ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1196.2022.3
sp. zn. 33 Cdo 1196/2022-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně BNP Paribas Personal Finance se sídlem v Paříži, 1 boulevard Haussmann, Francouzská republika (registrační číslo 542 097 902), jednající v České republice prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3208/5 (identifikační číslo 038 14 742), zastoupené JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované S. N. , bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, o 347.661 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 116 C 19/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2021, č. j. 8 Co 196/2021-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.100 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Michaely Fuchsové, Ph.D., advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 3. 11. 2020, č. j. 116 C 19/2020-90, uložil žalované zaplatit žalobkyni 12.200 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 5. 1. 2020 do zaplacení a 335.461 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 5. 1. 2020 do zaplacení (výrok I ), co do 19.678,30 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 29.631,13 Kč od 1. 2. 2015 do 4. 1. 2020 a s 8,05% úroky z prodlení z částky 17.431,13 Kč od 5. 1. 2020 do zaplacení a 23.314,83 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 338.984,45 Kč od 1. 2. 2015 do 4. 1. 2020 a s 8,05% úroky z prodlení z částky 3.524,45 Kč od 5. 1. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II ) a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 53.553,78 Kč (výrok III ).
Rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 8 Co 196/2021-146, Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastnic (změnil výrok III tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 22.340 Kč a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.200 Kč). Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že smlouvy o spotřebitelském úvěru z 30. 5. 2011 a 5. 6. 2013 jsou pro rozpor se zákonem absolutně neplatné (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Právní předchůdkyně žalobkyně nedostála odborné péče při zkoumání aktivní (příjmové) a pasivní (výdajové) stránky majetkových poměrů žalované (§9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb.). Peněžní částky, které žalobkyně na základě uvedených smluv poskytla, je třeba hodnotit jako bezdůvodné obohacení na straně žalované podle §451 obč. zák. Promlčecí doba je s ohledem na povahu prvního vztahu účastnic čtyřletá (§397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“). K prvnímu čerpání peněžních prostředků došlo u úvěru z 30. 5. 2011 dne 31. 7. 2012 a u úvěru z 5. 6. 2013 dne 6. 6. 2013. Promlčecí doba by tak v prvním případě uplynula nejdříve 31. 7. 2016 a v druhém případě 6. 6. 2017, nicméně v obou případech byla stavěna okamžikem, kdy žalobkyně podala přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení žalované, tj. dnem 24. 8. 2015, a neběžela až do konce insolvenčního řízení, tj. do 4. 9. 2019. S ohledem na den podání žaloby – 8. 11. 2019 – je podle odvolacího soudu zjevné, že čtyřletá promlčecí doba, která byla prodloužena o dobu od podání přihlášky do konce insolvenčního řízení, „nemohla ani v jednom případě do podání žaloby uběhnout“ .
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to 30. 5. 2011, č. 42104094640005, formou úvěrového rámce (tzv. revolvingový úvěr), z něhož žalovaná vyčerpala částku 47.700 Kč, přičemž první čerpání je datováno ke dni 31. 7. 2012. Na daný úvěr žalovaná uhradila celkem 35.500 Kč. Dále 5. 6. 2013 byla mezi týmiž stranami uzavřena další smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl poskytnut úvěr v celkové výši 468.000 Kč. Žalovaná tento úvěr vyčerpala ve dnech 6. 6., 7. 6. a 8. 6. 2013 a uhradila na něj celkem částku 132.539 Kč. Ve věci žalované bylo ke dni 16. 4. 2015 zahájeno insolvenční řízení, přičemž žalobkyně své pohledávky za žalovanou (dlužnicí) z uvedených úvěrových smluv k 24. 8. 2015 přihlásila. Dne 4. 9. 2019 insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice v rozsahu 18,36 %, přičemž žalovaná nebyla osvobozena od hrazení zbývajícího dluhu. K okolnostem zkoumání úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru věřitelka prokazovala příjem žalované v průměrné výši 31.700 Kč čistého a ohledně výdajů vycházela pouze z výpisu z běžného účtu žalované. Byly osvědčeny některé dílčí výdaje na spoření či pojištění, nicméně náklady na bydlení a živobytí doloženy nebyly. Nadto z výpisu z běžného účtu žalované byl možno dovodit záporný zůstatek.
Posouzení, jakým právním předpisem se řídí promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení založeného plněním na základě neplatné smlouvy o úvěru, přípustnost dovolání nezakládá. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry formulovanými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 135/2012, a ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2005. V nich poukázal na ustálenou rozhodovací praxi, podle níž obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle §262 obch. zák. nebo o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z §261 odst. 3 obch. zák. Odtud plyne, že pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatného právního úkonu se řídí právní úpravou obchodního nebo občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním. K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, postačí předchozí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon. Dále uzavřel, že úprava promlčení obsažená v §101 a násl. obč. zák. nepatří k „jiným ustanovením“ směřujícím k ochraně spotřebitele, která měl zákonodárce při zavedení institutu ustanovení §262 odst. 4, části věty první za středníkem, obch. zák. do našeho právního řádu na zřeteli.
V projednávaném případě je neplatným právním úkonem, ze kterého bylo poskytnuto plnění představující bezdůvodné obohacení žalované, smlouva o úvěru podle §497 a násl. obch. zák., která je tzv. absolutním obchodem (obchodním závazkem) bez zřetele k povaze smluvních stran (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2004, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4659/2014).
Argumentace žalované nepřesvědčila dovolací soud, že jsou zde důvody pro odchýlení se od těchto závěrů.
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 10. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu