ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.199.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 199/2022-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně České štěrkopísky spol. s r.o. , se sídlem v Praze 9, Cukrovarská 34 (identifikační číslo 275 84 534), zastoupené Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalované obci Dobřejovice , zastoupené Mgr. Robertem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 644/35, o 163.100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 36 C 307/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, č. j. 25 Co 90/2021-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.631,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Tomáše Uherka, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 22. 9. 2020, č. j. 36 C 307/2019-76, kterým Okresní soud Praha - východ uložil žalované zaplatit žalobkyni 163.100 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) a nahradit jí náklady řízení (80.573,50 Kč); současně žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.263 Kč. Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že smlouva o spolupráci z 20. 2. 2017 (§1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. z.“/) je platná. V rámci samostatné působnosti (§7 odst. 1, §35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) byla schválená zastupitelstvem žalované obce (usnesení č. 2017/28/05 ze dne 16. 2. 2017) s tím, že zastupitelstvo bylo před hlasováním se zněním smlouvy řádně seznámeno. Žalovaná se smlouvou nezavázala k zajištění výsledku – schválení územního plánu –, nýbrž k určitému postupu, který měl k tomuto výsledku vést. Jestliže následně odmítla podle smlouvy postupovat, porušila svou smluvní povinnost (§2913 o. z.). Nesouladný výsledek dodatečně vyhlášeného místního referenda na uvedeném závěru nic nemění, nehledě k tomu, že samotným uspořádáním referenda s určitým výsledkem nedochází k prolomení smluvního vztahu. Smlouva neobsahuje žádné ustanovení, které by v takovémto případě vylučovalo právo žalobkyně na náhradu škody spočívající v účelně vyložených nákladech ve výši 163.100 Kč.
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spořívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Dne 20. 2. 2017 účastnice uzavřely smlouvu, jíž se žalovaná zavázala s žalobkyní spolupracovat při přípravě a realizaci záměru vystavět a provozovat na pozemku parc. č. 759 v obci a katastrálním území Dobřejovice betonárnu - míchací centrum betonových směsí, a to v rámci jí dostupných možností a v souladu s právními předpisy, především na zajištění zapracování záměru do územního plánu žalované obce za účelem změny funkčního využití předmětného pozemku (čl. 2.1.1 smlouvy), jakož i tím, že podpoří záměr ve správních řízeních, neprokáže-li dokumentace EIA negativní dopady záměru na životní prostředí žalované (čl. 2.1.2. smlouvy). Žalobkyně se naproti tomu zavázala do deseti pracovních dnů od pravomocného provedení změny územního plánu uhradit žalované 3.000.000 Kč jako kompenzaci možných, záměrem způsobených negativních vlivů na životní prostředí obce, náklady spojené s pořízením územního plánu a částku 200.000 Kč každoročně po dobu provozu betonárny. Uzavření smlouvy o spolupráci schválilo 16. 2. 2017 usnesením č. 2017/28/05 zastupitelstvo žalované obce a Krajský úřad Středočeského kraje, Odbor životního prostředí a zemědělství, 1. 9. 2017 (č. j. 085187/2017/KUSK) rozhodl, že záměr žalobkyně nemá významný vliv na životní prostředí a nebude posuzován podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů. V souvislosti s uvedeným řízením žalobkyně vynaložila náklady v celkové částce 163.100 Kč za zpracování oznámení záměru EIA pro betonárnu Dobřejovice, podkladů pro investiční záměr Betonárna Dobřejovice (hluková studie, rozptylová studie, hodnocení zdravotních rizik), hydrogeologického posudku RNDr. Zdeňka Patzelta a za projednání záměru výstavby betonárny M. M.. Usnesením zastupitelstva žalované č. 2017/34/14 ze dne 21. 9. 2017 bylo vyhlášeno místní referendum konané ve dnech 20. a 21. 10. 2017 za účelem hlasování o otázce: „Souhlasíte s tím, aby Obec Dobřejovice bezodkladně podnikla veškeré kroky v samostatné působnosti, aby nemohlo dojít k výstavbě betonárky v katastrálním území obce Dobřejovice?“ V místním referendu vyjádřili občané žalované nesouhlas s realizací záměru, a proto žalovaná vyřadila pozemek parc. č. 759 z navrhované změny územního plánu a ponechala ho v kategorii drobná a řemeslná výroba a skladování „VD“, která nedovoluje stavbu betonárny, o čemž informovala právního zástupce žalobkyně dopisem ze dne 21. 5. 2018.
Předložila-li dovolatelka k dovolacímu přezkumu otázku „zda se obec mohla podle tehdy platné a účinné právní úpravy zavázat k tomu, že určitým způsobem změní územní plán, případně nakolik a jakým způsobem je možné takový závazek vyložit jako platný,“ pak její řešení zakládá na vlastní skutkové verzi o obsahu smlouvy o spolupráci z 20. 2. 2017. Žalovaná nenapadá žádný právní závěr, nýbrž pouze správnost a úplnost skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na zjištění, že se žalovaná zavázala s žalobkyní spolupracovat při přípravě a realizaci záměru žalobkyně na výstavbě a provozování betonárny - míchacího centra betonových směsí na pozemku parc. č. 759 v obci a katastrálním území Dobřejovice v rámci jí dostupných možností a v souladu s právními předpisy, především na zajištění zapracování záměru do územního plánu žalované za účelem změny funkčního využití předmětného pozemku (čl. 2.1.1 smlouvy), jakož i tím, že podpoří záměr ve správních řízeních, neprokáže-li dokumentace EIA negativní dopady záměru na životní prostředí žalované (čl. 2.1.2. smlouvy). Oproti tomuto skutkovému závěru žalovaná prosazuje, že se zavázala ke konkrétní změně územního plánu. Ostatně na tento rozdíl poukázal již odvolací soud v bodě 12 odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak žalovaná domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Posouzení otázky „zda rozhodnutí učiněné v místním referendu, které je pro orgány obce dle §49 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších zákonů, závazné, může způsobit následnou nemožnost plnění dle §2006 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zánik soukromoprávního závazku obce, s nímž je výsledek místního referenda v rozporu,“ přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry formulovanými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003, ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2007, ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 165/2018, v němž dovolací soud v typově shodné věci konstatoval, že „orgány obce jsou zavázány prosazovat názor občanů těmi prostředky, které jim zákon dává k dispozici. V poměrech projednávané věci to znamená, že žalovaný mohl například připravit referendum předtím, než byl zahájen smluvní proces, anebo realizovat názor občanů jiným způsobem než jednostranným okamžitým ukončením již rozběhlého kontraktačního procesu. Jestliže tak nepostupoval, nese odpovědnost za škodu, kterou svým jednáním způsobil . “ Uvedený závěr je také v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III ÚS 873/09, sp. zn. III ÚS 263/09, v nichž Ústavní soud uvedl: „Z rozhodování v místním referendu nevznikají či nezanikají bezprostředně žádné soukromoprávní vztahy, podobně jako např. z odevzdání hlasů ve volbách.“ Otázka předložená dovolacímu přezkumu tedy otevírá pouhou polemiku se závěrem odvolacího soudu, aniž by argumentace dovolatelky vyvolala sebemenší přesvědčení o důvodech pro odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.
K namítaným vadám řízení, které – pokud by jimi bylo řízení skutečně zatíženo – mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) – přihlédnout nelze, není-li (jako v projednávané věci) dovolání přípustné.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu