ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.165.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 165/2018-837
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: AMÁDEUS REAL, a.s. , se sídlem Dlouhá 741/13, 110 00 Praha 1, IČO: 27241131, zastoupená Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: statutární město Plzeň , se sídlem magistrátu náměstí Republiky 1, 306 32 Plzeň, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, advokátkou se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, o 1. 835. 010. 545 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 13/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2017, č. j. 10 Co 546/2016-684, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 13 C 13/2015-391 zamítl žalobu na zaplacení 1 835 010 545 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.
Usnesením ze dne 26. 6. 2017, č. j. 10 Co 546/2016-684, Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně zamýšlela vybudovat v centru města Plzně obchodní multifunkční centrum a za tímto účelem koupila pozemky včetně stavby DK Inwest (jež byla v roce 2012 v souladu s ujednáním účastníků odstraněna) a nechala vypracovat projekt, který byl v souladu s územním plánem žalovaného a k němuž příslušné orgány státní správy zaujaly kladná stanoviska. Od počátku přípravy projektu probíhala mezi účastníky komunikace za účelem jeho realizace, žalovaný od roku 2009 průběžně vznášel na projekt některé požadavky (ohledně počtu parkovacích míst, dopravního řešení okolí, polyfunkčnosti projektu a jeho rozšíření o složku kulturní i volnočasovou, výšky a členění zamýšlené stavby, napojení na lávku přes řeku Radbuzu, úpravy Americké ulice apod.), jimž se žalobkyně snažila vyhovět. V souladu s touto komunikací a za účelem zarovnání nevhodně vedené uliční čáry v ulicích Americká a Denisovo nábřeží, požádala žalobkyně o pronájem a pozdější odkup městských pozemků, jež s jejími pozemky sousedily. Dne 1. 9. 2011 schválilo zastupitelstvo žalovaného regulační podmínky, projednané předtím s žalobkyní, kterým následně žalobkyně projekt dále přizpůsobovala. V podstatě jedinou spornou otázkou v té době byly podmínky členění projektu do dílčích hmot. Dne 31. 5. 2012 rozhodla rada žalovaného o pronájmu a budoucím prodeji městských pozemků žalobkyni s tím, že pokud žalobkyně splní regulační podmínky, bude zastupitelstvu žalovaného předložen ke schválení návrh smlouvy o smlouvě budoucí kupní na pronajaté pozemky žalovaného a současně s jejím schválením měla být s žalobkyní uzavřena nájemní smlouva na tyto pozemky. Dne 21. 6. 2012 rada žalovaného své předchozí usnesení změnila tak, že žalobkyni za účelem realizace projektu pronajala městské pozemky do doby prodeje těchto pozemků žalobkyni, jež se zavázala splnit regulační podmínky (jejich nesplnění bylo důvodem pro odstoupení od smlouvy) a do smlouvy byla zahrnuta i rozvazovací podmínka, že nájemní smlouva pozbude účinnosti, pokud do 30. 6. 2013 účastníci neuzavřou smlouvu o smlouvě budoucí kupní ohledně pronajatých pozemků. Nájemní smlouva byla uzavřena 16. 7. 2012. Dne 30. 7. 2012 vydal žalovaný pro účely územního řízení souhlas s umístněním stavby žalobkyně na pronajatých pozemcích, bezprostředně na to požádala žalobkyně o vydání rozhodnutí o umístění stavby podle projektu a 1. 11. 2012 bylo zahájeno územní řízení. V té době část obyvatel Plzně vyjadřovala nesouhlas se zamýšlenou stavbou. Žalovaný proto 27. 11. 2012 podal žádost o přerušení územního řízení do 13. 1. 2013, jíž stavební úřad vyhověl. Ve dnech 11. a 12. 1. 2013 se konalo referendum občanů Plzně s výsledkem, že projekt žalobkyně se nemá realizovat. V té době byla žalobkyně připravena předložit nové hmotové členění projektu, aby dosáhla deklarace splnění regulačních podmínek, avšak žalovaný jednání i posouzení změny projektu odmítl s odkazem na výsledek referenda. V březnu 2013 žalovaný podal pro územní řízení nesouhlasné stanovisko se záměrem projektu s odkazem na nesplnění regulačních podmínek žalobkyní ohledně členění projektu do dílčích hmot, polyfunkčnosti a neprokázání vlastnického práva k pozemkům, 24. 6. 2013 žalobkyni sdělil, že v důsledku splnění rozvazovací podmínky pozbude nájemní smlouva ke konci června účinnosti a vyzval ji k vyklizení pozemků, v říjnu 2013 odňal v územním řízení svůj souhlas se záměrem projektu, udělený 30. 7. 2012, a v lednu 2014 příslušný odbor Magistrátu města Plzně zamítl žádost žalobkyně o vydání územního rozhodnutí pro projekt s tím, že žalovaný s realizací projektu na městských pozemcích nesouhlasí. V té době žalovaný rovněž odstoupil od nájemní smlouvy pro nesplnění regulačních podmínek. Odvolací soud po doplnění dokazování (zejména znaleckým posudkem akad. arch. J. Sapáka a jeho výslechem) dospěl ke skutkovému závěru, že smluvnímu závazku mezi účastníky předcházelo dlouhé období vyjednávání, jež směřovalo k realizaci projektu. Po přijetí regulačních podmínek žalovaným se žalobkyně snažila těmto podmínkám dostát, přestože nebyly dostatečně určité a musely být postupně upřesňovány, avšak na konci roku 2012 se projekt blížil jejich naplnění. Do konce roku 2012 bylo na splnění regulačních podmínek účastníky intenzivně spolupracováno, avšak po referendu spolupráce ze strany žalovaného zcela ustala. Bez jeho součinnosti nebylo možné dosáhnout splnění regulačních podmínek ani stanoviska žalovaného, zda splněny byly či nikoliv. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že původní rozhodnutí žalovaného jej zavazovalo k jednáním směřujícím k realizaci projektu, což bylo i cílem účastníky uzavřené nájemní smlouvy, a posléze své rozhodnutí změnil a nastavený kontraktační proces jednostranně ukončil, porušil tím své povinnosti vyplývající z uzavřené nájemní smlouvy i z nastaveného kontraktačního procesu ve smyslu §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“). Pro závěr o odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu je nerozhodné, že jednostranné ukončení kontraktačního procesu žalovaný odůvodňoval výsledky referenda. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud zrušil s tím, že závěrem o existenci protiprávního úkonu žalovaného byl splněn pouze jeden z předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu §420 obč. zák., a soudu prvního stupně uložil zabývat se tím, zda jsou splněny i ostatní nezbytné předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy existencí škody a příčinné souvislosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na něž reagovala žalobkyně vyjádřením, přičemž namítala jeho nepřípustnost. V průběhu dovolacího řízení navrhli oba účastníci jeho přerušení podle §110 o. s. ř.; řízení bylo přerušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Cdo 165/2018-804, usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 25 Cdo 165/2018-824, rozhodl dovolací soud o pokračování v řízení, a poté účastníci navrhli opětovné přerušení dovolacího řízení s tím, že dne 4. 11. 2019 uzavřeli Dohodu o spolupráci při rozvoji území a učinili tak první kroky k mimosoudnímu narovnání jejich sporu. Usnesením ze dne 15. 4. 2020, č. j. 25 Cdo 165/2019-834, Nejvyšší soud tento návrh zamítl s tím, že jestliže ani po roce nedošlo k narovnání jejich právních vztahů tak, aby spor mohl být mimosoudně vyřešen a z účastníky uzavřené dohody současně vyplývá, že realizace narovnání bude trvat blíže neurčenou dobu (dle smlouvy až 10 let), není další přerušení řízení před dovolacím soudem vzhledem ke specifikům tohoto řízení účelné. Poté Nejvyšší soud posoudil podané dovolání a podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), je odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání jednak v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jednak v nesprávném právním posouzení otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Obsáhle rekapituluje řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím a Nejvyššímu soudu předkládá k řešení třináct otázek, a to:
- Otázky týkající se požadavků, které kladou procesní předpisy na určitost vymezení porušené povinnosti a individualizaci skutku, kterým dochází k porušení povinnosti, v odůvodnění soudního rozhodnutí (otázky 1, 2, a 10) a otázka týkající se nedostatečných skutkových zjištění (otázka 7).
V těchto otázkách namítá dovolatel jednak nedostatky skutkových závěrů odvolacího soudu a jednak nedostatky odůvodnění jeho rozhodnutí. Námitky směřující proti skutkovým závěrům postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírky“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Lze poznamenat, že skutkové námitky, případně to, že dovolatel vycházel při své argumentaci z odlišného skutkového stavu než odvolací soud, se prolínají všemi otázkami, jež dovolatel formuloval. Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, jež je dovolatelem rovněž namítána, je vadou řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání na základě dalších námitek přípustné (§242 odst. 1 o. s. ř.), což není tento případ. Nehledě k tomu, že odvolací soud v usnesení srozumitelně uvedl, v čem porušení právní povinnosti žalovaným spočívá. Rovněž otázka, týkající se poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř. (otázka 13), je ve skutečnosti námitkou vady řízení, k níž v daném případě nelze přihlédnout.
- Otázky týkající se posouzení právních účinků splnění rozvazovací podmínky podle §36 odst. 2 obč. zák. a posouzení právní povahy regulačních podmínek jako souboru požadavků vlastníka nemovitostí a nakládání s majetkem obce a jejich dopadu do soukromoprávních vztahů účastníků (otázky 3 a 4).
Ohledně těchto otázek lze konstatovat, že odvolací soud své rozhodnutí na nich nezaložil. Právní závěr odvolacího soudu se totiž opírá o skutkový závěr, že žalovaný jednostranně na počátku roku 2013 ukončil kontraktační proces a přestal poskytovat žalobkynivané součinnost nezbytnou ke splnění regulačních podmínek, čímž znemožnil realizaci projektu; toto jednání pak soud posoudil jako porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák. Pro právní posouzení věci tedy nebylo podstatné, zda rozvazovací podmínka byla či nebyla splněna, neboť k protiprávnímu jednání žalovaného došlo již předtím. Ani na posouzení právní povahy regulačních podmínek rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Ať již by byla právní povaha regulačních podmínek jakákoli (veřejnoprávní či soukromoprávní), odvolací soud za rozhodné pro posouzení věci považoval to, že žalovaný kontraktační proces zahájený z vůle obou účastníků, jenž byl podmíněn jejich spoluprací na plnění regulačních podmínek, jednostranně ukončil.
- Otázky týkající se pravidel pro interpretaci právních úkonů podle §35 odst. 2 obč. zák., a to zda je při výkladu právního úkonu třeba přihlédnout k okolnostem, za nichž byl učiněn, a zda lze odhlédnout od jeho jazykového vyjádření (otázky 5 a 6).
V těchto otázkách dovolatel namítá odklon od ustálené praxe dovolacího soudu při výkladu nájemní smlouvy a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2691/2012, 23 Cdo 5227/2009 a 32 Cdo 3751/2014, přičemž nesprávný výklad smlouvy spatřuje v závěru odvolacího soudu, že žalobkyně nemusela regulační podmínky splnit do 30. 6. 2013 (otázka 5). Avšak na posouzení, do kdy musela žalobkyně regulační podmínky splnit v návaznosti na důsledky nesplnění, soud své rozhodnutí nezaložil. Lze dodat, že přirozeně by byla situace jiná, kdyby žalovaný součinnost žalobkyni poskytoval a ta regulační podmínky do uvedeného data nesplnila, což by bylo podstatné z hlediska dalších ujednání v nájemní smlouvě; v takovém případě by bylo posouzení této okolnosti pro rozhodnutí soudu podstatné. K této situaci ale v projednávané věci nedošlo v důsledku jednání žalovaného. Jestliže soud na základě zjištěného skutkového stavu vykládal ustanovení nájemní smlouvy s přihlédnutím k prokázaným okolnostem jejího uzavření, tedy k tomu, že dlouhodobě probíhala spolupráce účastníků směřující k realizaci projektu a posléze byla naplňována i uzavřením nájemní smlouvy, jež předpokládala další smluvní ujednání (uzavření smlouvy o smlouvě budoucí), od namítané judikatury se neodchýlil.
- Otázky výkladu pojmu legitimního očekávání pro účely předsmluvní odpovědnosti podle §415 obč. zák. ve vztahu k vymezení okolností, které mohou mít vliv na jeho vznik a zda ve vztahu k obci může vzniknout legitimní očekávání předtím, než uzavření smlouvy schválí zastupitelstvo (otázky 8 a 9), jež dovolatel předkládá jako neřešené.
Dovolatel v podstatě namítá, že rozhodnutí postrádá skutkový závěr o tom, jaká legitimní očekávání žalobkyně dle soudu měla (otázky 7, 8), a dále i to, že žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání, že s ní žalovaný uzavře smlouvu o smlouvě budoucí, neboť nejen že nesplnila regulační podmínky, ale i proto, že o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nerozhodlo zastupitelstvo žalovaného. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně důvodně očekávala součinnost žalovaného při plnění regulačních podmínek a následně i realizaci projektu, neboť jednání i rozhodnutí představitelů žalovaného (před referendem) včetně uzavření nájemní smlouvy a ujednání o předpokládaném uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní k tomuto cíli směřovala. Není tedy důvodná námitka, že soud v rozhodnutí nevysvětlil, v čem důvodné očekávání žalobkyně spočívalo. Navíc otázka posouzení důvodného očekávání uzavření smlouvy v judikatuře již řešena byla, kdy bylo mimo jiné vysloveno, že opakovaně nesolidní jednání jedné z budoucích smluvních stran může představovat porušení obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., a založit tak ve smyslu ustanovení §420 obč. zák. povinnost k náhradě škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003, nebo ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněný pod č. 82/2007 Sbírky, rozsudky ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, nebo ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008). Očekávání žalobkyně, že k realizaci projektu na konci složitého kontraktačního procesu dojde, bylo podloženo jednáním s žalovaným v průběhu řady let (od roku 2009), jež vedlo ke konkrétním výsledkům, tedy k uzavření nájemní smlouvy a v ní předpokládaným dalším smluvním ujednáním. Na očekávání žalobkyně, že k realizaci projektu dojde, nic nemění to, že druhým smluvním partnerem byla obec. Podle závěrů Ústavního soudu i v případech, kdy stát (respektive obec) vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích obec nedisponuje skutečně zcela autonomní vůlí a její jednání se musí vždy řídit zákonem. Při hodnocení právních jednání činěných územně samosprávnými celky, a to i pokud vystupují v soukromoprávních vztazích, bude důkladněji bráno na zřetel, zdali je jejich postup souladný se zákonem, předvídatelný či nediskriminační (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14). To znamená, že na obec jsou v těchto vztazích kladeny vyšší nároky než na soukromé osoby (musí respektovat i jiná hlediska), což však není důvodem pro to, aby nebyla vázána jednáním svých volených zástupců, pokud jednali v rámci svých pravomocí a jako takoví zahájili kontraktační proces a pokračovali v něm do doby, kdy uzavření zamýšleného závazku bylo pravděpodobné či smlouvu již uzavřeli. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/2000, na něž odkazuje dovolatel, pak na danou věc nedopadá, neboť v tom případě jednání o uzavření smlouvy vedl starosta, aniž by měl k tomu souhlas zastupitelstva, což je odlišná situace od projednávané věci, kdy v průběhu řízení nikdy nebylo zpochybňováno, že jednání směřující k realizaci projektu činily orgány žalovaného, které k tomu měly pravomoc.
- Otázka týkající se právních účinků rozhodnutí přijatého v místním referendu (otázka 11).
Dovolatel nesouhlasí s úvahou soudu, že ani nepochybná vázanost žalovaného výsledky referenda nezbavuje žalovaného odpovědnosti za škodu vzniklou ukončením před referendem započatého kontraktačního procesu. Tato úvaha není v rozporu s §49 zákona č. 22/2004 Sb. ani s dovolatelem citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 263/09, z něhož vyplývá, že orgány obce jsou zavázány prosazovat názor občanů těmi prostředky, které jim zákon dává k dispozici. V poměrech projednávané věci to znamená, že žalovaný mohl například připravit referendum předtím, než byl zahájen smluvní proces, anebo realizovat názor občanů jiným způsobem než jednostranným okamžitým ukončením již rozběhlého kontraktačního procesu. Jestliže tak nepostupoval, nese odpovědnost za škodu, kterou svým jednáním způsobil. Svým obsahem je tato otázka pouhou polemikou se závěrem odvolacího soudu, aniž by byla k řešení předložena smysluplná právní otázka, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení bylo založeno dovoláním napadené rozhodnutí.
V „otázce“ 12 pak dovolatel zdůrazňuje to, co je z rozhodnutí odvolacího soudu zcela jasně patrné, a to, že odvolací soud učinil závěr pouze o existenci protiprávního jednání žalovaného, a že ostatní předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák. budou soudem prvního stupně teprve zkoumány. Nejedná se tedy o řešení právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř.
Z uvedených důvodů není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu