ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1222.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1222/2022-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. L. , bytem v XY, zastoupeného Mgr. Vilémem Kinem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 282/12, proti žalované J. O. , bytem v XY, zastoupené JUDr. Zbyhněvem Zubkem, advokátem se sídlem ve Vendryni 720, o nahrazení prohlášení vůle, o zaplacení 1.000 Kč a o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 235/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2021, č. j. 57 Co 112/2021-75, takto:
I. Dovolání proti rozsudku ze dne 30. 7. 2021, č. j. 57 Co 112/2021-75, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek ze dne 18. 3. 2021, č. j. 12 C 235/2020-34, kterým Okresní soud v Novém Jičíně zamítl žalobu o nahrazení prohlášení vůle a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek, se odmítá .
II. Ve zbytku se dovolací řízení zastavuje .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Zbyhněva Zubka, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek ze dne 18. 3. 2021, č. j. 12 C 235/2020-34, kterým Okresní soud v Novém Jičíně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení prohlášení vůle žalované s uzavřením směnné smlouvy, zaplacení částky 1.000 Kč, vyklizení nemovité věci (nespecifikovaného pozemku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek; žalované současně přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Po právní stránce odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nahrazení prohlášení vůle se lze s úspěchem domoci jen tehdy, je-li žalovaný skutečně povinen určitou vůli projevit, ale neprávem tak odmítá učinit. Povinnost projevit určitou vůli ukládá žalovanému buď přímo právní předpis, anebo se k němu zaváže žalovaný svým právním jednáním. V projednávané věci povinnost žalované uzavřít směnnou smlouvu nevyplývá z žádného právního předpisu a z žalobních tvrzení je zřejmé, že tato povinnost nevyplývá ani ze smlouvy či z jiného právního jednání žalované, v němž by se zavázala uzavřít s žalobcem smlouvu ve znění uvedeném v žalobě. Povinnost uzavřít směnnou smlouvu dovozuje žalobce ze sdělení žalované, že se dostaví s panem L. na Středisko geodézie, „aby věc vyřídili“ , že se v roce 1985 účastníci pouze „neformálně bavili, že celou věc musí dát do pořádku“ , ale žádnou smlouvu v tomto směru neuzavřeli. Z příslibů žalované – argumentuje odvolací soud – její závazek uzavřít s žalobcem směnnou smlouvu nevyplývá. Neopodstatněnost dalších žalobcových nároků, tj. zaplacení 1.000 Kč a vyklizení, spočívá v jejich předčasnosti.
Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování výpisem z katastru nemovitostí - listu vlastnictví XY katastrálního území XY, listinou z 16. 4. 1946 nazvanou „Protokol a smlouva“ , dopisy z 9. 12. 1985 a 3. 1. 1986, rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 1. 2017, č. j. 13 C 211/2016-29, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2018, č. j. 57 Co 186/2017-57, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 22 Cdo 2052/2018-66, a usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3164/18, vyšel z toho, že žalovaná je – mimo jiné – vlastnicí pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY. Dne 16. 4. 1946 byla mezi právním předchůdcem žalobce K. L. a právní předchůdkyní žalované A. H. sepsána listina „Protokol a smlouva“ . V ní se uvádí: „Paní A. H. pozvoluje se postoupiti pozemek na stavbu cesty a mostu, vedoucí z okresní silnice na pozemek paní R. B. v sousedství paní H., jelikož na tomto pozemku bude stavěti domek pan K. L. a na základě toho potřebuje postaviti tento most a cestu, by mohl potřebný materiál si na tuto stavbu dovézti. Paní R. B., zemědělec v XY čís. XY se pozvoluje postoupiti pozemek v samé výměře, co paní H. A. uvolnila na stavbu mostu a cesty. Tato cesta i most zůstanou vlastnictví pana K. L. z XY čís. XY a dává právo služebnosti všem členům rodu H., dokud budou bydleni na domku čís. XY“ . Dopisem z 9. 12. 1985 sdělovala žalovaná Středisku geodézie v Novém Jičíně, že se na jaře příštího roku dostaví společně s panem L., aby tuto věc vyřídili, a dále, že přesuny určité výměry pozemku byly provedeny po dohodě s bývalými vlastníky, aby měl pan L. možnost upravit si cestu ke svému domku. Středisko geodézie odpovědělo, že pro vyřešení majetkoprávních vztahů je nutné nové zaměření pozemku žalované a na základě vyhotoveného geometrického plánu a výpisu z listu vlastnictví je nutno sepsat s panem L. kupní smlouvu na státním notářství. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 13 C 211/2016-29, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, označené v geometrickém plánu M. J. ze 7. 4. 2016 jako parcela č. XY. Soud dovodil, že žalobce uvedenou část pozemku nenabyl do vlastnictví vydržením, neboť vzhledem k domnělému titulu nazvanému „Protokol a smlouva“ , u nějž shledal neurčitost předmětu, nebyl v dobré víře, že ji užívá jako vlastník. V rozsudku ze dne 17. 1. 2018, č. j. 57 Co 186/2017-57, jímž rozhodnutí okresního soudu potvrdil, Krajský soud v Ostravě rovněž dospěl k závěru o nedostatku dobré víry žalobce a nadto doplnil, že listinu „Protokol a smlouva“ lze posoudit spíše jako dohodu právních předchůdců účastníků o budoucí úpravě vlastnických vztahů. Nejvyšší soud žalobcovo dovolání odmítl, přičemž listinu, na základě které se měl žalobce chopit držby předmětné části pozemku, tedy „Protokol a smlouvu“ z 16. 4. 1946, označil za neurčitou v jejím předmětu. Rovněž ústavní stížnost žalobce byla odmítnuta.
Právní posouzení podmínek pro vyhovění žalobě na nahrazení prohlášení vůle přípustnost dovolání nezakládá (§161 odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2052/2018, v řízení mezi týmiž účastníky konstatoval, že listina nadepsaná jako „Protokol a smlouva“ z 16. 4. 1946 nebyla podepsána účastníky této dohody, ba ani předmět směny nebyl v této listině řádně vymezen. Jestliže tedy odvolací soud konstatoval, že smluvní povinnost žalované uzavřít smlouvu z uvedené listiny nevyplývá, rozhodl v souladu citovaným rozhodnutím dovolacího soudu.
Nelze ani přisvědčit žalobcovu názoru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo1303/2008, či nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, neboť v daném případě ani aplikací výkladových pravidel nelze listinu z 16. 4. 1946 posoudit jako platný právní úkon.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je – i přes opačný názor žalobce – v souladu se závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 76/2012, podle nichž princip smluvní autonomie znamená, že je zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, forma či smluvní typ.
Názor dovolatele, že soud by měl nahradit projev vůle účastníka, který se k takovému projevu nezavázal, ani jej k tomu nezavazuje zákon, ale požadované právní jednání by odpovídalo spravedlivému uspořádání právních vtahů, je zcela zjevně v rozporu se zmiňovaným principem autonomie vůle. Žalobce ve své argumentaci zcela pomíjí článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Vztaženo k dovolací argumentaci lze zjednodušeně říci, že nikomu nesmí být vnucováno jiné uspořádání právních vztahů, než o jaké sám stojí a ohledně kterého právně jedná, a to ani tehdy, zdá-li se takové uspořádání spravedlivější, ba ani bylo-li by takovéto uspořádání v „jeho vlastním zájmu“ či „pro jeho vlastní dobro“ , nejsou-li pro to zákonem aprobované důvody.
V neposlední řadě je napadené rozhodnutí v souladu s rozsudkem ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2381/2003, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že pochybnosti o platnosti smlouvy nelze v žádném případě odstranit rozhodnutím o nahrazení prohlášení vůle.
Argumentace dovolatele nepřesvědčila dovolací soud, že jsou zde důvody pro odchýlení se od shora uvedených závěrů.
K namítaným vadám řízení, které – pokud by jimi bylo řízení skutečně zatíženo - mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) přihlédnout nelze, není-li (jako v projednávané věci) dovolání přípustné.
Výrok o částečném zastavení dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, větu druhou, o. s. ř., neboť žalobce vzal v tomto rozsahu dovolání zpět.
Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu