ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.694.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 694/2022-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce J. F. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, Ostrava – Radvanice, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 59/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2021, č. j. 11 Co 163/2021-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 59/2018 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 498 450 Kč s příslušenstvím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která představovala částku ve výši 478 450 Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci z titulu nezákonného vzetí do vazby a držení ve vazbě v období od 11. 8. 2015 do 12. 4. 2017 v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 1/2016 a částku ve výši 20 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou téhož řízení (o tomto nároku již bylo pravomocně rozhodnuto).
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2021, č. j. 85 C 59/2018-152, bylo rozhodnuto tak, že se konstatuje porušení žalobcova práva nezákonným držením ve vazbě v období od 19. 5. 2016 do 12. 4. 2017 v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 1/2016 (výrok I.), žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 478 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 3. 2018 do zaplacení, se zamítá (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně v odstavci I. výroku mění následovně: Konstatuje se porušení žalobcova práva výkonem vazby v době od 11. 8. 2015 do 12. 4. 2017 v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 1/2016 (výrok I.), v odstavci II. výroku se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Žalobce se při svém výslechu osoby podezřelé na Územním odboru Policie ČR v Opavě dne 11. 8. 2015 po poučení dle trestního řádu podrobně doznal k pohlavnímu zneužití nezletilé a následně téhož dne zavedl příslušníky Policie ČR za přítomnosti nezúčastněné osoby na místo, kde se měl s nezletilou setkat a kde mělo posléze dojít k předmětnému trestnému činu. Později téhož dne, po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, kterým byl žalobce obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění tehdejších předpisů, byl veden výslech žalobce, v rámci kterého žalobce (tj. obviněný) vytýkané jednání výslovně popřel. Při vazebním zasedání u Okresního soudu v Opavě žalobce uvedl, že pokud se k činu doznal, bylo to proto, že Policie ČR v Opavě s ním chtěla hrát frašku, a proto ji hrál a všechno si vymyslel. Dne 12. 8. 2015 bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Opavě, kterým byl žalobce vzat do vazby z důvodů dle §67 písm. a), b), c), ve spojení s §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „trestní řád“). V průběhu předmětného trestního řízení bylo prokázáno, že se skutek stal a byl zde řetězec nepřímých důkazů vedoucí k závěru, že skutek spáchal žalobce (žalobce byl usvědčován především výpovědí poškozené nezletilé, která událost shodně popsala jako svědkyně při výslechu, dále byl žalobce usvědčován protokolem o ohledání místa činu, fotodokumentací a protokolem o prověrce na místě s fotodokumentací). Žalobce se v průběhu trestního řízení stal zcela nevěrohodným, když celá řada tvrzení žalobce v rámci výpovědí před orgány činnými v trestním řízení byla následně vyvrácena jako nepravdivá. Dne 12. 4. 2017 byl vydán rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 5 To 11/2017-1381, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal žalobce. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2017, č. j. 5 To 11/2017-1392, byl žalobce téhož dne propuštěn z vazby na svobodu. V průběhu trestního řízení znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie dospěla k závěru, že žalobce trpí sexuální deviací spočívající v patické sexuální agresivitě s heterosexuální pedofilní preferencí. Žalobce se pokusil z vazby zaslat dopis své sestře, ve kterém jí podsouval svou verzi časového sledu událostí a ponoukal ji ke změně výpovědi tak, aby její výpověď byla souladná s jeho verzí, kterou ovšem následně zcela popřel; dopis byl zadržen a založen do spisu. Dle výpovědi svědka měl žalobce v rodině přístup k nezl. dětem a k osahávání nezletilé dcery uvedeného svědka žalobcem mělo již v minulosti dojít.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Objektivní odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci za dobu výkonu vazby je dána. Při úvaze o vhodné formě zadostiučinění za uvedenou nemajetkovou újmu přihlédl odvolací soud ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě u žalobce došlo, a dospěl k závěru, že dostačující formou odškodnění je konstatování porušení práva žalobce nezákonným výkonem vazby v době od 11. 8. 2015 do 12. 4. 2017. Významné je zejména zjištění, že se žalobce jako podezřelý ke skutku před zahájením trestního řízení doznal, spontánně a detailně popsal, jak a kde k němu došlo, jakým způsobem měl být skutek spáchán, příslušníky policie zavedl na místo, kde k němu mělo dojít, a dle slov žalobce hrál s Policií ČR „hru“. V průběhu trestního řízení žalobce měnil své výpovědi, což se odrazilo na délce trestního řízení, před orgány činnými v trestním řízení uváděl tvrzení, která byla vyvrácena jako nepravdivá, snažil se působit na svědky, celkově byl hodnocen jako osoba zcela nevěrohodná, pokud jde o přísliby stran způsobu žalobcova budoucího života. Důvody vazby byly trestními soudy hodnoceny ve smyslu trestního řádu jako zákonné, vzhledem k trestně stíhané osobě, způsobu jejího života, zavrženíhodnému chování na veřejnosti popsanému ve výpovědích svědků a k závěrům znaleckého posudku obstaranému v trestním řízení, to vše v kontextu s charakterem trestné činnosti, z níž byl žalobce obviněn, a výší hrozícího trestu; excesivní postupy orgánů činných v trestním řízení nebyly zjištěny. Žalobce je osobou se zjištěnou patickou sexuální agresivitou, která uspokojuje své sexuální pudy bez zábran na veřejnosti, nepřístojné projevy své sexuality či sexuální deviace nijak netlumí a nesnaží se je eliminovat, nepodrobuje se žádné terapii. S ohledem na výše popsané chování žalobce před zahájením trestního stíhání a v jeho průběhu by dle názoru odvolacího soudu odporovalo obecně sdílené představě spravedlnosti, aby žalobci bylo přiznáno dle §31a odst. 1, 2 OdpŠk zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1072/2020, když při úvaze o formě zadostiučinění přihlédl k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě dovolatele došlo, ačkoli tyto okolnosti jsou rozhodné až pro určení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk. Dovolatel dále v dovolání zjevně namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, když dovolateli nepřiznal zadostiučinění za nezákonnou vazbu v peněžité formě, kterou považuje za jedinou možnou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání shrnula průběh předmětného trestního řízení a dosavadní průběh kompenzačního řízení a uvedla, že v daném případě je konstatování porušení práva dostačující satisfakcí za nemajetkovou újmu a tato forma zadostiučinění je v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Odvolací soud dle názoru žalované přihlédl k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, k chování žalobce před zahájením trestního stíhání a v jeho průběhu a správně vyhodnotil, že přiznání peněžitého zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva není v daném případě namístě. Žalovaná dovolání považuje za zcela bezdůvodné a navrhla, aby jej dovolací soud odmítl. Pro případ, kdy by odvolací soud shledal, že zde není důvod pro odmítnutí dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř., žalovaná navrhla, aby jej dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Odvolací soud se od dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu neodchýlil ve smyslu tvrzeném dovolatelem, dle kterého se dle §31a odst. 2 OdpŠk přihlédne k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, pouze při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nikoli při úvaze o formě zadostiučinění, neboť takový závěr z dovolatelem předestřené judikatury nevyplývá. Již v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, Nejvyšší soud uvedl, že specifické okolnosti konkrétního případu, za nichž k nemajetkové újmě došlo, které nelze podřadit pod ustanovení §12 OdpŠk, lze zohlednit nejen při stanovení výše zadostiučinění, ale i při stanovení samotné formy zadostiučinění dle §31a odst. 2 OdpŠk. Již z tohoto důvodu postrádá uvedená námitka dovolatele své opodstatnění a není schopna přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
Z dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu taktéž nelze dovodit obecný závěr, že v případě poskytování zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným výkonem vazby je namístě poskytnout peněžitou satisfakci bez dalšího, jak namítá dovolatel, a uvedená námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. I z dovolatelem předestřeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, vyplývá, že v případě úvah o přiměřené formě zadostiučinění je vždy nutné postupovat podle konkrétních okolností individuálního případu s tím, že peněžní formu odškodnění je třeba vždy považovat za subsidiární ve vztahu k jiným satisfakčním prostředkům a její poskytnutí se váže na takové okolnosti individuálního případu, vůči kterým by jiná forma odškodnění sama o sobě nebyla adekvátní. Na uvedeném závěru nemění ničeho, že dovolací soud v uvedeném rozhodnutí stanovil obecný orientační rámec pro výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným výkonem vazby za jeden den jejího trvání, kterou považuje obecně za přiměřenou s tím, že konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění pro individuální případ podléhá toliko úvaze obecného soudu, to vše pro případ, že obecné soudy shledají adekvátní formou zadostiučinění peněžitou. Ostatně obecnou otázkou, zda je možné přiznat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným výkonem vazby v jiné než peněžité formě (konkrétně ve formě konstatování porušení práva), se Nejvyšší soud výslovně zabýval mj. v rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, kde uzavřel, že podle okolností konkrétního sporu může konstatování porušení práva žalobce vazebním stíháním v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, představovat dostatečnou formu zadostiučinění.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu