ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.172.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 172/2022-352
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. V. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Janem Fišerem, advokátem se sídlem Pardubice, Škroupova 561, proti žalovanému M. Č. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 318/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 8. 2021, č. j. 27 Co 156/2021-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 27 C 318/2018-281, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 300 000 Kč od 16. 10. 2018 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 24 780 Kč (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 180 870 Kč (výrok II.), a dále jí uložil povinnost nahradit ČR – Okresnímu soudu v Pardubicích státem zálohované znalečné ve výši 63 145,60 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 27 Co 156/2021-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl závazek žalovaného jakožto zhotovitele provést dodávku a montáž parketové podlahy v sále restaurace „XY“ XY v rozsahu objednávky žalobkyně č. 2015044. Žalobkyně dokončené dílo převzala dne 11. 11. 2015 bez vad, zhotovitel na ně poskytl záruku po dobu 24 měsíců od převzetí. Na přelomu let 2017/2018 (po uplynutí záruční doby) se v předmětné parketové podlaze objevila dřevomorka. Žalobkyně tvrdila, že její výskyt byl způsoben neodborným postupem žalovaného, v důsledku čehož jí vznikla škoda, neboť bylo třeba demontovat podlahové souvrství a podlahu provést znovu.
Po právní stránce odvolací soud dovodil, že účastnící uzavřeli platnou smlouvu o dílo, jež spočívalo v dodávce a montáži parketové podlahy v sále restaurace dotyčného objektu, žalobkyně se žalobou domáhá úhrady části nákladů potřebných k odstranění vad díla (demontáž vadné parketové podlahy a provedení podlahy nové). Jelikož žalobkyně neuplatnila nároky z odpovědnosti za tyto vady (vady nevytkla ve sjednané záruční době), nemůže se domáhat náhrady škody vzniklé jí z vadného plnění zhotovitele v rozsahu, ve kterém přicházelo v úvahu uspokojení uplatněním práv z odpovědnosti za vady jen po dobu sjednané záruky (§1925 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen jako „o. z.“). Odvolací soud rovněž uzavřel, že není splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, a sice porušení povinnosti žalovaného, který neměl povinnost odstraňovat vady díla, které se vyskytly po záruční době, když ve vztahu k žalobkyni neporušil žádnou zákonnou či smluvní povinnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost dovolání žalobkyně usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce, „ zda žalobkyně byla oprávněna uplatnit nárok na zaplacení částky 300 000 Kč z titulu náhrady škody v případě zničení podlahy a dalších částí nemovitosti restaurace U Červinků v důsledku porušení povinnosti zhotovitele postupovat s odbornou péčí, resp. v důsledku porušení prevenční povinnosti zhotovitele při montážních pracích na zhotovení podlahy “, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že se nezabýval porušením povinnosti žalovaného postupovat při provádění díla s odbornou péčí, resp. že se nezabýval porušením prevenční povinnosti žalovaného při montážních pracích na zhotovení podlahy, když ke vzniku houby došlo z důvodů na straně žalovaného. Cituje řadu rozhodnutí, jež se týkají konkurence práv z vadného plnění a práva na náhradu škody, jež dle jejího přesvědčení odvolací soud nerespektoval a uzavírá, že v důsledku chybného postupu žalovaného jí vznikla i tzv. následná škoda, tj. škoda nesouvisející se samotným předmětem díla. Důvod dovolání dovolatelka spatřuje rovněž v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí – vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tvrzenými námitkami na podporu jejího přesvědčení, že žalovaný porušil prevenční povinnost a nejednal s odbornou péčí. Závěrem namítá, že skutkové závěry odvolacího soudu o tom, že v řízení vznik tzv. následné škody žalobkyně netvrdila, jsou v rozporu s provedenými důkazy a vytýká odvolacímu soudu, že ji nepoučil o tom, že věc posoudí po právní stránce jinak než soud prvního stupně, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Dovolání není přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že (i) žalobkyně, která neuplatnila nároky z odpovědnosti za vady (vady totiž nevytkla ve sjednané záruční době), se nemůže domáhat náhrady škody vzniklé jí z vadného plnění zhotovitele v rozsahu, ve kterém přicházelo v úvahu uspokojení uplatněním práv z odpovědnosti za vady jen po dobu sjednané záruky, a (ii) není rovněž splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, a sice porušení povinnosti žalovaného, který neměl povinnost odstraňovat vady díla, které se vyskytly po záruční době, když ve vztahu k žalobkyni neporušil žádnou zákonnou či smluvní povinnost.
Žalobkyně právní závěr odvolacího soudu o tom, že nárok z vad nelze zároveň uplatnit jako nárok na náhradu škody, zpochybňuje tvrzením, že „došlo i k jiným škodám“, neboť bylo nutné učinit i další práce na nemovitosti. Přitom pomíjí, že v podaném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (v souvislosti s výskytem dřevomorky, jejíž výskyt kladla k odpovědnosti žalovaného) uvedla, že jediným řešením bylo „ demontování podlahového souvrství a provedení podlahy znovu ; dále je nutná sanace konstrukce – likvidace hub “, a vzniklou škodu představuje částka 897 034 Kč, kterou by bylo nutno vynaložit „ na uvedení věci do předchozího stavu “ (dle cenové nabídky LOBK s.r.o. na dodávku, pokládku a povrchovou úpravu parketových vlysů, která nezahrnovala sanaci podkladní vrstvy rostlé zeminy), požaduje však pouze 300 000 Kč. Z řečeného vyplývá, že žalobou uplatnila výlučně náklady na odstranění vady díla provedeného žalovaným, proto je její tvrzení, že došlo i k jiným škodám - bez toho, že by došlo k jejich uplatnění - irelevantní. Ze stejného důvodu neobstojí výtka, že odvolací soud vůbec nezjišťoval i tzv. následnou škodu.
Námitka, jíž prosazuje, že žalovaný neprováděl dílo jako celek (nedodával materiál), ale provedl pouze montážní práce na věcech v majetku žalobkyně, a že škoda vznikla na věcech (např. dřevěných částech podlahy – parketách), které nebyly předmětem sjednaného díla, je skutkové povahy, neboť jejím prostřednictvím žalobkyně prosazuje svoji skutkovou verzi toho, co bylo předmětem díla. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalobkyně domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a bez významu jsou tak její odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k uplatňování práv z vadného plnění a práva na náhradu škody.
Nad uvedené žalobkyně v dovolání uplatněnou argumentací nezpochybnila dílčí právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu rovněž založeno, že není splněn obligatorní předpoklad odpovědnosti za škodu, a sice porušení zákonné či smluvní povinnosti žalovaným, který neměl povinnost odstraňovat vady díla, které se vyskytly až po záruční době.
Namítá-li dovolatelka, nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a viní-li odvolací soud, že se řádně nezabýval porušením povinnosti žalovaného postupovat při provádění díla s odbornou péčí, resp. že se nezabýval porušením prevenční povinnosti žalovaného při montážních pracích na zhotovení podlahy, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Polemika s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že by z předložených důkazů bylo možné dovodit, že jí vznikla další škoda v souvislosti s jednáním žalovaného a že rozhodnutí odvolací soudu je postiženo extrémním nesouladem skutkových zjištění s provedenými důkazy. Navíc takové zjištění se s ohledem na výše rozvedené závěry týkající se totožnosti žalobou uplatněného nároku s odstraněním vad provedeného díla nemůže nijak prosadit co do správnosti právního posouzení věci.
Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
S žalobkyní nelze souhlasit, že by odvolací soud postupoval v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, jestliže nebyla poučena o tom, že věc po právní stránce posoudí odlišně od soudu prvního stupně. Dovolací soud v tom žádné porušení ústavně zaručených práv žalobkyně neshledal. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo jeho rozsudek ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015). Situace, na níž dopadá citované ustanovení, v dané věci nenastala; právo na peněžité plnění odvolací soud posoudil na základě skutkového stavu převzatého z řízení před soudem prvního stupně.
Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu