ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1441.2022.3
sp. zn. 33 Cdo 1441/2022-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce V. N., bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728, proti žalovanému J. T., bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 202/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 26 Co 89/2019-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Miroslava Zemana, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 15. 1. 2019, č. j. 5 C 202/2018-50, ve spojení s opravnými usneseními ze dne 5. 2. 2019, č. j. 5 C 202/2018-58, a ze dne 15. 2. 2019, č. j. 5C 202/2018-64, kterým Okresní soud Praha – západ určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba domu XY - objekt bydlení, a p. č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro obec a KÚ XY; ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen co do jejich vyčíslení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že jde o rozhodnutí „ nesprávné a učiněné v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů “. Obsáhle se věnuje skutkové stránce sporu, neboť je přesvědčen, že „ právě její posouzení sehrálo v nesprávných závěrech soudů největší roli “. Popisuje svou verzi skutkového stavu věci a v řízení provedené důkazy hodnotí z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Prosazuje, že vůlí účastníků řízení bylo v tentýž den (30. 6. 2014) uzavřít dvě samostatné smlouvy – smlouvu o budoucí kupní smlouvě i smlouvu realizační (kupní); odloženo bylo pouze podání návrhu na vklad vlastnického práva, k němuž mohlo podle čl. VII odst. 1 kupní smlouvy dojít až po 1. 1. 2018, což dodržel. Akcentuje, že žalobce nechal svůj podpis na kupní smlouvě ověřit již 11. 9. 2014 a uzavření kupní smlouvy zpochybnil teprve poté, kdy se žalovaný znovu stal spoluvlastníkem nemovitostí. Nesouhlasí proto se závěrem soudů obou stupňů, že kupní smlouva je pouze zdánlivým právním jednáním z důvodu omylu, resp. nedostatku vážnosti vůle; připomíná, že omyl v právním jednání může podle §583 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, způsobit pouze jeho neplatnost, nikoli zdánlivost. Následně s podporou rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1621/2007, a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1912/2003, rozvádí své úvahy o neplatnosti a zdánlivosti právních jednání. Závěrem namítá, že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v tom, že skutková zjištění, z nich při právním posouzení věci odvolací soud vycházel, nemají oporu v provedeném dokazování. Připomínaje definici hodnocení důkazů, kterou Nejvyšší soud podal např. v rozsudku ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a zopakoval v rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, odvolacímu soudu vytýká, že provedené důkazy nesprávně vyhodnotil z hlediska pravdivosti a logického myšlení, čím porušil jeho právo na spravedlivý proces (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14, ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 3496/13, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14, nebo ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18).
Žalobce se vyjádřil k jednotlivým námitkám dovolatele. Připomněl, že dovolatel se v něm zabývá právními otázkami, na nichž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a nepřípustně zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění. Je přesvědčen, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení vycházel, nevybočují ze základních standardů dokazování, ani nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný sice ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. , avšak svou argumentaci založil - až na výjimku, která bude níže zmíněna - na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, a na kritice hodnocení provedených důkazů. Oproti odvolacímu soudu, který - vázán stanoviskem vyjádřeným v rozsudku ze dne 27. 3. 2020, č. j. 24 Cdo 3798/2019-110, jímž Nejvyšší soud předchozí rozsudek odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení - skutkově uzavřel, že text kupní smlouvy byl dne 30. 6. 2014 vytvořen, aby sloužil jako integrální součást (příloha) smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené téhož dne, resp. že vůle účastníků směřovala pouze k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, nikoli i samotné realizační (kupní) smlouvy, dovolatel prosazuje, že dne 30. 6. 2014 byly uzavřeny dvě samostatné smlouvy, a to smlouva o budoucí kupní smlouvě a smlouva kupní a že k tomu směřovala vůle obou smluvních stran. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Důvod uvedený v §241a o. s. ř. dovolatel vystihl pouze argumentací, jíž vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil kupní smlouvu uzavřenou dne 30. 6. 2014 jako zdánlivé právní jednání podle §551 a násl. o. z. Takový právní závěr však odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně neučinil, naopak výslovně mu nepřisvědčil. Byť tuto svou argumentaci dovolatel podpořil odkazem na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřuje k zdánlivosti právních jednání, je z hlediska možné revize právního posouzení věci bezcenná.
Neobstojí ani námitka dovolatele, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť při hodnocení provedených důkazů hlediska pravdivosti a logického myšlení vybočil ze zákonných standardů dokazování, resp. jeho hodnocení důkazů a k tomu přijaté závěry jsou podle dovolatele výrazem faktického omylu a logického excesu, jak se podává např. z nálezů Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 3496/13, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18, nebo ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 3588/14.
Polemika dovolatele se skutkovými závěry odvolacího soudu je pouhým projevem odlišného náhledu na správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Z toho, že žalovaný v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní, od odvolacího soudu odlišnou skutkovou verzi, že vůlí účastníků bylo uzavřít v týž den (30. 6. 2014) dvě samostatné smlouvy, tedy jak smlouvou o smlouvě budoucí kupní, tak i samotnou kupní smlouvu, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Odvolací soud v posuzované věci své skutkové i právní úvahy náležitě a přesvědčivě zdůvodnil; jeho skutkový závěr (akceptující tvrzení žalobce), že text kupní smlouvy byl dne 30. 6. 2014 vytvořen, aby sloužil jako integrální součást (příloha) smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené téhož dne, resp. že vůle účastníků toho dne směřovala pouze k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, nikoli i samotné realizační (kupní) smlouvy, má oporu v provedených důkazech a zcela odpovídá pravidlům logického myšlení. Oproti tomu obranné tvrzení žalovaného, že 30. 6. 2014 uzavřeli účastníci dvě samostatné smlouvy a že jejich vůle k takovému postupu směřovala, z hlediska věrohodnosti neobstojí. Nejenže nekoresponduje s listinnými důkazy, ale žalovaný ani přesvědčivě neozřejmil, co účastníky vedlo k tomu, aby týž den uzavřeli vedle kupní smlouvy ještě i smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Takový postup totiž nedává smysl. Smlouvou o budoucí smlouvě ( pactum de contrahendo ) se zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost; podstata smlouvy o budoucí smlouvě spočívá v tom, že si její subjekty v souladu s širokou smluvní svobodou (volností) písemně shodně a tím závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí (hlavní), resp. realizační smlouvu, na jejíž podstatných náležitostech se musí dohodnout. Pokud by dne 30. 6. 2014 účastníci uzavřeli rovnou kupní smlouvu, neměla smlouva o budoucí kupní smlouvě žádné opodstatnění, byla by zcela nadbytečná. Odvolací soud tudíž logicky přisvědčil verzi žalobce a nejde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu