ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1580.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1580/2021-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. T. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Lukášem Duffkem, advokátem se sídlem Praha, Na Pankráci 1683/127, proti žalovaným 1) A. T. , bytem XY a 2) J. V. , bytem XY, zastoupeným JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem se sídlem Praha, Synkovská 6/1327, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalobkyně P. K., bytem XY, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 220/2020, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 3. 2021, č. j. 19 Co 364/2021-122, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 3.2021, č. j. 19 Co 364/2021-122, potvrdil usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 2. 2021, č. j. 5 C 220/2020-94, kterým připustil podle ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, aby do řízení na straně žalované přistoupil jako další účastník pan J. V., narozený XY, bytem XY, čímž umožnil žalobkyni odstranit nedostatek pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení (pan J. V. byl v katastru nemovitostí k datu podání žaloby zapsán jako vlastník podílu na nemovitostech, jež jsou předmětem sporu) a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další osobě.
Odvolací soud připomenul závěr vyplývající z judikatury dovolacího soudu, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí, je-li zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, a že tedy návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení sleduje žalobce obejití institutu záměny žalovaného podle §92 odst. 2 o.s. ř. V nyní souzené věci však taková situace nenastala, jelikož žalobkyně (která se domáhá vůči žalované vrácení daru po odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk) nemá v úmyslu vzít žalobu vůči žalované zpět, ale okruh účastníků je třeba rozšířit s ohledem na nezbytnost posuzování platnosti převodu ideální jedné poloviny statku ze žalované na J. V.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, na jehož přípustnost usuzují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a současně též procesního práva, která dovolacím soudem nebyla dosud vyřešena „zda v případě podání žaloby o určení vlastnického práva k nemovitosti vůči osobě, která ke dni podání žaloby již nebyla vlastníkem této nemovitosti (a není tedy od počátku pasivně věcně legitimována v tomto řízení) lze tento nedostatek pasivní věcné legitimace zhojit přibráním osoby, která ke dni podání žaloby byla vlastníkem této nemovitosti (s tím, že řízení je za této procesní situace obecnými soudy vedeno nadále i proti osobě, která nebyla v řízení od počátku pasivně věcně legitimována) a současně zda lze tento postup odůvodnit tím, že v rámci řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem má být řešena i otázka platnosti resp. tvrzené absolutní neplatnosti kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem uzavřené mezi oběma žalovanými“. Současně odvolacímu soudu vytýkají, že nerespektoval právní úpravu §92 o. s. ř. tím, že došlo k obejití institutu záměny účastníka, jestliže žalobkyně žalobu podala vůči osobě, která v okamžiku podání žaloby nebyla věcně legitimována. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 744/2014, ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1421/2005 a ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Především dovolací soud poznamenává, že dovodil-li odvolací soud v projednávané věci dovodil, že v této věci nejde o obcházení institutu záměny účastníka, neodchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, se záměrem, že posléze (po připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení soudem) vezme žalobu proti původnímu žalovaném zpět (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 1/2007). Jak správně uvedl odvolací soud, podstatné v předmětné věci je, že žalobkyně se podanou žalobou proti žalované domáhá vrácení daru - nemovitostí, jejichž katastrálním (nikoliv ovšem skutečným) vlastníkem je J. V. Za této situace nelze vyvozovat, že by žalobkyně návrhem na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované zjevně sledovala obejití institutu záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř.
Dovolateli k dovolacímu přezkumu předestřená otázka týkající se možnosti přibrání osoby do řízení, která ke dni podání žaloby byla vlastníkem dotyčné nemovitosti, a při nedostatku věcné legitimace osoby, která ke dni podání žaloby již jejím vlastníkem nebyla, přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelé její formulaci (včetně použité argumentace) zakládají na zcela odlišném skutkovém podkladu, tvrdí-li, že jde o podání žaloby o určení vlastnického práva vůči osobě, která ke dni podání žaloby vlastníkem dotyčných nemovitostí nebyla, což žalobkyně netvrdí. Navíc tím, zda další žalovaný (zde J. V., na něhož žalovaná dotyčné nemovitosti převedla), jehož přistoupení do řízení žalobkyně navrhla, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je totiž jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování, soud ji může řešit na základě výsledků dokazování a jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí), a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby. V době, kdy bylo navrženo přistoupení dalšího účastníka do řízení a kdy o jeho věcné legitimaci nebyly (a ani nemohly být) provedeny žádné důkazy, tedy není (nemůže být) žádný prostor k posuzování otázky věcné legitimace dalšího účastníka řízení a nemůže být významná ani pro rozhodnutí soudu o tom, zda přistoupení dalšího účastníka bude připuštěno.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro postup dle §92 odst. 1 o. s. ř., není jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu