ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.848.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 848/2022-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně D. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Jašíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 311/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 15 Co 293/2021-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 15 C 311/2020-132, zamítl žalobu o zaplacení 2 290 681 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč a náhrady škody ve výši 2 090 681 Kč, které jí měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu žalované spočívajícího v tom, že v Centrální evidenci obyvatel nebyla žalobkyně uvedena jako dcera M. Z., přestože byl jako její otec evidován matrikou. Žalobkyně proto nebyla po jeho smrti zařazena mezi zákonné dědice, neúčastnila se dědického řízení, a byla tak zkrácena o svůj zákonný podíl na dědictví.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud předesílá, že otázka, zda skutečně došlo na straně státu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu, není předmětem dovolacího řízení, neboť odvolací soud založil svůj zamítavý rozsudek výlučně na závěru o absenci příčinné souvislosti a jen ten žalobkyně dovoláním také napadá. Takto vymezeným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud v dovolacím řízení striktně vázán (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Námitka žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu pochybení při posuzování právních předpokladů příčinné souvislosti nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k faktické kauzalitě. K jejímu posuzování se Nejvyšší soud vyjádřil opakovaně. Například v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, uvedl, že je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Pro posouzení faktické kauzality je třeba na prvním místě identifikovat následek, tj. určit, v čem spočívá tvrzená škoda a následně zjistit, zda je nesprávný úřední postup příčinou této škody, nebo zda byla škoda zapříčiněna jinou okolností. Řečeno jinak, pro závěr o naplnění podmínky příčinné souvislosti je stěžejní, aby se rozhodující skutečnost, v níž poškozený spatřuje porušení právní povinnosti, jevila jako nevyhnutelná příčina toho, že vzniklá újma (následek) nastala právě tímto způsobem v daném čase a místě, respektive, že vůbec nastala.
Opomenutí dědice, jak k tomu došlo v případě žalobkyně, není zcela výjimečné. I z toho důvodu na tuto situaci zákon pamatoval v §485 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a umožnil opominutému dědici, aby se svého dědického podílu domohl žalobou podanou proti tomu, kdo dědictví nabyl v rozsahu, jenž po právu měl přináležet opomenutému dědici. Ten si vůči osobě, která na základě rozhodnutí soudu dědila, podržel nárok, jenž byl judikaturou vnímán jako bezdůvodné obohacení. Z toho je zřejmé, že pravomocným skončením dědického řízení žalobkyni, jež se ho neúčastnila, ještě tvrzená škoda nevznikla, neboť součástí jejího majetku stále zůstal nárok na vydání dědictví (nebo jeho části) vůči osobě, která po jejím otci dědila. Případná pochybení v průběhu dědického řízení již jen z toho důvodu nelze označit za příčinu žalobkyní tvrzené škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017).
Pokud odvolací soud uzavřel, že škoda žalobkyni vznikla až v okamžiku, kdy se její výše uvedená pohledávka stala nevymahatelnou, tedy až ve chvíli, kdy uplynula promlčecí doba pro podání žaloby opomenutého dědice, a bezprostřední příčinou takto vzniklé škody je nepodání předmětné žaloby, učinil tak v souladu s výše uvedenou judikaturou.
Z pohledu odpovědnosti státu je pak rozhodné jen to, zda nevědomost žalobkyně o totožnosti jejího otce a následné marné uplynutí promlčecí doby k podání předmětné žaloby lze přičítat tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu. Jinak řečeno, zda by v případě, kdy by v „Centrální evidenci obyvatel“ byly zaneseny údaje o otci žalobkyně, byla bývala uvedenou žalobu podala, a to v době od 10. 8. 2012 do 10. 8. 2015, kdy uplynula výše zmíněná promlčecí doba.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla v rozhodné době k dispozici pouze dle svého tvrzení „neplatný“ (či přesněji řečeno neaktuální) rodný list, ve kterém chyběly údaje o jejím otci a kterým se před úřady celý život prokazovala, a od své matky se o svém otci nikdy nedozvěděla, je zřejmé, že absence údaje o otci žalobkyně v „Centrální evidenci obyvatel“ nemohla mít žádný vliv na rozhodnutí žalobkyně o tom, zda žalobu oprávněného dědice na vydání dědictví podá či nikoliv. Nejsou proto na místě úvahy žalobkyně o tzv. souběžné ani kumulativní kauzalitě, neboť jedinou dostatečnou a nutnou podmínkou vzniku škody byla její nevědomost o totožnosti a smrti otce, následná její neúčast v dědickém řízení po něm a konečně neuplatnění práva opomenutého dědice, nikoliv absence údaje v „Centrální evidenci obyvatel“ o tom, že je dcerou M. Z. (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017).
Neobstojí ani podpůrný argument žalobkyně, že nový rodný list (vydaný poté, co M. Z. před soudem uznal otcovství k žalobkyni) matrikou nebyl matce žalobkyně doručen. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nevydání a nedoručení aktuálního rodného listu v řízení neprokázala, lze mít za to, že se nový rodný list nedostal do její dispozice nikoliv z důvodu pochybení státu, ale ze subjektivních příčin na straně žalobkyně (resp. z důvodu úmyslného jednání její matky, která nejenže učinila souhlasné prohlášení o určení otcovství M. Z., ale rovněž v letech 1961 a 1965 se též opakovaně účastnila řízení o určení a posléze zvýšení výživného na tehdy nezl. žalobkyni – srov. odst. 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud, a musela si být logicky neaktuálnosti údajů v původním rodném listě žalobkyně vědoma a v této nevědomosti účelově udržovala i samotnou žalobkyni). Nejvyšší soud na závěr doplňuje, že tzv. úplný výpis z matriky týkající se narození (tzv. rodný list), se – a to i v případě následného doplnění údajů do matriky – v rozhodné době vydával zásadně jen na žádost oprávněné osoby a nikoliv z moci úřední (srov. §9 zákona č. 268/1949 Sb., o matrikách, ve spojení s §32 odst. 1 písm. a), odst. 3 až 4, ve spojení s §33 odst. 3 a 4 vyhlášky ministerstva vnitra č. 182/1959 Ú. l., kterou se vydávají bližší předpisy k zákonu o matrikách). Žalobkyně v průběhu řízení ani netvrdila, tím méně mohla prokázat, že by takovou žádost ať už ona sama či její matka v rozhodné době u orgánu vedoucího matriky uplatnila.
Lze proto shrnout, že v otázce posouzení příčinné souvislosti se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud neodchýlil, a důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tak není v poměrech projednávané věci dán.
Dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není objektivně přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu