR byl žalobce po nepřiměřeně dlouhou dobu v trvání 30 minut omezován tak, že nemohl pokračovat v cestě motorovým vozidlem Toyota Landcruiser, SPZ: AKP 22-11, a byly policistou pořizovány obrazové záznamy žalobce, bylo neoprávněně zasaženo do základních práv a svobod žalobce, a to do základního práva každého činit, co není zákonem zakázáno a zákazu donucování činit, co zákon neukládá, do základního práva na výkon státní moci jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, do základního práva na osobní nedotknutelnost, a do základního práva na informační sebeurčení, zaručených čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“ (výrok I). Žalované uložil povinnost se do 15 dnů od právní moci rozsudku „písemně omluvit žalobci T. H., doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem“ ve znění omluvy obsahově odpovídající konstatovanému porušení práva (výrok II). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu „co do požadavku žalobce na konstatování porušení práva ohledně vyhrožování provedením prohlídky vozidla a co do požadavku žalobce na písemnou omluvu žalované v souvislosti s neoprávněným vyhrožováním na provedení prohlídky vozidla bez zákonného oprávnění a důvodu, a za šikanózní jednání Policie ČR,“ a dále „co do zničení nebo zajištění zničení obrazových záznamů žalobce, jakož i co do požadavku na zaplacení částky 60 000 Kč s přísl. jako finančního zadostiučinění za způsobenou imateriální újmu“ (výrok III). Současně soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou a mezi vedlejším účastníkem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výroky IV a V).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce a vedlejšího účastníka potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který dovodil nesprávný úřední postup dopravního policisty v souvislosti s požadavkem na zjištění totožnosti vedlejšího účastníka. Shledal, že žalobci v důsledku tohoto postupu vznikla imateriální újma ve smyslu §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jeho omezením v další cestě vozidlem. Potvrdil závěr soudu prvního stupně, že tato újma je plně odčinitelná konstatováním porušením práva ve spojení s přiznanou omluvou a že finanční kompenzace ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk žalobci nenáleží. Újma žalobce spočívala toliko ve zdržení v cestě vozidlem v důsledku diskuze vzniklé mezi policistou a vedlejším účastníkem o jeho perlustraci a v pořízení nezákonného obrazového záznamu dokladů žalobce, které však nemělo žádný konkrétní následek a samotný záznam byl následně zničen. Podle odvolacího soudu základním smyslem zadostiučinění za nemajetkovou újmu je odškodnění nepohody, obtíží či duševních útrap poškozeného a nikoliv „potrestání státu“. Odvolací soud za správný shledal také závěr, že v rámci předmětné události nedošlo k žádnému vyhrožování žalobci ani k jeho šikaně ze strany dopravního policisty. Policista pochybil v tom, že nepřípustně široce vyložil předmětné zákonné ustanovení, ale jeho chování k žalobci i vedlejšímu účastníku bylo slušné, korektní a vstřícné, kdy i umožnil vedlejšímu účastníku telefonické spojení se svým nadřízeným. Ze záznamů není patrné, že by policista jakýmkoliv způsobem vyhrožoval. Možnost prohlídky vozidla zmínil jen okrajově, stejně jako žádost o předložení povinné výbavy vozidla, na níž po odmítnutí žalobcem ani netrval. Ve vztahu k požadavku na zničení policistou pořízeného záznamu odvolací soud uzavřel, že jde mimo rámec nároků na zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., nadto záznam byl již zničen dne 4. 12. 2014. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolací soud konstatoval, že žalobce i v základu nároku měl úspěch pouze částečný. V odvolacím řízení pak procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu co do výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
Podle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, protože soudy obou stupňů nesprávně posoudily postup a excesivní jednání policistů, které bylo zřetelně zlovolné a šikanózní, o čemž svědčí výhružka, že může dojít k prohlídce vozidla, ve kterém se nacházel žalobce a vedlejší účastník. Soudy také žalobci nepřiznali finanční zadostiučinění, které by plnilo i preventivně sankční funkci vůči státu, kterou žalobce dovozuje z judikatury Ústavního soudu. Dále podle žalobce nebyla objasněna skutková otázka, zda byly nebo nebyly Policií ČR zničeny obrazové záznamy zachycující žalobce a vedlejšího účastníka, přičemž žalobce má za to, že stát v souladu s ustanoveními v předmětné době platného občanského zákoníku a s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je povinen odstranit následky zásahu do osobnostní sféry žalobce, a to v civilním řízení na ochranu osobnosti, které je vůči státu vedeno podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud zrušil potvrzující rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně, bude-li jej projednávat z důvodů uvedených žalobcem, aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatele, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva, zdali „je postačující forma zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přiznaná pouze ve formě konstatování porušení práva a písemné omluvy v případě neoprávněného zásahu do osobnostních práv jedince nesprávným úředním postupem, protože takový zásah neměl žádný konkrétní následek,“ odchýlil od ustálené rozhodovací práce dovolacího soudu, která vyvolání následku nevyžaduje. Na takovém kategorickém závěru (řešení právní otázky) totiž napadené rozhodnutí nezávisí. Z konstatování porušení práva naopak vyplývá, že do práv žalobce postupem policisty zasaženo bylo, nikoliv že byla jen ohrožena. Jádrem uvedené námitky je v podstatě nesouhlas dovolatele s formou přiznaného zadostiučinění. V tomto ohledu ovšem dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy a případně výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Napadené rozhodnutí v tomto rozsahu není v rozporu ani s rozsudky Nejvyššího soudu, na které žalobce poukázal.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani nesouhlas dovolatele se zamítnutím požadavku na konstatování šikanózního jednání ze strany policistů. Soudem prvního stupně bylo konstatováno, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu na straně Policie ČR a k nemajetkové újmě na straně žalobce, přičemž soud konstatoval, i do jakých základních práv a svobod žalobce bylo zasaženo, a uložil žalované se v tomto rozsahu za uvedený zásah omluvit. Z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Uvedeným požadavkům judikatury napadené rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) nepochybně vyhovuje. Naproti tomu šikanózní je takový výkon práva, který formálně není v rozporu s kogentní úpravou zákona, nicméně nesleduje účel předvídaný zákonem, jeho cílem je poškodit ostatní účastníky právního vztahu, bezdůvodně bránit výkonu jejich práv apod. V daném případě však takového hodnocení nebylo třeba, neboť sám závěr o nesprávném úředním postupu vyjadřuje rozpor se zákonem.
Byla-li žaloba zamítnuta pouze ohledně dílčího skutku, který nebyl prokázán (vyhrožování prohlídkou vozidla), nemůže polemika se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, přípustnost dovolání založit už jenom proto, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolatel dále tvrdí, že zlý úmysl původce neoprávněného zásahu by měl soud promítnout do výše peněžitého zadostiučinění. Vzhledem k tomu, že soudy neměly za prokázaný zlý úmysl na straně policistů, na posouzení této otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Napadené rozhodnutí rovněž není ve smyslu §237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže nebyla zohledněna „preventivně-sankční“ funkce zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Účel zadostiučinění dovozovaný z dané úpravy žalobcem, který má mít ve vztahu ke státu sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, z daného ustanovení nevyplývá a s daným závěrem žalobce proto nelze souhlasit. Ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages , nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, které se žalobce svým požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 911/2012).
Uvedený požadavek nemá oporu ani v dovolatelem označených rozhodnutích Ústavního soudu. Ve věci nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, nebyl žalován stát (dle zákona č. 82/1998 Sb.), ale soukromá společnost za civilní delikt zásahu do osobnostních práv žalobce, a to podle občanského zákoníku. Žalovaná se dopustila dehonestace žalobce ve veřejném, mediálním prostoru difamací a Ústavní soud se v otázce výše zadostiučinění zabýval i tzv. „punitive exemplary damages“, které mají představovat vysokou odměnu úspěšnému žalobci, který se nebál podstoupit riziko a nepříjemnosti spojené s vedením sporu, což je zcela nepřiléhavé skutkovému stavu v posuzované věci. Ústavní soud nadto uvedl, že nad formou zadostiučinění nepanuje v obecné rovině shoda, a že pouze v určitých situacích, může soud přisoudit ultra petitum, tedy vyšší zadostiučinění než žalobce navrhuje, a dále podotkl, že jistým projevem moderační diskrece soudu je i §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, tedy že soud může s přihlédnutím k okolnostem zvážit závažnost vzniklé újmy a přiznat relutární náhradu újmy ve vyšší míře než žalobce sám navrhuje. Z tohoto však nelze nad rámec uvedeného nálezu dovozovat, že by odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. mělo mít částečně sankční povahu.
Žalobcem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, dovozuje rozdílnost řízení na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku a zákona č. 82/1998 Sb. a vymezuje význam tohoto zákona ve vertikálních vztazích mezi člověkem a státem a potřebu šetření lidské důstojnosti, k samotné tvrzené sankční funkci zadostiučinění však mlčí a nelze z něho ani vyvodit závěr žalobce, že zadostiučinění má být peněžité.
Dovolatel konečně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce hmotného práva, která ještě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, zda žalobce může v řízení o nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu požadovat odstranění následků zásahu do jeho osobnostního práva, a to zničením neoprávněně pořízených obrazových záznamů, a jakým právním režimem by se tento nárok měl řídit, zdali podle zákona č. 82/1998 Sb. či podle občanského zákoníku platného v předmětné době (zákon č. 40/1964 Sb.).
Dovolání je v této části důvodné, i když z jiných důvodů, než namítá dovolatel.
Obdobně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012, žalobce i v nyní projednávané věci požaduje, aby soud orgánu veřejné moci nařídil, aby se zdržel nějakého konání a aby případně odstranil stav, který v důsledku takového konání vznikl. Důležité je, že namítaný úkon orgánu veřejné moci (ve věci sp. zn. 30 Cdo 3279/2012 odběr vzorku slin z dutiny ústní či pokus o něj, v nynější věci pořízení obrazovaného záznamu při provádění dopravní kontroly) byl založen (měl být založen) na výkonu pravomoci orgánu veřejné moci. Pro účely tohoto rozhodnutí není důležité, zda se jednalo o výkon pravomoci v souladu se zákonem či v rozporu s ním. Provedení úkonu (či pokusu o něj) pramenilo z interpretace dotčeného zákonného ustanovení, které takovou pravomoc založilo (mělo založit). Soudy v občanském soudním řízení nemají pravomoc uložit orgánu veřejné moci to, co žalobce požaduje, a to ani podle zákona č. 82/1998 Sb., ani podle jiného předpisu soukromého práva. Soudy v občanském soudním řízení totiž projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1 o. s. ř.). Žalobcem namítaný (zpochybňovaný) úkon (zásah) orgánu veřejné moci vůči jeho osobě ovšem není soukromoprávním vztahem, ale vztahem vyplývajícím z veřejnoprávních předpisů.
Žalobce se svým nárokem domáhá ochrany svého veřejného subjektivního práva. Domáhá se tedy toho, aby státní orgány výkonem svých pravomocí nadále nezasahovaly do jeho právní sféry. Takový zásah považuje za nezákonný, odporující platným právním předpisům. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky). Veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob pak poskytují za zákonem stanovených podmínek ochranu soudy ve správním soudnictví (§2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Soudy ve správním soudnictví mimo jiné rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu [§4 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Tomu konec konců odpovídá i znění §82 s. ř. s., podle něhož „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ Podle §87 odst. 2 s. ř. s. „soud rozsudkem… zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval…“ Správním orgánem jsou i orgány moci výkonné [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], tedy i Policie České republiky.
Ostatně konkrétně i ve vztahu k nyní projednávané věci soudy ve správním soudnictví svoji příslušnost dovodily (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 2 As 35/2014; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz ).
Z uvedeného vyplývá, že v důsledku nesprávné aplikace hmotného práva odvolací soud nesprávně vyřešil otázku procesního práva, týkající se příslušnosti soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí soudu o požadavku žalobce na zničení nebo zajištění zničení obrazových záznamů. K projednání uvedeného nároku uplatněného žalobcem a k rozhodnutí o něm jsou věcně příslušné soudy ve správním soudnictví. Podle §104b odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. soud v takovém případě (kdy se jedná o ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu) „vysloví, že není věcně příslušný, a rozhodne o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví.“ Za tohoto stavu je již bez významu, zda obrazový záznam ještě existuje či byl už zničen.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, který uvedený nárok žalobce projednal a potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, je nesprávné, a proto rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud postupem podle §243e odst. 2 o. s. ř. v části zamítavého výroku i toto rozhodnutí, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení.
Protože ve zbývajícím rozsahu napadeného rozhodnutí, tj. samostatného nároku na zadostiučinění podle §31a OdpŠk, není dovolání přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, když za tohoto stavu nelze přihlédnout ani k případným vadám řízení (viz §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Soud prvního stupně je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí vázán.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu