ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2149.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2149/2021-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. B., bytem XY, zastoupeného Mgr. Zuzanou Kratěnovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti žalované S. Š., bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o 1 278 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 276/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 11 Co 337/2020-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 2. 3. 2020, č. j. 7 C 276/2019-14, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalované zaplatit žalobci 1 278 000 Kč a na náhradě nákladů řízení 113.703,60 Kč; současně žalobci přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 33 202,40 Kč. Odvolací soud uzavřel, že byly splněny podmínky pro vydání výzvy stanovené §114b občanského soudního řádu, neboť se jedná o skutkově složitou věc (posouzení existence a obsahu čtyř ústní formou uzavřených smluv o peněžité zápůjčce). Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná nedostála své povinnosti vyjádřit se k podané žalobě, uvedla-li v reakci na kvalifikovanou výzvu pouze, že pohledávku neuznává, jelikož žalobci nic nedluží, a že soudu následně doručí podrobné vyjádření ke všem v žalobě uvedeným skutečnostem, tudíž že byly splněny všechny předpoklady vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 občanského soudního řádu. Za nerozhodný označil argument žalované, že je samoživitelkou a matkou čtyř dětí, neboť se samotnou fikcí uznání nijak nesouvisí; stejně posoudil její námitku, že soud měl ve výzvě vysvětlit důvod jejího vydání, neboť taková povinnost soudu z ničeho neplyne.
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spořívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení 1 278 000 Kč s tvrzením, že žalovaná (vydlužitelka) mu nevrátila peněžní prostředky, které jí přenechal na základě čtyř smluv o zápůjčce uzavřených v říjnu 2018 k úhradě kupní ceny nemovité věci. Usnesením ze dne 19. 11. 2019, č. j. 7 C 276/2019-9, které bylo spolu s žalobou žalované doručeno 9. 12. 2019, soud prvního stupně žalovanou vyzval, aby se ve věci samé ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení písemně vyjádřila, zda nárok uplatněný žalobou – zčásti nebo co do základu – uznává, aby – neuzná-li jej v plném rozsahu – vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, označila důkazy k prokázání svých tvrzení a připojila listiny, jichž se dovolává. Žalovanou poučil, že bude mít za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatněn, uznává, jestliže se bez vážného důvodu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání; v takovém případě rozhodne o věci samé rozsudkem pro uznání (§114b, §153a odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná se vyjádřila podáním z 20. 12. 2019, doručeným soudu 27. 12. 2019, v němž uvedla, že „nárok uplatněný žalobou v plném rozsahu neuznává, jelikož … nedluží žalobci ničeho.“ Současně přislíbila, „že následně doručí soudu vyjádření, ve kterém se podrobně vyjádří ke všem skutečnostem, které žalobce uvádí.“ Lhůta třiceti dnů začala běžet 10. 12. 2019 (úterý) a uběhla 9. 1. 2020 (středa). Soud prvního stupně rozhodl 2. 3. 2020.
Procesní otázka – zda lze vydat rozsudek pro uznání podle §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř., jestliže se žalovaný vyjádřil sice včas, ale jen tak, že nárok neuznává – již byla Nejvyšším soudem vyřešena.
Judikatura Nejvyššího soudu konstantně vychází z toho, že vyzve-li soud žalovaného podle §114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že – ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat – vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4373/2008, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2766/2011, a ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013).
Jestliže odvolací soud nepovažoval za kvalifikované vyjádření žalované, že pohledávku neuznává, jelikož žalobci nic nedluží, a že soudu následně doručí podrobné vyjádření ke všem v žalobě uvedeným skutečnostem (což neučinila), pak zhodnotil otázku přípustnosti vydání rozsudku pro uznání v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není rozumného důvodu se odchylovat. V dovolání použitá argumentace totiž nepřesvědčila dovolací soud, aby uvedenou otázku posuzoval jinak.
K tomu dovolací soud podotýká, že nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, na souzenou věc nedopadá, neboť v něm byla posuzována dostatečnost kvalifikovaného vyjádření v situaci, v níž byl vydán elektronický platební rozkaz a žalovaná, invalidní důchodkyně, ve včasném odporu proti němu mimo jiné uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě a že ke splnění závazku je povinná jiná osoba. Soudu adresovala i další přípis, v němž uvedla, že stále od soudu neobdržela žádnou výzvu k osobnímu vysvětlení, v což nadále doufá. Skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou odlišné, neboť nepochybně nelze postavit na roveň laxní vyjádření dovolatelky a vyjádření osoby důchodového věku zřetelně aktivně projevující jak vůli účastnit se soudního řízení, tak i svůj nesouhlas s nárokem uplatněným proti ní, který se evidentně podle svých schopností a znalostí snažila též odůvodnit.
Rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, není přiléhavý, jelikož v něm byla posuzována důvodnost vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy žalovaný včas požádal soud o prodloužení lhůty, svou žádost řádně odůvodnil, avšak soud o ní nijak nerozhodl, přičemž následně žalovaný soudu ještě před doručením rozsudku zaslal podrobné vyjádření ve věci.
Stejně tak na nyní řešenou věc nedopadá nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20, neboť v něm řešená procesní situace je odlišná; i v této věci žalovaná popřela nárok žalobce, požádala o prodloužení lhůty k vyjádření, kterou náležitě zdůvodnila; v následném vyjádření se alespoň laicky snažila svůj nesouhlas s žalobou odůvodnit tím, že smlouvu nepovažuje „za nedostatečně sjednanou co do obsahu i formy.“
V projednávané věci dovolatelka o prodloužení lhůty ani nežádala, natož aby odůvodnila její nedodržení, naopak přislíbila doručení podrobného vyjádření, které však soudu nepodala ani dodatečně po uplynutí lhůty k vyjádření. Obsahem jediného jejího vyjádření k žalobě byl tedy pouhý nesouhlas bez jakékoli snahy o jeho zdůvodnění.
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani popis důvodů, proč se žalovaná včas nevyjádřila. Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.). Relevantní není ani argumentace týkající se existence dalších řízení vedených mezi týmiž účastníky. Výtka, že se soud měl obrátit na právního zástupce, který žalovanou zastupoval v těchto jiných řízeních, neobstojí proto, že soud není povinen zjišťovat, zda zmocněnec účastníka v jiných řízeních ho zastupuje i v projednávané věci, čímž by mu aktivně zajišťoval zastoupení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení garantovanou v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ani výzva k doplnění podání nepřichází – pojmově – v úvahu [žalovaná byla soudem prvního stupně výslovně vyzvána k vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu (§114b odst. 1 o. s. ř.), a řádně poučena o důsledcích, které nastanou, pokud se nevyjádří (§114b odst. 5 o. s. ř.)].
Namítá-li dovolatelka, že souzená věc není mimořádně obtížná a tudíž nebylo na místě ji vyzývat podle §114b odst. 1 o. s. ř., dovolací soud shledal napadené rozhodnutí v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 (viz bod 9 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Zároveň dovolací soud neshledal v postupu odvolacího soudu rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, neboť ze skutečností tvrzených v žalobě je zcela zřejmé, jaký závazek účastníci sjednali, co bylo jeho obsahem i předmětem, takže vydání kvalifikované výzvy ani v tomto ohledu nic nebránilo.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu