ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2214.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2214/2020-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. C. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalované P. C. , bytem XY, zastoupené JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1680/110, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 350/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, č. j. 15 Co 411/2019-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Rostislava Sochora, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 10. 12. 2013 se žalobce domáhá vůči žalované (v době zahájení řízení jeho manželce) určení, že je vlastníkem budovy ev. č. XY na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a bytové jednotky č. XY v budově sestávající z čísel popisných XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY (dále též „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“); současně požaduje jejich vyklizení. Podle článku 4 darovací smlouvy ze dne 27. 7. 2011 se domáhá vrácení bytové jednotky č. XY, nacházející se v budově sestávající s čísel popisných XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a dále XY a XY, nacházející se na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, vše v k. ú. XY, obec XY, a dále na pozemcích parc č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, obec XY. Podle shora uvedeného smluvního ujednání má totiž právo požadovat vrácení bytové jednotky v případě, že by se k němu žalovaná zachovala zvláště zavrženíhodným způsobem či v rozporu s dobrými mravy nebo kdyby došlo k rozvodu manželství účastníků řízení (dárce a obdarované).
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 67 C 350/2013-131, zamítl žalobu o určení vlastnictví žalobce k budově ev. č. XY na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. st. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a k bytové jednotce č. XY v budově sestávající z čísel popisných XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, obec XY, spojenou s požadavkem na jejich vyklizení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, č. j. 15 Co 314/2015-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že chování žalované nenaplňuje důvody pro vrácení daru podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1679/2016, zrušil jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 4. 2015, č. j. 67 C 350/2013-131, tak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 15 Co 314/2015-195, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že není vyloučeno, aby si dárce s obdarovaným dohodli nejen další okolnosti, za nichž může dárce požádat o vrácení daru, ale i takové smluvní podmínky, jimiž zcela nahradí právní normu vrácení daru obsaženou v §630 obč. zák. Dodal, že závěr o dispozitivním charakteru ustanovení §630 obč. zák. a tedy o aplikaci smluvního ujednání pod čl. 4 věty třetí darovací smlouvy ze dne 27. 7. 2011 ovšem nevylučuje, aby se soud zabýval tím, zda výkon práva na vrácení daru (§3 odst. 1 obč. zák.) v tomto konkrétním případu nekoliduje s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci s dobrými mravy.
Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu připustil soud prvního stupně usnesením vyhlášeným u jednání dne 18. 10. 2018 změnu žaloby podle podání žalobce ze dne 7. 4. 2015, s tím, že byly naplněny podmínky čl. 4 darovací smlouvy, neboť manželství účastníků řízení bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2014, č. j. 67 C 126/2013-94, a žalovaná se vůči žalobci zachovala zvlášť zavrženíhodným způsobem, jelikož nejméně od roku 2010 udržovala intimní mimomanželský poměr s P. Š.
Podáním ze dne 14. 11. 2018 vzal žalobce žalobu zpět, pokud jde o požadavek na vyklizení sporné bytové jednotky XY.
Rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 67 C 350/2013-273, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále opět jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o určení, že je žalobce vlastníkem bytové jednotky č. XY v budově sestávající z čísel popisných XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY nacházejících se na pozemcích parcelních čísel XY, XY, XY, vše v katastrálním území XY, obec XY a dále na pozemcích parcelních čísel XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY, obec XY (výrok I.), zastavil řízení o vyklizení a předání bytové jednotky č. XY v budově sestávající z čísel popisných XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY nacházejících se na pozemcích parcelních čísel XY, XY, XY, vše v katastrálním území XY, obec XY a dále na pozemcích parcelních čísel XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY, obec XY (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci si v darovací smlouvě ze dne 27. 7. 2011 v čl. 4 dohodli, že „darující má právo požadovat všechny darované nemovitosti a spoluvlastnický podíl zpět v případě, že by se k němu obdarovaná zachovala zvláště zavrženíhodným způsobem či v rozporu s dobrými mravy nebo v případě, že by došlo k rozvodu manželství mezi dárcem a obdarovanou.“ V řízení nebylo prokázáno, že by byl dán první důvod pro vrácení daru, tj. zvlášť zavrženíhodné či dobrým mravům odporující jednání žalované vůči žalobci. Ve vztahu ke druhému důvodu (rozvodu manželství) se soud zabýval otázkou, zda tento důvod pro vrácení daru neodporuje dobrým mravům. Soud prvního stupně vyšel z toho, že vztahy mezi účastníky řízení (bývalými manželi) byly velice vyhrocené, docházelo mezi nimi ke vzájemným psychickým i fyzickým útokům, vzájemně se citově odcizili, což vyústilo v oboustranné navázání mimomanželských poměrů a k odstěhování žalobce ze společné domácnosti. Současně mezi manželi docházelo k vzájemným psychickým i fyzickým atakům. Nesouhlas žalobce s rozvodem manželství považoval soud prvního stupně za účelový, jelikož v době podání návrhu na rozvod manželství žalobce udržoval již 2 roky mimomanželský poměr s jinou ženou a v průběhu řízení o rozvod manželství se ze společné domácnosti odstěhoval. Předmětná darovací smlouva byla uzavřena dne 27. 7. 2011, tj. v době, kdy, jak sám žalobce uvedl, došlo k jeho prvnímu bližšímu kontaktu s novou partnerkou (viz výpověď žalobce v řízení sp. zn. 67 C 126/2013 na č. l. 59 spisu) a současně v době, kdy se mu žalovaná sama svěřila, že má známost s jiným mužem a i přes tuto skutečnost žalobce darovací smlouvou převedl bytovou jednotku na žalovanou, a to zejména s ohledem na obavu z možného rizika svého podnikání. S ohledem na shora uvedené podle soudu prvního stupně není důvod sankcionovat žalovanou povinností ke vrácení daru.
Městský soud v Praze (dále opět jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 15 Co 411/2019-308, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1679/2016, se zabýval tím, zda výkon práva žalobce na vrácení daru není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná k žalobci zachovala zvláště zavrženíhodným způsobem ani v rozporu s dobrými mravy. Před uzavřením darovací smlouvy dne 21. 7. 2011 jej informovala o tom, že navázala mimomanželský vztah. Tato okolnost sama o sobě nevedla k rozvodu manželství účastníků řízení, neboť to byl žalobce, který zatížil majetek manželů značným dluhem a navázal již na jaře roku 2011 mimomanželský vztah se ženou svého přítele. Podle odvolacího soudu v řízení o rozvod manželství vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 126/2013, i když žalobce nesouhlasil s rozvodem manželství, byl jeho postoj účelový a neupřímný. Se zřetelem ke všem výše uvedeným okolnostem odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že jsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a proto jeho rozsudek v napadeném rozsahu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudy nerespektovaly právní názor vyslovený ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1679/2016, a nezabývaly se otázkou, zda výkon práva na vrácení daru je v rozporu s dobrými mravy, jak jim uložil dovolací soud. Okolnosti případného rozporu výkonu práva s dobrými mravy musí být věcně a časově posuzovány přímo k výkonu práva na vrácení daru, nikoliv několik let zpětně k uzavření darovací smlouvy či k jednáním předcházejícímu rozvodu. Soudy se při posuzování rozporu práva na vrácení daru odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudky ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněným pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3470/2006, a ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, dovolatel namítá, že podání žaloby o určení vlastnictví vůbec nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Přípustnost dovolání nezakládá tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3470/2006, a ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, neboť ty jsou založeny na odlišném skutkovém základě, a na nyní souzenou věc nedopadají. V prvním zmíněném rozhodnutí soud rozhodoval o vyklizení nemovitosti, kterou osoby zde žijící užívaly bez právního důvodu, a danou nemovitost potřebovali její vlastníci k uspokojení vlastních bytových potřeb. Ve druhém případě soud posuzoval oprávněnost výpovědi z nájmu bytu. Obě tyto situace jsou odlišné od projednávané věci a odvolací soud se tak nemohl od v nich přijatých závěrů odchýlit.
Soudní praxe je dlouhodobě jednotná v závěru, že pojem dobrých mravů činí z ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, takže její vymezení ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1041/2017, ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3838/2014, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, nebo ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4412/2011). Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti §3 odst. 1 obč. zák. může dovolací soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).
Rozsudek odvolacího soudu nemůže být rovněž v rozporu s rozsudkem dovolacího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněným pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle jehož závěrů „ postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.“ Přestože žalobce argumentuje tím, že v jeho případě nejde o šikanózní výkon práva, pomíjí, že uvedený judikát Nejvyššího soudu pracuje s šikanózním výkonem práva jako jednou z možných okolností odepření soudní ochrany. Tou druhou je situace, kdy „ výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.“ O tento případ jde v nyní souzené věci na straně žalované. Dovolání tak není pro tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, přípustné.
Dovolání není přípustné rovněž pro řešení otázky výkonu práva podání žaloby na určení vlastnictví a jejího posouzení jako odporující dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud zejména v rozsudku ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1289/2013, s poukazem na starší již ustálenou judikaturu připomněl, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že podání žaloby o určení vlastnického práva představuje výkon práv v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť žaloba na určení vlastnického práva má deklaratorní charakter a pouze se jí konstatuje, zda určitý (sporný) právní vztah či právo existuje či neexistuje. Nejde tedy o výkon práva, jak to má na mysli ustanovení §3 odst. 1 obč. zák, ale o uplatnění procesního práva na určení existence práva nebo právního vztahu. V nyní souzené věci nebyla žaloba zamítnuta a rozsudek soudu prvního stupně nebyl potvrzen proto, že by výkon práva podat určovací žalobu byl v rozporu s dobrými mravy, ale proto, že výkon práva domáhat se vrácení daru podle smluvního ujednání účastníků darovací smlouvy, modifikujícího ustanovení §630 obč. zák., podle §3 odst. 1 obč. zák. odporuje dobrým mravům.
Námitkou, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1679/2016, jímž dovolací soud rozhodl poprvé ve věci účastníků řízení, se soudy nezabývaly tím, zda je výkon práva na vrácení daru v rozporu s dobrými mravy, zejména odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věc; k vadám řízení dovolací soud ovšem přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel přehlíží, že soudy obou stupňů se touto otázkou zabývaly, což našlo svůj odraz v odůvodnění jejich rozhodnutí. Odvolací soud při úvaze o rozporu výkonu práva žalobce na vrácení daru s dobrými mravy vyšel ze zjištění, která učinil soud prvního stupně. I když svou úvahu o rozporu výkonu práva žalobce na vrácení daru z důvodu rozvodu manželství účastníků neformuloval zcela pregnantně, z odůvodnění jeho rozsudku lze seznat, že tento závěr přijal na základě zjištění, že spornou bytovou jednotku žalobce daroval žalované s vědomím její manželské nevěry (sdělení žalované žalobci dne 21. 7. 2011, přičemž k uzavření darovací smlouvy došlo dne 27. 7. 2011), která ovšem nastala až poté, co on sám navázal mimomanželský vztah s jinou ženou, jímž završil započatý rozvrat jejich manželství, a že „rodinu zatížil značnými dluhy (cca 10.000.000,- Kč). Jinými slovy řečeno chování dovolatele bylo určující pro závěr, že výkon jeho práva požadovat vrácení daru pro rozvod manželství účastníků (dárce a obdarované) odůvodňuje neposkytnutí právní ochrany jeho právu, neboť se zřetelem ke všem okolnostem souzené věci, podílu žalobce na rozvratu manželství a rozvodu manželství, by se vrácení předmětu darování jevilo jako odporující obecně sdílenému pojetí ekvity a mravnosti.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 2.500,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 588,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu