ECLI:CZ:US:2018:4.US.4061.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4061/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Vlasty Dimitrovové, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 587/2016-297, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 72 Co 265/2015-240, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2015, č. j. 25 C 23/2014-120, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice České republiky - Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 25 C 23/2014-120, částečně vyhověl žalobě stěžovatelky o zaplacení částky 1 664 593 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") - co do částky 100 000 Kč (výrok I.). Nemajetková újma měla vzniknout rodičům (právním předchůdcům) stěžovatelky, a později také stěžovatelce samotné tím, že vedlejší účastnice vedla nepřiměřeně dlouho řízení o odškodnění za majetek zanechaný rodiči na území Zakarpatské Ukrajiny v roce 1938. Řízení bylo zahájeno otcem stěžovatelky dne 15. 3. 1947 podáním přihlášky k soupisu dotčeného majetku a podle stěžovatelky pravomocně skončilo až jeho zastavením na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 9. 2013, č. j. MV-116327-5/OSM-2013.
Nalézací soud dospěl k závěru, že proces odškodňování za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině není uceleným řízením, ale skládá se z několika samostatných fází; přitom rodiče stěžovatelky byli odškodněni správním rozhodnutím - výměrem Ministerstva financí ze dne 20. 2. 1961, které bylo v dané věci konečné. Žádostí stěžovatelky ze dne 26. 1. 2007 o přešetření věci a dodatečné vyrovnání za majetek rodičů zanechaný na Zakarpatské Ukrajině bylo zahájeno samostatné správní řízení, které bylo skončeno až po urgenci, na základě níž vydalo Ministerstvo vnitra rozhodnutí o zastavení řízení, které nabylo právní moci dne 25. 9. 2013. Řízení bylo zastaveno, protože věcnému posouzení žádosti brání překážka věci rozsouzené, jelikož o odškodnění již bylo rozhodnuto v roce 1961. Nalézací soud tedy přiznal stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč za neodůvodněné průtahy ve správním řízení zahájeném dne 26. 1. 2007, které trvalo 6 let a 8 měsíců, až do 25. 9. 2013.
Městský soud v Praze rozhodnutí změnil rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 72 Co 265/2015-240, tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Podle odvolacího soudu byli rodiče stěžovatelky odškodněni podle tehdy platných právních předpisů výměrem Ministerstva financí ze dne 20. 2. 1961, čímž bylo odškodňovací řízení skončeno; po tomto datu již žádné řízení fakticky neprobíhalo. Rodiče stěžovatelky tento stav akceptovali a jakákoliv újma daná stavem nejistoty ohledně budoucího výsledku řízení jim nemohla vznikat. Sama stěžovatelka navíc až do roku 2007 neučinila žádné procesní úkony, jimiž by se domáhala revokace výše zmíněného faktického výsledku řízení. Odvolací soud naopak uzavřel, že žádost ze dne 26. 1. 2007 byla vyřízena neformálně dopisem ze dne 29. 1. 2007, kterým byla stěžovatelka informována, že nárok na odškodnění za majetek zanechaný jejími rodiči na Zakarpatské Ukrajině již byl vypořádán a ministerstvo žádné další náhrady v této souvislosti neposkytuje. Stěžovatelka byla nepochybně srozuměna s tím, že žádné řízení u vedlejší účastnice neprobíhá a nemohl u ní existovat stav nejistoty ohledně výsledku řízení, které by bylo možné kompenzovat přiznáním náhrady způsobené újmy. O vydání rozhodnutí o přihlášce požádala stěžovatelka až dopisem ze dne 22. 8. 2013 - řízení o žádosti bylo zastaveno dne 25. 9. 2013 pro překážku věci rozsouzené.
Nejvyšší soud dovolání odmítl, částečně pro nepřípustnost a částečně pro vady, usnesením ze dne 18. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 587/2016-297; dospěl k závěru, že považoval-li odvolací soud pro rozhodnutí věci samé za zásadní nikoliv to, zda řízení o vypořádání náhrady bylo řádně ukončeno podle procesních předpisů, nýbrž to, zda je účastník jako trvající vnímal, jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, jde o řešení souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudek ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Účastníku totiž může vznikat újma jen tehdy, jestliže řízení trvá a účastník je takto vnímá, čímž mu v důsledku panující nejistoty vzniká újma. V souzené věci by proto ani závěr, že odškodňovací řízení nebylo skončeno v roce 1961, nemohl pro stěžovatelku přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení ústavních práv - zejména na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě; namítá také porušení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"). Stěžovatelka má za to, že obecné soudy nerespektovaly závěry nálezu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, a nezohlednily, že správní řízení zahájené otcem stěžovatelky trvalo od roku 1961 až do roku 2013, kdy bylo nesprávně zastaveno - přitom tvrdí, že vznik nemajetkové újmy v případě průtahů je vyvratitelnou domněnkou (viz nález ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10). Je přesvědčena, že správní řízení formálně nikdy nebylo věcně skončeno a domáhá se náhrady nemajetkové újmy za průtahy.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo - projednávaná věc však takovým případem není.
Ústavní soud zohlednil veškeré okolnosti případu a zdůrazňuje, že předmětem řízení před obecnými soudy nebyla existence či výše restitučního nároku za majetek nuceně zanechaný rodiči stěžovatelky na Zakarpatské Ukrajině v roce 1938 za pohnutých historických okolností, ale uplatněné právo na náhradu nemajetkové újmy, která měla stěžovatelce (jejím rodičům) vzniknout tak, že správní řízení o náhradu za tento majetek mělo být zatíženo průtahy. Na zákonné úrovni jde o spor podle zákona č. 82/1998 Sb., a nikoliv o spor restituční. S ohledem na tuto skutečnost nelze ve věci ani aplikovat stěžovatelkou odkazovanou restituční nálezovou judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13 a ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14), neboť se souzenou věcí nesouvisí.
Je pochopitelné, že se stěžovatelka domáhá zmírnění historických křivd, nelze tak ovšem při veškeré dobré vůli činit skrze odpovědnost státu za nesprávný úřední postup - průtahy v řízení, jimiž dotčená správní řízení nebyla zatížena (viz výše). Za účelem stěžovatelkou sledovaného cíle je součástí právního řádu České republiky zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, zanechaný na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, a dříve také zákon 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou.
V nyní souzené věci je zřejmé, že obecné soudy napadenými rozhodnutími nezasáhly ústavní práva stěžovatelky; právní úpravu (zákon č. 82/1998 Sb.) vyložily ústavně souladným způsobem a dospěly k rozumným závěrům, které neodporují ústavnímu pořádku. Obecné soudy přezkoumatelným způsobem uzavřely, že stěžovatelce nevzniklo právo na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení. Obecné soudy jednoznačně dospěly k závěru, že se v průběhu času konalo vícero správních řízení, které byly všechny v přiměřené lhůtě fakticky skončeny, takže stěžovatelka (dříve její rodiče) nemohla být důvodně ve stavu nejistoty - předmětná správní řízení nebyla zatížena průtahy. O náhradě totiž bylo fakticky rozhodnuto již v roce 1961 a rovněž následné žádosti byly vždy obratem vyřízeny, a to naposledy v roce 2013, kdy bylo řízení o náhradě zastaveno pro překážku věci rozsouzené.
K námitce stěžovatelky ohledně porušení jejího ústavního práva na ochranu vlastnictví dospěl Ústavní soud k závěru, že jí ve věci nesvědčilo žádné již konstituované vlastnické právo, takže bylo vyloučeno, aby obecné soudy tomuto právu upřely ochranu ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (k tomu srovnej nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93).
Stěžovatelka rovněž nepodpořila svá tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 relevantní ústavně právní argumentací, kterou by se mohl Ústavní soud blíže zaobírat a která by svědčila o zásahu do tohoto základního práva. Stěžovatelka spíše polemizovala s výsledkem řízení, který odmítá akceptovat; samotná skutečnost, že řízení neskončilo podle jejích představ, však ještě neznamená, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Ze stejného důvodu zjevně nebyl porušen ani čl. 90 a 95 Ústavy.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu