ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.195.2022.3
sp. zn. 33 Cdo 195/2022-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce D. Z. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Vítem Hruškou, advokátem se sídlem Praha 10, Jahodová 1282/31, proti žalované A. S. H. , bytem XY, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 311/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 28 Co 168/2021-295, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 18 C 311/2020-225, nahradil projev vůle žalované s uzavřením kupní smlouvy specifikované ve výroku (jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky č. XY, byt, vymezené v domě XY, rodinný dům, který je součástí pozemku p. č. st. XY zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, podílu o velikosti ½ na pozemku p. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY, rodinný dům, a podílu o velikosti ½ na pozemku p. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY) a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 28 Co 168/2021-295, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít jako prodávající s žalobcem jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod dotyčné jednotky za kupní cenu 4 900 000 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 30. 6. 2020 dohodu o koupi nemovitostí (dále jen „dohoda“) se závazkem žalobce koupit v tam uvedené lhůtě od žalované jednotku za kupní cenu 4 900 000 Kč. Ještě týž den žalobce kontaktoval realitní makléř, který za žalovanou dohodu uzavřel, že v dohodě (šlo o formulářový typ smlouvy) je nesprávně uvedena kupní cena 4 900 000 Kč, když správně má být 5 900 000 Kč. Žalobce následně dne 7. 7. 2020 složil blokační úhradu 177 000 Kč, jež měla být započítána na úhradu kupní ceny, a obdržel návrh kupní smlouvy, v němž byla uvedena kupní cena 5 900 000 Kč, s níž žalobce nesouhlasil, naopak požadoval, aby výše kupní ceny odpovídala částce uvedené v dohodě. K tomuto požadavku se žalovaná již nevyjádřila a ve lhůtě stanovené v dohodě pro uzavření kupní smlouvy k jejím podpisu nedošlo. Žalovaná následně prodala jednotku třetí osobě.
Po právní stránce odvolací soud dovodil, že dohoda představuje platnou smlouvu o smlouvě budoucí kupní (§1785 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že bylo-li ujednání v dohodě o kupní ceně ve výši 4 900 000 Kč překročením plné moci zástupcem žalované, nedošlo bez zbytečného odkladu k oznámení o takovém překročení (§446 o. z.), nejde ani o zjevnou chybou v psaní mající za následek neplatnost dohody či jednání v omylu. Odlišně od soudu prvního stupně však vyhodnotil zjištění, že žalobce do konce doby trvání dohody (tj. do 30. 9. 2020) neprokázal svoji solventnost ve výši kupní ceny, jak se k tomu v dohodě zavázal, takže žalované v souladu s čl. 11.2 dohody povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o převodu jednotky nevznikla, tudíž se ani nemohla ocitnout v prodlení, a proto žalobce není oprávněn domáhat se nahrazení projevu její vůle s uzavřením kupní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost dovolání žalobce usuzuje jednak z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného práva, jež nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a dále vytýká odvolacímu soudu, že se při výkladu ujednání uvedeného v čl. 12. 4 dohody jakož i při obecném výkladu právního jednání účastníků odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Za dosud neřešené otázky dovolacím soudem má (i) otázku posouzení solventnosti kupujícího, (ii) otázku zda je smluvní strana povinna druhou smluvní stranu včas upozornit na nesplnění závazku ze smlouvy, (iii) otázku zda lze brát k tíži kupujícího, že v dobré víře přeruší jednání o poskytnutí úvěru z důvodu, že prodávající přestane jednat o uzavření kupní smlouvy a dá jasně najevo, že o další jednání nemá zájem, (iv) otázku zda závazek ze smlouvy a jednání strany může ve svém důsledku vyžadovat porušení jiného závazku, (v) otázku zda je soud povinen přihlížet k tomu, že strana zneužila právo a ve snaze vyhnout se povinnosti uzavřít smlouvu účelově vznesla námitku neprokázání solventnosti a (vi) otázku zda může být uplatnění námitky nesplnění povinnosti ze smlouvy v rozporu s dobrými mravy. Prosazuje, že odvolací soud pochybil, jestliže nehodnotil jednání žalované namítající nesolventnost žalobce jako nepoctivé a zjevně zneužívající práva, když dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, odchýlení se od příkazu jednat v právním styku poctivě představuje rozpor se zákonem, který může v některých případech představovat současně i rozpor s dobrými mravy. Odvolacímu soudu dále vytýká, že neurčitý pojem „prokázání solventnosti“ vyložil v rozporu s výkladovými pravidly dle §556 a §557 o. z., jestliže nezkoumal skutečnou vůli stran, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 468/2021, a dále nesprávně vyložil neurčitý pojem „prokázání solventnosti“ k tíži žalované, která jej užila jako první, čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005 a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008. Uzavírá, že námitka žalované, že neprokázal svoji solventnost a nesplnil tak podmínku pro uzavření kupní smlouvy, byla vznesena ryze účelově a je tak v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání není přípustné.
Žalobcem předložená otázka posouzení solventnosti kupujícího (žalobce) jako otázka dosud neřešená přípustnost dovolání nezakládá. Předně je třeba poznamenat, že při skutkovém závěru, že žalobce svou povinnost doložit solventnost (připravenost uhradit kupní cenu) nesplnil, je nadbytečné se zabývat tím, jakým způsobem mohl tuto povinnost splnit. Podle zjištění nalézacích soudů žalobce před uzavřením dohody jednal s bankou o poskytnutí úvěru s tím, že se mělo jednat o úvěr na koupi bytu za cenu 5 900 000 Kč. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by strany ujednaly slevu z kupní ceny. Ač se žalobce po uzavření dohody (v níž byla uvedena kupní cena 4 900 000 Kč) domáhal uzavření kupní smlouvy, žádná další jednání s úvěrující bankou nevedl. Uvedené podle přesvědčení dovolacího soudu svědčí o tom, že žalobce si byl vědom, že žalovaná k prodeji bytu za cenu uvedenou v dohodě nepřistoupí, což jednoznačně vyplynulo z korespondence vedené mezi ním a makléřem bezprostředně po uzavření dohody (srov. zjištění uvedená v odstavci 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) i z komunikace mezi právními zástupci účastníků (viz odstavec 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené dovolací soud zmiňuje, ač není k dovolacímu přezkumu otevřena správnost řešení otázky, zda za dané situace měl a mohl z okolností a bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje, nicméně podstatné je zjištění, že žalobce po uzavření dohody s bankou ohledně poskytnutí úvěru již nejednal a svou solventnost nedoložil. Polemika ohledně způsobu prokazování solventnosti je tudíž bezpředmětná. Dovolatel přehlíží, že důvodem nesplnění uvedeného závazku byla jeho nečinnost, nikoliv to, že prokazoval solventnost způsobem odporujícím smluvnímu ujednání.
Dovolací argumentace žalobce k otázce posouzení jeho solventnosti je navíc z převážné části postavená na nepřípustném zpochybňování zjištěného skutkového stavu (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), jímž je však dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumávat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016). Žalovaný totiž polemizuje se skutkovým zjištěním soudů o tom, že nesplnil svůj závazek, tj. že neprokázal dle ujednání v čl. 12.4 dohody solventnost k úhradě kupní ceny žalované. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přitom v souzené věci nejde (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
K dovolatelem předloženým otázkám, (i) zda je smluvní strana povinna druhou smluvní stranu včas upozornit na nesplnění závazku ze smlouvy, (ii) zda lze brát k tíži kupujícího, že v dobré víře přeruší jednání o poskytnutí úvěru z důvodu, že prodávající přestane jednat o uzavření kupní smlouvy a dá jasně najevo, že o další jednání nemá zájem, (iii) zda závazek ze smlouvy a jednání strany může ve svém důsledku vyžadovat porušení jiného závazku, (iv) zda je soud povinen přihlížet k tomu, že strana zneužila právo a ve snaze vyhnout se povinnosti uzavřít smlouvu účelově vznesla námitku neprokázání solventnosti a (v) zda může být uplatnění námitky nesplnění povinnosti ze smlouvy v rozporu s dobrými mravy, je třeba podotknout, že na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatel navíc kritiku závěrů odvolacího soudu (včetně formulace předestřených otázek) zakládá na vlastní skutkové verzi (že žalovaná nesplnila svoji povinnost uzavřít kupní smlouvu účelově s poukazem na porušení podmínky prokázání solventnosti žalobcem, ačkoliv žalobce na nesplnění této povinnosti neupozornila a tomuto jejímu jednání až do okamžiku vznesení námitky nesplnění podmínky solventnosti žalobce žádné okolnosti nenasvědčovaly) odlišné od té, z níž při svém právním posouzení vycházel odvolací soud, který zjistil, že žalobce neprokázal v souladu s čl. 12.4 dohody schopnost zaplatit celou kupní cenu, tudíž žalované povinnost smlouvu uzavřít nevznikla. Dovolací soud je přitom vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem – dovolatel se proto domáhá revize právních závěrů odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Námitka žalobce, že podle ustálené judikatury je třeba projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (podpořená odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005 a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008), přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud závěr o tom, že by inkriminované ustanovení dohody v čl. 12.4, resp. výraz v něm užitý připouštěl různý výklad, neučinil. Na předestřené otázce výkladu projevu vůle obsahujícího výraz připouštějící různý výklad tudíž není napadené rozhodnutí založeno.
Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka, že se odvolací soud při aplikaci výkladových pravidel v souvislosti s jednáním žalované, která svým jednáním dala najevo, že má podmínky pro uzavření kupní smlouvy za splněné, odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 468/2021. Namítá-li dovolatel v tomto směru nesprávné právní posouzení věci, pak pouze potud, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze, že žalovaná považovala podmínky pro uzavření kupní smlouvy za splněné, což plyne i z jí zaslaného návrhu kupní smlouvy), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že účastníci považovali podmínky pro uzavření kupní smlouvy za splněné a žalované vznikla povinnost kupní smlouvu uzavřít. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesl; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu