ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.203.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 203/2022-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Stavby Mahdal s. r. o., se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 290/16, identifikační číslo osoby 05376955, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem Zlín, třída Tomáše Bati 385, proti žalované RYBÁRIK, s. r. o. , se sídlem Buchlovice, Hradišťská 573, identifikační číslo osoby 25598643, zastoupené Zbyňkem Polákem, advokátem se sídlem Kostelany nad Moravou 325, o zaplacení 73 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 2 C 35/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2021, č. j. 74 Co 233/2019-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 227,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Zbyňka Poláka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 2 C 35/2018-121, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 73 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částek: 20 000 Kč od 29. 3. 2018 do zaplacení a 53 000 Kč od 24. 4. 2018 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2021, č. j. 74 Co 233/2019-252, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba o zaplacení částky 73 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 20 000 Kč od 29. 3. 2018 do zaplacení a z částky 53 000 Kč od 24. 4. 2018 do zaplacení, se zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně přípustnost dovolání zakládá na tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „zdali je soud (nadto v tomto případě soud odvolací) po koncentraci řízení oprávněn přihlédnout k novým tvrzením na straně účastníka řízení (žalované), a potažmo zdali je soud oprávněn doplňovat nová tvrzení procesně relevantních skutečností za některou ze stran soudního řízení“ . Tyto otázky – míní žalobkyně - odvolací soud vyhodnotil v rozporu s ustálenou judikaturou „týkající se rovnosti účastníků a nestrannosti soudu ve vztahu k uplatnění koncentrace řízení a zákazu novot“. Odchýlil se zejména od rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006, a ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4893/2015.
Dovolání není přípustné.
V rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 98/2013, Nejvyšší soud uvedl, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle §118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle §118b o. s. ř.
Pro uplatňování skutečností nebo důkazů, které účastník řízení neuplatnil před soudem prvního stupně, platí omezení vyplývající z ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. (tzv. neúplná apelace). Podle tohoto ustanovení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže: a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. K novým skutkovým tvrzením nemůže odvolací soud se zřetelem na režim tzv. neúplné apelace přihlížet, neboť nejde o žádný z případů, kdy to platná právní úprava obsažená v ustanoveních §205 odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a) až g) dovoluje. (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 11 Cmo 294/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/2002).
Odvolací soud v nyní projednávané věci rozhodoval o nároku žalobkyně na zaplacení doplatku ceny díla ve výši 73 000 Kč. Přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, že J. Č. nedisponoval zákonným zmocněním k převzetí doplatku ceny díla. Oproti soudu prvního stupně, který nevzal za prokázánu existenci zmocnění J. Č. k převzetí částky doplatku ceny díla ze strany žalobkyně, vzal (poté, co doplnil dokazování důkazy navrhovanými již v řízení před soudem prvního stupně) za prokázané, že žalobkyně J. Č. k převzetí úhrady zbytku ceny díla zmocnila, z čehož dovodil právní závěr, že jejím předáním J. Č. došlo k zániku dluhu.
Žalobkyně ve své argumentaci u předestřené otázky procesního práva vychází z předpokladu, že žalovaná v odvolání uplatnila nové tvrzení, neboť se v řízení před soudem prvního stupně dovolávala zákonného zmocnění J. Č. „a existenci smlouvy výslovně popírala“. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě ze dne 11. 1. 2019 (č. l. 38 až 42 spisu) uvedla, že celou cenu díla řádně uhradila, neboť sporný doplatek ceny díla (částku 73 000 Kč) za žalobkyni převzal J. Č., přičemž provedení této hotovostní úhrady a její převzetí si žalovaná telefonicky u žalobkyně ověřovala; současně odkázala na úpravu zákonného zastoupení podnikatele podle §430 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně, který konstatoval, že jedinou spornou otázkou, jíž se zabýval, bylo, zda byl J. Č. oprávněn za žalobkyni hotovost jako doplatek ceny díla převzít (to, že hotovost převzal, sporné nebylo), z provedeného dokazování dovodil, že J. Č. zákonné ani smluvní zmocnění neměl, proto žalobu zamítl. Žalobkyně v podaném odvolání uplatnila odvolací důvody podle §205 odst. 2 písm. b), d), e) a f) o. s. ř., jimiž brojila proti závěru soudu prvního stupně o neprokázání existence zmocnění k převzetí doplatku ceny díla, zároveň popírala správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, vyjádřila se k provedeným důkazům a vytýkala nedostatečné provedení důkazů s tím, že se soud prvního stupně řádně nezabýval její obranou. Žalovaná v odvolacím řízení žádná nová tvrzení neuplatnila. Byť při své odvolací argumentaci právně odkazovala na splnění podmínek zákonného zmocnění, její obrana byla konzistentně od počátku řízení založena na tvrzení, že k zániku dluhu došlo předáním částky 73 000 Kč J. Č.. Jak správně poznamenal i odvolací soud (srov. odstavec 52 odůvodnění napadeného rozhodnutí), procesní povinnost účastníka řízení (tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a označit důkazy) se týká rozhodných skutkových okolností, nikoliv jejich právní kvalifikace. Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že žalovaná v rozporu s principem neúplné apelace uplatnila v odvolacím řízení nové skutečnosti, ani to, že odvolací soud taková tvrzení „dotvářel“.
Pokud jde o dovolatelkou zmiňovaná rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006, dovolací soud řešil otázku přezkoumatelnosti rozsudku v souvislosti s provedením důkazů označených po koncentraci řízení podle §118b o. s. ř., a v usnesení ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4893/2015, žádnou otázku hmotného či procesního práva neřešil.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu