ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2630.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2630/2020-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce V. S. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Bártou, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, proti žalované městské části Praha 4 se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, o nahrazení prohlášení vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 51/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, č. j. 14 Co 403/2019-290, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 4. 1. 2016 se žalobce s tvrzením, že ve lhůtě šesti měsíců od doručení účinně přijal nabídku žalované k úplatnému převodu vlastnictví k bytové jednotce č. XY nacházející se v bytovém domě č. p. XY, na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, s podílem na společných částech domu a pozemku ve výši 6780/59950, v k. ú. XY, obec XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště XY (dále též „předmětná bytová jednotka“ nebo „sporná bytová jednotka“), domáhá, aby soud svým rozhodnutím nahradil prohlášení vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví jednotky, spoluvlastnického podílu na společných částech domu a spoluvlastnického podílu na pozemku. Listinu ze dne 24. 10. 2014 označenou za „závaznou nabídku“ žalobce považuje za návrh na uzavření smlouvy podle §1731 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen o. z.
Rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 38 C 51/2016-76, ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. 2. 2017, č. j. 38 C 51/2016-192, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl tak, že „rozhodnutím soudu se uzavírá následující smlouva o převodu vlastnictví jednotky“, jejíž kompletní text byl pojat do výroku rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že dopis žalované ze dne 24. 10. 2014 včetně jeho dvou příloh, představuje návrh na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní ve smyslu §1785 o. z., kterýžto návrh žalobce ve lhůtě přijal. Pokud nabídka ve svém textu odkazuje na §1187 odst. 1 o. z., které upravuje předkupní právo nájemce bytu při prvním převodu bytové jednotky, nevylučuje tento odkaz možnost převedení bytové jednotky do vlastnictví jiné (třetí) osoby např. bývalého nájemce po skončení nájemního vztahu. Žalobce učiněnou nabídku přijal včas, ve lhůtě uvedené v nabídce (§1735 o. z.) a okamžikem doručení přijetí nabídky žalobcem žalované (dne 13. 3. 2015) byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí (§1745 o. z.). Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba na nahrazení prohlášení vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu vlastnictví ke sporné bytové jednotce, k čemuž se žalovaná zavázala smlouvou o smlouvě budoucí, je důvodná, neboť žalovaná přes výzvu žalobce svůj závazek ze smlouvy nesplnila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 14 Co 409/2016-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem, že právní jednání žalované učiněné prostřednictvím dopisu ze dne 24. 10. 2014 bylo návrhem na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní podle §1785 o. z., neboť obsahovalo podstatné náležitosti takové smlouvy. K uzavření realizační kupní smlouvy již nedošlo, a to přes výzvy žalobce.
K dovolání žalované Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2016, č. j. 38 C 51/2016-76, ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. 2. 2017, č. j. 38 C 51/2016-192, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 14 Co 409/2016-131, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud považoval dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení otázky, zda je dovolatelka povinna uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu bytové jednotky v situaci, kdy před uplynutím lhůty k přijetí nabídky přestal být nájemcem bytu, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a současně pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce výkladu právního jednání. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaná žalobci nabídla spornou bytovou jednotku ke koupi, avšak nikoli s tím, že by účastníci řízení uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Cituje znění §555 odst. 1 a §556 odst. 1 o. z., jakož i závěry dřívější judikatury vztahující se k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zdůraznil, že projev vůle musí být vykládán podle interpretačních pravidel, a to i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona. Odvolacímu soudu vytkl, že při výkladu dopisu žalované ze dne 24. 10. 2014 nezkoumal skutečnou vůli žalované a to z pohledu žalobce jako adresáta tohoto projevu vůle. Nejvyšší soud uzavřel, že žalobce pozbyl postavení nájemce zánikem nájemního poměru ke sporné bytové jednotce (bytu) uplynutím doby nájmu, tj. dnem 11. 2. 2015. V okamžiku, kdy dal najevo, že hodlá nabídku koupě žalované využít, již nesplňoval požadovanou podmínku existence nájemního vztahu. Odvolací soud projev vůle žalované vyložil chybně jako návrh na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, k čemuž její vůle nesměřovala, a skutkový stav věci nepoměřoval ustanovením §1187 odst. 1 o. z.
Následně Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2019, č. j. 38 C 51/2016-253, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu vlastnictví jednotky – bytu č. XY v budově č. p. XY na pozemku XY se spoluvlastnickým podílem o velikosti 6780/59950 na společných částech domu č. p. XY a se spoluvlastnickým podílem o velikosti 6480/59950 na pozemku parcelního čísla XY, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště XY, v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „bytová jednotka“ nebo „sporná jednotka“), a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že hlavní město Praha je vlastníkem sporné bytové jednotky vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), jejíž správu svěřilo žalované. Ta zaslala žalobci dopis ze dne 24. 10. 2014 (dále též „nabídka“ nebo „dopis“), v němž ho informovala, že usnesením svého zastupitelstva z 27. 8. 2014 byl schválen prodej bytových jednotek v domě č. p. XY na pozemku parc. č. XY podle „pravidel postupu při prodeji bytových jednotek, spoluvlastnických podílů na společných částech domu a podílů na zastavěných a funkčně souvisejících pozemcích ve vlastnictví MČ Praha 4“ schválených dne 19. 6. 2013 Zastupitelstvem městské části Praha 4 usnesením č. 15Z-19/2013 (dále jen „pravidla prodeje“). S odkazem na §1187 odst. 1 o. z. nabídla žalobci úplatný převod vlastnictví sporné jednotky s tím, že přesné vymezení předmětu převodu a další podmínky převodu jsou v přiložené smlouvě o převodu bytové jednotky, která byla nedílnou součástí tohoto dopisu. Žalobce byl informován o možnosti nabídku přijmout nejpozději do 6 měsíců od jejího doručení s tím, že přijetím nabídky se rozumí prokazatelné doručení žalované žalobcem vyplněného dokumentu nazvaného „přijetí závazné nabídky na prodej bytové jednotky“, opatřeného jeho úředně ověřeným podpisem. Dopis byl podepsán starostou městské části Praha 4. Přílohou byl text navrhované smlouvy, který ovšem nebyl podepsán a datován, přičemž nebyly vyplněny některé údaje v označení účastníků smlouvy (konkrétně – variabilní symbol u žalované, rodinný stav a rodné číslo žalobce). Další přílohou byl formulář označený jako „přijetí závazné nabídky na prodej bytové jednotky“, který žalobce vyplnil, podepsal, podpis nechal ověřit a dne 13. 3. 2015 jej doručil žalované; formulář nebyl žalovanou podepsán. Dopisem doručeným žalované dne 10. 6. 2015 ji žalobce vyzval k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví jednotky. Soud prvního stupně zdůraznil, že zastupitelstvo žalované schválilo výběr 11 bytových domů k prodeji po jednotkách se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a na zastavěném (případně funkčně souvisejícím) pozemku, mezi nimiž byl i dům č. p. XY v k. ú. XY, a schválilo pravidla pro postup při prodeji bytových jednotek v těchto domech (viz usnesení zastupitelstva žalované č. 15Z-19/2013 s přílohami č. 1-3, usnesení Rady žalované č. 17R-768/2013 s přílohami č. 1-3). Vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní, soud prvního stupně věc posuzoval podle §1187 odst. 1 o. z. Zjistil, že úmyslem žalované v souvislosti s jejím právním jednáním vůči žalobci, nebyla realizace předkupního práva při předložení nabídky ze dne 24. 10. 2014, nýbrž privatizace části bytového fondu formou prodeje jednotlivých bytových jednotek jejich nájemcům podle pravidel pro postup při prodeji bytových jednotek schválených zastupitelstvem městské části. V okamžiku předložení nabídky žalobci žalovaná neměla žádného koupěchtivého, a tak do poměrů nyní souzené věci nedopadá ustanovení §1187 o. z. Obsah nabídky zároveň vylučuje, že by se jednalo o návrh na uzavření kupní smlouvy, neboť z ní i z připojeného formuláře je zřejmé, že k uzavření kupní smlouva mělo dojít až následně, do 1 roku po doručení žalobcem vyplněného formuláře „přijetí závazné nabídky“ žalované. Při výkladu právního jednání žalované soud prvního stupně uzavřel, že jejím úmyslem bylo převést kupní smlouvou bytové jednotky pouze jejich nájemcům, a proto v rámci přípravy budoucích kupních smluv učinila žalovaná dne 24. 10. 2014 nabídku žalobci. Její úmysl uzavřít (teprve) v budoucnu kupní smlouvu jen s nájemcem měl žalobce zjistit jak z připojeného návrhu budoucí kupní smlouvy, v němž je uvedeno, že kupní smlouva je uzavírána s nájemcem bytu, tak z v nabídce zmíněného odkazu na §1187 odst. 1 o. z., tedy ustanovení, vztahující se pouze na nájemce bytu. Ačkoliv byla nabídka v textu označena jako závazná, nejednalo se o návrh na uzavření smlouvy, a žalované na jejím základě nevznikl závazek uzavřít smlouvu o převodu sporné jednotky se žalobcem, byť ten zasláním vyplněného formuláře „přijetí nabídky“ vyjádřil zájem smlouvu o převodu jednotky uzavřít.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2020, č. j. 14 Co 403/2019-290, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 9. 2019, č. j. 38 C 51/2016-253, s tím, že výše spoluvlastnického podílu na pozemku parc. č. XY je 6780/59950. Akcentoval, že pro odvolací soud stejně jako pro soud prvního stupně je závazný právní názor dovolacího soudu, že projev vůle žalované vtělený do dopisu ze dne 24. 10. 2014 nelze vykládat jako návrh na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, neboť k uvedenému nesměřovala vůle žalované. Ztotožnil se s jeho závěrem, že dopis ze dne 24. 10. 2014 nepředstavoval ani návrh na uzavření kupní smlouvy, neboť z jeho textu a obsahu příloh k němu je zřejmé, že k uzavření kupní smlouvy dojde až po následném jednání účastníků, do 1 roku od doručení „přijetí závazné nabídky na prodej bytové jednotky,“ přičemž byla připuštěna i možnost „přepracování smlouvy,“ uvedl-li by žalobce požadované údaje nesprávně, nepřesně či neúplně. Podle přesvědčení odvolacího soudu ustanovení §1187 odst. 1 o. z. upravuje výhodnější postavení nájemce bytu v případě, kdy se vlastník bytové jednotky rozhodne ji převést. Tzv. předkupní právo v tomto případě vzniká nájemci jen v souvislosti s prvním převodem jednotky. Se zřetelem k jeho specifikům nelze na předkupní právo podle §1187 odst. 1 o. z. aplikovat v „plné šíři“ ustanovení §2140 a násl. o. z. a dovozovat, že neměla-li žalovaná v době, kdy žalobci adresovala dopis ze dne 24. 10. 2014, koupěchtivého, resp. neměla s ním uzavřenu kupní smlouvu, nemůže se jednat o nabídku z titulu předkupního práva. Podle odvolacího soudu, přijal-li žalobce nabídku ke koupi jednotky až dne 13. 3. 2015, tedy v době, kdy již nebyl nájemcem předmětného bytu (nájem zanikl uplynutím času dne 11. 2. 2015), nesplňoval podmínku předkupního práva podle §1187 odst. 1 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spojuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda v režimu zákona č. 89/2012 Sb. se na předkupní právo podle §1187 o. z. použije ustanovení §2140 a násl. o. z. Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1918/2007. V nyní souzené věci nemohlo jít o předkupní právo podle §1187 o. z., neboť neexistoval koupěchtivý. Podle závěru citovaného rozsudku Nejvyššího soudu „se právní úprava předkupního práva (...) použije nejen v případech smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam, kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje zvláštní úpravu.“ Dovolatel je přesvědčen, že o takovou situaci jde v nyní souzené věci, kdy při aplikaci §1187 odst. 1 o. z. je nezbytné, aby zde byl koupěchtivý ve smyslu §2140 o. z.
Žalobce si je vědom toho, že rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1918/2007 byl vydán v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), kdy režim předkupního práva byl koncipován odlišně od právní úpravy podle zákona č. 89/2012 Sb. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že pro změnu právní úpravy nelze použít rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1918/2007, je potřeba dovoláním vymezenou otázku hmotného práva, „zda se v případě zákonného předkupního práva podle §1187 odst. 1 o. z. vzhledem k absenci zvláštní úpravy subsidiárně použijí §2140 a násl. o. z. o smluvním předkupním právu, zejména co se týče nutnosti existence koupěchtivého a okamžiku, kdy dospěje povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi (nájemci) ke koupi ve smyslu §2143 o. z.“ , posoudit nově, čímž uplatňuje přípustnost dovolání založenou na dosud nevyřešené právní otázce. Dovolatel má zato, že v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, se Nejvyšší soud nezabýval tím, zda podmínky §1187 o. z. ve spojení s §2140 o. z. byly či nebyly splněny, resp. jestli podmínky §2140 o. z. byly ve věci vůbec relevantní. Dospěl-li by k závěru, že jde o otázku již vyřešenou, je přípustnost dovolání založena na tom, že dříve vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (aplikace právní úpravy smluvního předkupního práva i na předkupní právo zákonné).
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje dovolatel v závěru odvolacího soudu, že dopis ze dne 24. 10. 2014 představuje nabídku předkupního práva k jednotce podle §1187 o. z., přičemž prosazuje názor, že mělo být subsidiárně aplikováno ustanovení §2140 o. z. Aby mohlo dojít k výkonu předkupního práva, musela by existovat třetí osoba (koupěchtivý), s níž žalovaná uzavřela kupní smlouvu na převod jednotky. Teprve v tomto okamžiku by měla povinnost podle §1187 odst. 1 o. z. nabídnout žalobci spornou jednotku ke koupi. Žalovaná však žádnou převodní smlouvu s třetí osobou dosud neuzavřela, a proto „závazná nabídka“ obsažená v dopise ze dne 24. 10. 2014 nemohla být učiněna v režimu předkupního práva podle §1187 odst. 1 o. z., což ostatně v průběhu řízení žalovaná potvrzovala. Dovolatel opětovně argumentuje ve prospěch závěru, že dopis ze dne 24. 10. 2014 je nabídkou na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní. S tímto odůvodněním navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobě vyhověl, popř. aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Přípustnost dovolání proto, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak odůvodňuje dovolatel konfúzně. Na jedné straně tvrdí, že jde o otázku neřešenou a současně argumentuje tím, že tato otázka již možná byla vyřešena. Dává tak Nejvyššímu soudu na výběr, aby jím vymezenou právní otázku posoudil buď tak, že jde o dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu otázku nevyřešenou nebo jde o otázku, která má být vyřešena jinak, než v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017. Není však úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak splnění procesní povinnosti dovolatele.
Dovolatel dále předkládá k dovolacímu přezkumu otázku, „zda se v případě zákonného předkupního práva podle §1187 odst. 1 o. z. vzhledem k absenci zvláštní úpravy subsidiárně použijí §2140 a násl. o. z. o smluvním předkupním právu, zejména co se týče nutnosti existence koupěchtivého a okamžiku, kdy dospěje povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi (nájemci) ke koupi ve smyslu §2143 o. z.“ Ať již by šlo o otázku, jejíž řešení podle přesvědčení dovolatele koliduje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1918/2007, či o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu, není pro její řešení dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud v předchozím rozsudku týchž účastníků ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, za použití výkladových pravidel podle §555 odst. 1 o. z. a §556 odst. 1 o. z. přijal a odůvodnil závěr, že při výkladu jakéhokoliv právního jednání je podstatný jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. Tamtéž Nejvyšší soud uzavřel, že účastníci nezavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, neboť vůle žalované k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o prodeji jednotky nesměřovala.
Nejvyšší soud v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 v rozsudku ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1520/2005, přijal závěr, podle něhož shodným projevem vůle směřujícím k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí není jen předložení podkladů k následnému jednání jednou ze smluvních stran. Zdůraznil, že „návrh na uzavření smlouvy je jednostranným projevem vůle, kterým navrhovatel (oferent) navrhuje druhé straně (oblátovi) uzavření smlouvy. Je přitom obvyklé, že rozhodnutí oferenta předložit oblátovi návrh na uzavření smlouvy předchází smluvní vyjednávání, tedy proces, ve kterém se tvoří obsah smlouvy, jenž končí okamžikem, ve kterém dá oferent oblátovi najevo, že se cítí být vázán svým projevem vůle . Již autoři Komentáře k čsl. obecnému zákoníku občanskému (díl IV., str. 25) zastávali názor, že vyjednávání trvá, i kdyby se strany sice prohlásily souhlasně, ale s výhradou volnosti, dalších změn atd. Projev vůle stran přestává býti vyjednáváním a je skutečným smluvním konsensem, jestliže strany dají najevo, že si jsou vědomy vázanosti na projev. Dokud se strany nedohodly o všech podstatných okolnostech, popřípadě o okolnosti sice nepodstatné, ale takové, která podle mínění stran anebo jedné z nich též má být předmětem dohody, smlouva nevzniká (tamtéž, str. 33). “ V tehdy souzené věci dovolací soud akcentoval, že nebylo-li úmyslem žalované, vyjádřeným v nabídce (…), uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, nýbrž jen předložit podklady k následnému vyjednávání o obsahu kupní smlouvy (…), nedošlo podáním žalobce ze dne 12. 11. 2003 k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, neboť zde nebyl shodný projev vůle smluvních stran.
I z tohoto pohledu nemá Nejvyšší soud důvod měnit právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní bytové jednotky.
Nelze ztratit ze zřetele, že předmětem probíhajícího soudního řízení je požadavek žalobce na nahrazení prohlášení vůle uzavřít smlouvu o převodu jednotky, a proto nebylo určující, zda žalovaná učinila nabídku žalobci v režimu předkupního práva či nikoli, nýbrž to, zda vůbec došlo k uzavření smlouvy, která by zakládala kontraktační povinnost žalované – zejména smlouvy o smlouvě budoucí kupní (k otázce rozdílu mezi žalobou na nahrazení prohlášení vůle a žalobou na určení obsahu smlouvy viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018).
Nejvyšší soud považuje za nezbytné upřesnit závěry, které jsou obsaženy v jeho předchozím rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, přičemž vychází z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího:
usnesením zastupitelstva městské části Praha 4 ze dne 27. 8. 2014 byl schválen prodej bytových jednotek v domě č. p. XY na pozemku parc. č. XY podle „pravidel postupu při prodeji bytových jednotek, spoluvlastnických podílů na společných částech domu a podílů na zastavěných a funkčně souvisejících pozemcích ve vlastnictví MČ Praha 4“ schválených dne 19. 6. 2013 zastupitelstvem městské části Praha 4 usnesením č. 15Z-19/2013 (dále jen „pravidla prodeje“). V dopise ze dne 24. 10. 2014 žalovaná odkázala na §1187 odst. 1 o. z., a nabídla žalobci úplatný převod vlastnictví sporné jednotky s tím, že přesné vymezení předmětu převodu a další podmínky převodu jsou v přiložené smlouvě o převodu bytové jednotky, která byla nedílnou součástí této nabídky. Žalobce byl informován o možnosti tuto nabídku přijmout nejpozději do 6 měsíců od jejího doručení s tím, že přijetím nabídky se rozumí prokazatelné doručení žalované žalobcem vyplněného dokumentu nazvaného „přijetí závazné nabídky na prodej bytové jednotky“ opatřeného jeho úředně ověřeným podpisem; formulář „přijetí závazné nabídky na prodej bytové jednotky“, žalobce vyplnil, podepsal, podpis nechal úředně ověřit a dne 13. 3. 2015 doručil žalované. Postup žalované opírající se o usnesení zastupitelstva městské části Praha 4 ze dne 27. 8. 2014 a pravidla prodeje schválené dne 19. 6. 2013 směřoval k privatizaci bytového fondu. Odkaz žalované v dopise se dne 24. 10. 2014 na §1187 odst. 1 o. z. lze považovat za pohnutku (důvod) jejího jednání, neboť si byla vědoma toho, že při prvním prodeji koupěchtivému by původní nájemce mohl uplatňovat předkupní právo k jednotce. Listinami doručenými společně s dopisem ze dne 24. 10. 2014 mínila žalovaná zjistit zájem jednotlivých nájemců o koupi bytových jednotek, kterým hodlala za zastupitelstvem schválených podmínek „dobrovolně bytové jednotky odprodat.“ Za tím účelem nájemcům (tehdy i žalobci) zaslala materiál, který se měl stát podkladem pro kontraktační proces, přičemž, jak zjistily soudy obou stupňů, úmyslem žalované nebylo předložit žalobci návrh smlouvy kupní či smlouvy o smlouvě budoucí kupní (§1731, §1732 odst. 1 o. z.), nýbrž zjistit, zda za jí určených (zastupitelstvem městské části schválených) podmínek má zájem o koupi bytové jednotky.
Nelze přehlédnout, že se doktrína kloní k názoru, podle něhož „[V]ěc, která je předmětem předkupního práva, sice může dlužník předkupníkovi nabídnout i mimo souvislost s kupní smlouvou s třetí osobou, v takovém případě se však nejedná o aplikaci předkupního práva, nýbrž o běžnou ofertu na uzavření kupní smlouvy“ (viz Tichý, L., Pipková P. J., Balarin, J.: Kupní smlouva v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 315) .
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu