ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1156.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1156/2022-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. H., bytem XY, zastoupené JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému J. F. , advokátovi (identifikační číslo osoby XY), bytem XY, o zaplacení 230.462,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 120/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 62 Co 329/2021-348, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.567,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Michaely Fuchsové, Ph. D.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaném advokátovi zaplacení 230.462,- Kč z titulu náhrady škody, kterou utrpěla v důsledku jeho profesního pochybení. Uvedla, že žalovaný 16. 9. 2010 převzal její právní zastoupení proti Z. H., uplatňovaný nárok nesprávně právně kvalifikoval a žalobu podal 2. 3. 2012 po uplynutí promlčecí doby (k promlčení práva došlo ke dni 20. 8. 2011); protože Z. H. v řízení před soudem uplatnila námitku promlčení, Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 33 C 24/2012-108, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit Z. H. náklady řízení ve výši 49.990,- Kč.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 12. 2021 potvrdil rozsudek ze dne 29. 4. 2021, č. j. 11 C 120/2017-297, v části, jíž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 176.857,30,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 26. 4. 2017 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení; odvolání žalovaného proti výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do 53.604,70,- Kč s příslušenstvím, odmítl. Odvolací soud tak rozhodl poté, kdy v pořadí první (žalobu zamítající) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2018, č. j. 11 C 120/2017-135, usnesením ze dne 29. 5. 2019, č. j. 62 Co 70/2019-172, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný zastupoval žalobkyni v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6, v němž uplatnila své nároky proti Z. H., s níž uzavřela coby nájemkyně družstevního bytu 23. 1. 2007 smlouvu o podnájmu bytové jednotky č. XY o ploše 100 m 2 v 8. nadzemním podlaží domu č. p. XY v XY, a to na dobu určitou do 1. 2. 2009 za částku 14.000,- Kč měsíčně plus poplatky ve výši 3.000,- Kč s tím, že elektřinu a plyn je podnájemnice povinna si převést na sebe. Z. H. bydlela v bytě žalobkyně i po skončení podnájmu na základě ústní dohody uzavřené s jejím synem, po skončení podnájmu žalobkyni byt nepředala, neuhradila nedoplatky za služby spojené s bydlením a dlužila platby za odběr elektřiny v bytě, které za ni žalobkyně uhradila. S žalovaným, popř. s K., který v advokátní kanceláři vypomáhal, žalobkyně komunikovala již od července 2009 a opakovaně mu zasílala vyúčtování dluhu. Přestože vyčíslila, jaké platby po Z. H. požaduje, žalovaný dlužnici vyzval pouze k zaplacení 71.822,- Kč a 1.385,- Kč a v srpnu 2011, po schůzce, která proběhla předtím, než žalobkyně odjela na Nový Zéland a do Austrálie, připravil text žaloby; žalobu podal u soudu jako zástupce žalobkyně teprve 2. 3. 2012. Žaloba byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 24/ 2012; předmětem řízení byla částka 171.882,- Kč, která však nekorespondovala s údaji uvedenými v žalobě. Proto byla žalobkyně - poté, kdy uhradila soudní poplatek z žaloby ve výši 8.590,- Kč - soudem vyzvána k doplnění žaloby, na což žalovaný reagoval pouze předložením e-mailové komunikace mezi žalobkyní a Z. H. Při jednání soudu dne 19. 6. 2012 doložil vyúčtování služeb, předpisy plateb, smlouvu o podnájmu a předávací protokol a vyúčtování dluhu žalobkyní. Rozsudek pro zmeškání, který soud prvního stupně vydal, odvolací soud k odvolání Z. H. změnil tak, že se nevydává, mj. i proto, že shledal žalobu neprojednatelnou. Žalobu doplnila až nová zástupkyně žalobkyně JUDr. Krechlerová, která řádně specifikovala nároky žalobkyně, doložila a navrhla důkazy, mj. fakturami za elektřinu a výslechy svědků. Podáním z 10. 4. 2015 vznesla Z. H. námitku promlčení, a Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 33 C 24/2012-108, žalobu z důvodu promlčení uplatněného práva zamítl, přičemž žalobkyni uložil nahradit Z. H. náklady řízení ve výši 49.990,- Kč; žalobkyně se proti rozsudku neodvolala. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný jako advokát odpovídá za škodu, která vznikla jeho pochybením při výkonu advokacie, kdy podal jménem žalobkyně žalobu až poté, kdy některé nároky již byly promlčeny. Zohlednil, že se žalobkyně, zastoupena novou právní zástupkyní, proti zamítavému rozsudku neodvolala, ačkoli ne všechny uplatněné nároky byly promlčeny, resp. že jí újma částečně nevznikla v příčinné souvislosti s porušení povinnosti žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „ napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného a procesního práva , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž jde o „ otázku, která měla pro rozhodnutí určující význam “. Při velmi obšírné rekapitulaci průběhu předmětného řízení i průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6, konkrétně viní odvolací soud, že v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2254/2011, a ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3084/2006, nedovodil, že v projednávané věci je dána překážka věci pravomocně rozsouzené. „ Povolil totiž otevřít a znovu projednat “ řízení, které bylo pravomocně skončeno u Obvodního soudu pro Prahu 6, jehož se účastnil stejný okruh účastníků; vždy se účastnila žalobkyně, žalovaný, který byl v části původního řízení jejím právním zástupcem a nyní vystupuje jako žalovaný a v obou řízeních zastupuje žalobkyni JUDr. Miroslava Krechlerová. Soud prvního stupně připouštěl nové důkazy, vyslechl nové svědky a dospěl k rozdílným závěrům než Obvodní soud pro Prahu 6 například ohledně zjištění data předání podnajímaného bytu. Napadené rozhodnutí tudíž vykazuje znaky libovůle soudu (v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02) a v nesprávném postupu odvolacího soudu spatřuje odepření spravedlnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1668/2006).
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Brojí-li žalovaný v dovolání proti výroku, jímž odvolací soud odmítl coby subjektivně nepřípustné jeho odvolání směřující proti rozsudečnému výroku, kterým soud prvního stupně žalobu zamítl do částky 53.604,70,- Kč s příslušenstvím, nejen že neuvedl, v čem shledává nesprávnost napadeného rozhodnutí, ale ani nevylíčil přípustnost dovolání v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (nespecifikoval, které ze čtyř zde uvedených kritérií má v tomto směru za naplněné). Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích §237 o. s. ř.), zatěžuje podání v této části kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu ve vztahu k výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, že pochybil, jestliže „ povolil otevřít a znovu projednat “ řízení, které bylo pravomocně skončeno u Obvodního soudu pro Prahu 6, resp., že nerespektoval překážku věci pravomocně rozhodnuté (a napadené rozhodnutí tudíž „ vykazuje znaky libovůle soudu a znamená odepření spravedlnosti “), nenapadá žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá tzv. zmatečnostní vadu. Pomíjí, že opravným prostředkem, jenž v takovém případě slouží k prověření správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, je žaloba pro zmatečnost, nikoli dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 35/2013, ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 57/2016, nebo ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1398/2016). Podle §229 odst. 2 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže a) v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení, b) v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto.
S přihlédnutím k výše uvedenému je proto nevýznamné, že dovolatel svou argumentaci podpořil odkazem na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud a Ústavní soud vyjadřovaly za zcela odlišných skutkových okolností a v jiné procesní situaci k tomu, kdy je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ( rei iudicatae ).
Nad rámec shora řečeného považuje dovolací soud za vhodné uvést, že výtka žalobce, že odvolací soud nerespektoval skutečnost, že v téže věci již bylo pravomocně rozhodnuto, je nedůvodná. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyplývá totiž z materiální právní moci rozhodnutí, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozhodnutím autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc; o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Dovolatel se mýlí jak v úsudku, že v předmětném řízení je projednávána stejná věc, jakou projednal již Obvodní soud pro Prahu 6 v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 24/ 2012, tak v úvaze, že obou řízení se účastnily tytéž osoby. Zatímco Obvodní soud pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 24/ 2012 rozhodl o nároku na plnění z titulu smlouvy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, který uplatnila I. H. jako žalobkyně vůči Z. H. na straně žalované, ve stávajícím řízení jde o spor mezi žalobkyní I. H. a žalovaným J. F. o náhradu škody. Nejde ani o totožný předmět řízení, ani o stejný okruh účastníků řízení. Kým byl účastník řízení zastupován, je zcela irelevantní.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). O návrhu žalovaného na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k výsledku řízení dovolací soud již samostatně nerozhodoval.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu