ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1235.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1235/2022-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně APRM s.r.o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Výstavní 292/13 (identifikační číslo osoby 025 36 145), zastoupené Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Štefánikova 1347, proti žalované PROF SVAR s.r.o. , se sídlem v Mnichově Hradišti, Přestavlcká 1474 (identifikační číslo osoby 475 45 950), zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL. M., advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 1, o zaplacení 1.909.946,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 22 C 130/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 6. 2021, č. j. 22 C 130/2020-348, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 23 Co 169/2021-414, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 6. 2021, č. j. 22 C 130/2020-348, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 23 Co 169/2021-414, se odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 963 826,46 Kč s příslušenstvím a 946 120,41 Kč s příslušenstvím (celkem tedy 1.909.946,87 Kč) z titulu rámcové smlouvy uzavřené 1. 2. 2019 (ve znění jejího dodatku a ve spojení s dílčími dohodami), podle níž zajistila žalované služby – přidělování a zajišťování svých zaměstnanců k výkonu práce u žalované, a smlouvy o podnájmu uzavřené 1. 5. 2019, podle níž poskytla žalované lůžka v nemovitosti v Mukařově u Jiviny pro ubytování zaměstnanců. Žalovaná poskytnuté služby přijala, avšak řádně za ně nezaplatila.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 22 C 130/2020-348 částečně zastavil řízení co do částky 3.484 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 10. 2019 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 1.840.242,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 120.032 Kč od 6. 9. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 116.160 Kč od 6. 10. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 543.005,80 Kč od 25. 10. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12.196,80 Kč od 31. 10. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 120.032 Kč od 11. 11. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 454.740,20 Kč od 26. 11. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 116.160 Kč od 6. 12. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 357.915,36 od 26. 12. 2019 do zaplacení a náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávek ve výši 22.800 Kč (výrok II.), co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12.196,80 Kč od 12. 10. 2019 do 30. 10. 2019 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč žalobu zamítl (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 23 Co 169/2021-414, v odvoláním napadených výrocích II. a IV. rozsudek soudu právního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalovaná podala dovolání jak proti rozsudku odvolacího soudu, tak výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ o. s. ř. “), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze - navzdory snaze žalované o prosazení výjimky - odstranit. Nejvyšší soud proto podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243b o. s. ř. řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99 ).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Dovolání žalované shora uvedené postuláty nesplňuje. Přípustnost svého dovolání žalovaná zdůvodnila tím, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak“ a dále tím, že „se soud prvého stupně jakož i soud odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu od zákona“. V dovolání formuluje několik otázek („ zda může soud svévolně prostým sdělením oznámit stranám, že se k již proběhlému přípravnému řízení /u kterého již bylo koncentrováno/ nepřihlíží a že strany budou předvolány k novému prvému jednání ve věci samé“, „zda tak může učinit soud čistě z toho důvodu, že v odůvodnění platebního rozkazu bylo uvedeno poučení žalované o tom, že nebude-li odpor řádně odůvodněn, může soud vydat rozsudek pro uznání“, „zda je právní názor žalované na věc korektní“ a „zda bylo poučení soudu o koncentraci řízení u jednání konaného dne 17. 8. 2020 dostačující“), aniž přitom specifikuje, při řešení které z nich se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací činnosti dovolacího soudu, a které z nich dovolací soud již řešil a nyní je má vyřešit jinak. Nelze přitom přehlížet, že otázky se vesměs vztahují k procesnímu postupu soudů a nevystihují způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolací argumentaci, kterou žalovaná použila, tudíž nelze považovat za řádné vymezení přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel namítne nesprávné právní posouzení věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky hmotného nebo procesního práva naplňující kritéria uvedená v §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1124/2021). Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Vytýká-li žalovaná soudům obou stupňů „ nestandardní procesní postup “, kterým byla „hrubým způsobem porušena rovnost stran a procesní spravedlnost“ , k němuž mělo podle ní dojít tím, že soud prvního stupně rozhodl, že nebude přihlíženo k přípravnému řízení, k němuž byly strany předvolány, ačkoli již dříve byla žalovaná v rámci platebního rozkazu kvalifikovanou výzvou podle §114b o. s. ř. vyzvána, aby se ve věci vyjádřila, a využití výzvy vylučuje nařízení přípravného jednání podle §114c o. s. ř., nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je napadené rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o․ s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu